Včase bohatém na příliv špatných zpráv všeho druhu to je příjemné osvěžení. Před dvěma roky přinesla tato rubrika text o pokusu nadšenců zachránit unikátní nádraží v podkrkonošských Martinicích (Nádraží jako ze Lhotákových obrazů, Orientace 30. srpna 2014). Připomeňme, o co zhruba šlo.
Martinické nádraží, postavené v roce 1870, uniklo jako zázrakem různým přestavbám, dostavbám a modernizacím – a zachovalo se prakticky v autentické podobě až do dnešních dnů. Samozřejmě tam lze najít v interiérech i novější prvky, ale jde spíše o detaily. Pozoruhodného stáří jsou i další objekty a součásti technického vybavení: nádražní sklady, vodárenský domek, mechanické výhybky, vodní jeřáby, stavědla, semafory a návěsti. Jako by se tu zastavil čas v éře parních lokomotiv – jak se ji podařilo ve svých obrazech geniálně zachytit malířům Františku Hudečkovi a Kamilu Lhotákovi. Lokální trