Mít tak doma Halabalu! To si museli říct všichni, kdo letos v létě navštívili komorní výstavu nábytku Jindřich Halabala ve Vile Volman organizovanou renovátorským brandem Nanovo. V nově zrekonstruovaných interiérech funkcionalistické vily v Čelákovicích bylo k vidění hned několik ikonických kousků muže, který se stal tváří a hlavní postavou Spojených uměleckoprůmyslových závodů (UP závodů) v Brně: slavné křeslo H-221, stůl s označením H-259 a přezdívkou „pavouk“ podle tvaru nohou, oblý příborník nebo minimalistická lampa H-144 z ohýbaného kovu.
Více než důstojná akce připomněla 120 let od narození Jindřicha Halabaly a 45 let od jeho náhlé smrti. „Vzhledem k mezinárodní popularitě designéra je stále těžší jeho nábytek sehnat. Ceny zachovalých originálů za poslední dekádu strmě vzrostly,“ vysvětlovali v červenci zástupci Nanovo, proč je důležité na tvorbu československého architekta vzpomínat.
Jindřich Halabala v Praze po roce 1926.
Blízko ke dřevu
Důvodů je ale kromě stále rostoucí popularity mezi širokou veřejností mnohem více. Jindřich Halabala byl podle mnohých revolučním designérem, který nejenže navrhl několik nezapomenutelných a nestárnoucích kusů nábytku, ale také změnil způsob, jakým tehdy společnost vnímala bytovou kulturu. „Byl to designér-vizionář patřící k nejpřednějším osobnostem v oblasti nábytkové tvorby v meziválečném a poválečném období,“ myslí si Jindřich Chatrný, vedoucí oddělení dějin architektury Muzea města Brna.
„O Jindřichu Halabalovi určitě můžeme mluvit jako o předním českém návrháři,“ souhlasí Klára Jeništová, kurátorka sbírky nábytku Muzea umění Olomouc. Dodává, že to byl právě on, kdo z UP závodů pomohl díky komplexnímu systému zahrnujícímu vše od získávání surovin, skladby nabídky až po promyšlenou propagaci vytvořit stejně zvučný fenomén, jakým byl tehdy na našem území jen Thonet.
Jindřich Halabala se narodil v roce 1903 v Koryčanech, vesnici, kde sídlila jedna z výroben vzpomínané firmy Thonet (dnes TON, zkratka Továrny na ohýbaný nábytek). Narodil se do rodiny truhláře a stolaře Štěpána Halabaly. K výrobě a hlavně materiálu – dřevu – měl tak blízko od mala.
Kostky a proužky. Pravý český kanafas vyrábí už jen jedna tkalcovna u nás |
K oboru měl navíc i osobní vztah, proto vystudoval Státní odbornou školu pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí a pak přesídlil za studii do Prahy, na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze (dnes UMPRUM) na katedru architektury k vyhlášenému profesorovi Pavlu Janákovi. Po škole nastoupil na stáž do prodejny nábytku moravského podniku UP závody v pražské Lucerně, o dva roky později, v roce 1930, byl přeložen do centrály do Brna, a to rovnou na pozici vedoucího architekta.
Ředitelem podniku byl tehdy Vladimír Mareček. „Bezprostřední vztah mezi ním a mým otcem musel zřejmě vzniknout nějak okamžitě. Zřejmě se k sobě hodili, protože jinak si neumím vysvětlit tak přesvědčivou a rychle se projevující úspěšnost jejich spolupráce,“ píše v knize Jindřich Halabala a Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně od Dagmar Koudelkové jeho syn, Jindra Halabala, který dlouhou dobu působil jako pedagog v Ústavu nábytku, designu a bydlení Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně a který dění kolem odkazu svého otce stále s nadšením sleduje.
Za úspěchem Jindřicha Halabaly a UP závodů stála i propracovaná reklama. Na inzerátu je ukázka sortimentu výroby Spojených UP závodů z roku 1933.
Úspěch UP závodů
Bylo to skvělé načasování. Jindřich Halabala byl mladý vystudovaný architekt plný elánu. Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně se zase v té době snažily přizpůsobit turbulentně se měnící době. Zde si dovolíme menší historický exkurz: v první polovině dvacátých let podléhal interiérový design (dnešní terminologií, dříve se toto označení nepoužívalo) značně historizujícím tendencím, například ve stylu měšťanského biedermeieru. Zároveň se mezi architekty i v důsledku poválečné bytové krize začínají ozývat hlasy volající po změně. Moderní byt by měl být levný, hygienický a především funkční, bylo tehdy slyšet. Brána k zavedení a rozšíření průmyslové a sériové výroby nábytku je otevřena.
„První polovina dvacátých let byla obdobím hledáním stylu, který by nejlépe vyjadřoval ducha mladého státu. Toto hledání vyústilo v prosazení funkcionalismu, s nímž se změnil také pohled na interiérové vybavení domácností všech sociálních skupin. Jindřich Halabala měl to štěstí, že nastoupil do Spojených uměleckoprůmyslových závodů v Brně v době zavádění sériové výroby a jeho návrhy dokázaly vyhovět dobovým nárokům na účelnost, kvalitu i cenovou dostupnost, a zároveň zaujmout svým vzhledem,“ připomíná Klára Jeništová.
Židle H-79 v podání značky Modernista.
Sice se v tomto podniku o 600 zaměstnancích vyráběl ještě v polovině 20. let historizující nábytek, povětšinou navrhovaný na zakázku, ale už o deset let dříve se Jan Vaněk, tehdejší ředitel UP závodů, snaží prosadit moderní a tvarově jednoduchý nábytek. Na jeho pojetí ve 30. letech navazuje právě Jindřich Halabala, stoupenec funkcionalistické estetiky.
UP závody s několika kamennými pobočkami po celé zemi zásobují zákazníky nábytkem z řad H (1928–1935) a E (1935–1947). Modely z první zmíněné řady fungovaly samostatně, zatímco řadu E Jindřich Halabala definoval následovně: „E jsou sestavovací elementy pro universální použití v obývacích pokojích, jídelnách, pánských pokojích i ložnicích. Pod touto kmenovou značkou jsou vedeny jak základní celky hodící se k přímému souvislému sestavování, tak i separáty výtvarně spřízněné a konečně i pomocné dílce, jako sokly, lišty, krycí desky a podobně,“ píše designér v roce 1940.
Že vám to trochu připomíná filozofii švédského obchodu IKEA? To není jediný aspekt, v němž předběhly UP závody v čele s Jindřichem Halabalou svou dobu. Za fenomenální úspěch, kdy se kousky objevovaly v domácnostech napříč zemí, vděčí i unikátnímu systému propagace výrobků. Jako ředitel pro vývoj nábytku Jindřich Halabala prosazoval cílenou, důmyslnou reklamu.
Všechny modely byly pečlivě nafocené, vysoké úrovně dosahovaly také celostránkové inzeráty publikované na předních stranách časopisů, jako byl Salon, Měsíc nebo Žijeme, ale i vlastní propagační a osvětový časopis Bytová kultura.
Turka si dnes dávám už jen z nostalgie, říká spoluzakladatel kavárenského řetězce The Miners |
Důležitou roli hrály i samotné kamenné prodejny, které sloužily jako ukázkové propagační místo. Klára Jeništová připomíná, že tyto obchody v sobě ukrývaly – stejně jako jsme dnes zvyklí ve švédském nábytkovém řetězci – kompletně zařízené pokoje, vybavené autorskými koberci, lustry, peřinami, ale třeba i nočním prádlem. Personál tu byl navíc odborně vyškolený nebo pozice zastávali vystudovaní architekti, aby mohli zákazníkům poradit, jak si byt co nejlépe zařídit.
I za touto důmyslnou strategií stál Jindřich Halabala, který v tomto ohledu navázal na své předchůdce, Jana Vaňka a Ivana Kadlčíka. „Při psaní knihy mě hodně překvapilo, jak všestrannou osobností pan Halabala byl. Podílel se na fotografiích, grafice a celkové prezentaci firmy. V dnešní terminologii by se dalo říct, že vytvořil vizuální identitu společnosti,“ připomíná autorka zmiňované knihy, pedagožka Dagmar Koudelková.
Konferenční stolek „pavouk“ od designéra Jindřicha Halabaly.
Ikonické kousky
Jindřich Halabala pracoval ve vedoucích funkcích prokuristy a ředitele pro výrobu nábytku až do znárodnění UP závodů. Za necelých dvacet let pod jeho dozorem a supervizí vznikly desítky nábytkových modelů. Že jsou to opravdu výhradně jeho návrhy, ale můžeme dnes s jistotou doložit jen u několika z nich. Od roku 1932 je totiž všechen nábytek tohoto jihomoravského výrobce označován zastřešující značkou UP závody s jednoduchým, červeno-bílým logem.
Díky několika reklamám z počátku 30. let, které obsahovaly i údaje o autorech propagovaných kousků, můžeme říct, že Jindřich Halabala je autorem kovového křesla s dvojím pružením, křesla se smyčkou nebo čalouněného křesla na kovových pásových nohách. „U ostatního nábytku se ale nedá říct, že není jeho autorem,“ vysvětluje Dagmar Koudelková s tím, že Jindřich Halabala byl odpovědný za veškerou nábytkovou produkci UP závodů.
Je tedy nasnadě, že se na designu modelů výrazně podílel. Dagmar Koudelková zároveň dodává, že další autorství můžeme československému designérovi přičíst i na základě vzpomínek jeho rodiny. „Synové třeba vzpomínali na jedno křeslo, kterému jejich tatínek říkal Evička. Pamatují si také, že pracoval na lampě se stolečkem.“
Jaké jsou tedy neznámější a zapamatování hodné kousky od Jindřicha Halabaly? Podle Jindřicha Chatrného a Dagmar Koudelkové je to ona židle s dvojím pérováním s označením H-79, která vznikla na počátku 30. let. „Je to jedinečná interpretace klasické dvounohé židle i zhmotnění designérského snu své doby – výroby artefaktu z jedné nepřerušené ocelové trubky,“ říká k netradičně tvarované židli Jindřich Chatrný. „Pro mě je to rozhodně také židle H-79, o které Halabala prohlásil, že vynechání předních noh je lepší varianta než vynechání těch zadních,“ míní zase Dagmar Koudelková.
Ve výčtu nejlepších návrhů Jindřicha Halabaly by pak podle ní nemělo chybět ani křeslo ze stejné série H-79, taktéž s dvojím pružením, a pak křeslo H-70 se zaoblenými sanicemi. Toto křeslo je zajímavé i tím, že existuje hned v několika provedeních – například v polohovací a rozkládací variantě. „Fascinuje mě, že z jednoho jednoduchého tvarového řešení byl Halabala schopen rozvinout více konstrukčních verzí,“ říká Dagmar Koudelková.
Sada hnízdových stolků H-50.
Dále by pak milovník designu měl znát elegantní křeslo H-269, jehož područky fungují i jako nosná konstrukce, vzpomínaný stůl „pavouk“ H-259, který existuje i v hráčské variantě pro karbaníky, ocelový květinový stolek, lampu se skříňkami, uzavíratelnou kuchyňskou kredenc, vitrínu „Tulipán“ navrženou ve 30. letech jako součást jídelního souboru, sadu hnízdových stolků H-50 nebo skříňku s vitrínou se šachovnicově skládanou dýhou.
Poslední zmíněný model byl určen pro britský trh po válce, kde byla v důsledku bombardování velká poptávka po nábytku. Výroba tohoto solitéru byla ukončena se změnou režimu v Československu. Prodeje do zahraničí představovaly pro režim riziko „závislosti na kapitalistických trzích“. Halabala se však svého snu pozvedávat bytovou kulturu nevzdal, ještě v roce 1954 stál u zrodu podniku Vývoj nábytkářského průmyslu v Brně, v UP závodech odpovídal za poválečný sektorový nábytkový systém U-100. Ten sice zaznamenal mezi širokou veřejností úspěch, změny v produkci, zaměřené zejména na masovou výrobu, ale Jindřicha Halabalu netěšily.
Autorské návrhy tak začaly postupně ubývat a designér si našel útočiště na Vysoké škole dřevařské a lesnické v Košicích, později ve Zvolenu. Zde založil katedru nábytku a dřevařských výrobků, kde zůstal až do důchodu, kam odešel v roce 1970. „S vědomím, že více dosáhnout po roce 1948 nemůže, byl velice zklamán neefektivitou svého snažení a zemřel náhle 18. listopadu 1978,“ vzpomínal v knize jeho syn, profesor Jindra Halabala.
Přesah do současnosti
Čím to je, že design Jindřicha Halabaly obstojí i v dnešním moderním interiéru? Oslovení odborníci se shodují, že je to zejména díky jednoduchým siluetám a kvalitnímu zpracování. „Že jeho nábytek rezonuje i po takové době? Stojí za tím Halabalova představa o nábytku, který má být tvarově elegantní, dokonale zpracovaný, bezchybně funkční, skladebný, variabilní, mobilní, a přitom dostupný nejširším vrstvám obyvatelstva,“ říká k jeho odkazu Jindřich Chatrný.
„Ráda bych vyzdvihla nadčasovou eleganci Halabalových návrhů, kvalitu jejich zpracování a zároveň pohodlnost. Díky všem těmto vlastnostem se tyto kousky staly cennými sběratelskými úlovky,“ doplňuje Klára Jeništová s tím, že sama bydlí v interiéru zařízeném jeho nábytkem ze 30. let.
„Podle mě je to rozhodně jednoduchost a kvalita. Konstrukce Halabalových křesel zůstává i po několika desítkách let pevná a snadno opravitelná. Pro srovnání: nábytek ze 70., 80. let, kdy se používaly méně kvalitní materiály, tak dlouho nevydrží. Rozmontujete ho dvakrát, ale potřetí už nesložíte,“ říká Dagmar Koudelková. Ona sama je ostatně jedna z těch, kdo se o dnešní popularitu Jindřicha Halabaly zasadili.
Tématem se začala zabývat v 90. letech, kdy v Moravské galerii organizovala výstavu Výtvarná kultura 1918-1938. Od té doby je ve spojení se syny československého designéra a s jeho vnukem, který ji zásoboval dobovými materiály. „Informací v té době nebylo mnoho,“ říká s tím, že v minulosti sice vznikly dvě rozsáhlejší práce na téma UP závodů, ale spousta údajů chyběla. Proto se rozhodla Jindřichem Halabalou zabývat do hloubky. „Je to zajímavá osobnost, která si rozhodně zaslouží pozornost,“ říká ke svému badatelskému zájmu.
Fotografické filmy a papíry z Hradce. Analogová fotografie zažívá boom a s ní česká firma Foma |
Ten vyvrcholil v roce 2003, kdy se pořádala výstava Halabalových návrhů ke 100. výročí jeho narození. Při této příležitosti také vyšla vůbec první monografie na toto téma. Výsledkem pak nebyla jen hojně navštěvovaná expozice, ale také vlna zájmu ze strany veřejnosti.
„Byla jsem překvapená obrovským zvýšením cen nábytku, ke kterému po výstavě došlo,“ vzpomíná kurátorka Dagmar Koudelková. Připomíná, že do té doby bylo jméno Jindřicha Halabaly tak trochu zapomenuté. Důvod? Podle ní ho můžeme hledat i ve způsobu, kterým se designérsky vyvíjela 90. léta.
Židle H-138.
Chybí jednotný styl, a proto se architekti i designéři vracejí pro inspiraci do minulosti. „Byla to otázka času, kdy opět padne pozornost na období Jindřicha Halabaly. Meziválečná doba z nás totiž nikdy nevymizela,“ dodává Dagmar Koudelková, která letos v brněnském KUMSTu pořádala výstavu připomínající 120. výročí narození Jindřicha Halabaly.
Jenže. Se vzrůstající popularitou, jak připomíná, se na scéně objevují i nekalé praktiky. Jinak tomu nebylo ani v případě Jindřicha Halabaly. Dagmar Koudelková zmiňuje, že pod značku UP závodů se dnes mylně řadí i nábytek, který nemá s brněnskou firmou, natož s československým designérem, co do činění. „Je to bohužel praxe, kterou známe od jistých sběratelů i obchodníků. Vidí, že Halabalovy věci se dobře prodávají, a snaží se jeho jméno co nejvíce vytěžit.“
Halabala jako investice
To samé registrují i v Modernistovi, jenž je držitelem výhradní licence na výrobu a prodej replik původních návrhů Jindřicha Halabaly pro UP závody. „Pokud si zákazník přeje koupit původní kus, měl by se rozhodně poradit s odborníkem. Bohužel na trhu jsou také nově vyrobené produkty, které jsou vydávány za repasované či restaurované originály. Laik nemá šanci například u lakovaných věcí poznat, zda se jedná opravdu o původní kus nebo nově vyrobené falsum,“ říká Kateřina Wichterlová, majitelka Modernisty. Takoví výrobci porušují autorský zákon a zasahují do práv dědiců Jindřicha Halabaly, kteří exkluzivní licenci udělili právě její společnosti.
Zájem o Halabalův design tu registrují více jak 20 let, největší boom se pak objevil zhruba před 8 lety. Vlnu poptávek ze strany milovníků užitého umění a kvalitního designového nábytku pak připisují tomu, že Halabalovy výrobky mají čisté linie, ladné křivky, jasnou identitu a skvělé řemeslné zpracování. Jsou funkční i pohodlné. Zájem ale pramení i z nostalgie, kterou máme spojenou s obdobím první republiky.
Platí, že dobrou investicí je originální nábytek v zachovalém stavu. Jeho cena se dnes pohybuje v řádech nižších desítek tisíc korun, u některých – vzácnějších – kousků se ceny šplhají i výše. Například cena zmíněné skříňky s vitrínou běžně dosahuje 50 tisíc korun, nové křeslo H-269 z malosériové produkce Modernisty začíná na obdobné částce.
Podle Dagmar Koudelkové, která si pamatuje, za jakou cenu se nakupovaly Halabalovy návrhy do muzejních sbírek před 20–30 lety, jde o nárůst v řádech stovek procent. Do čeho se tedy vyplatí investovat? Podle Kateřiny Wichterlové patří mezi cenné kousky modely z art decového souboru Tulipán, křesla H-275 nebo křeslo přezdívané lyže s označením H-269, pracovní stoly a další raritnější kusy.
Byla by však škoda na nábytek Jindřicha Halabaly nahlížet jen jako na investiční příležitost, která se může v budoucnu zhodnotit. Autor všech zmíněných kusů je pro český design mnohem více: průkopníkem sériové výroby, minimalistického designu, kvalitního řemeslného zpracování a zároveň dostupnosti pro velké spektrum zákazníků. „Jeho neposlední zásluhou je, že napomohl k prosazení a uznání samostatné profese designéra,“ uzavírá Klára Jeništová.
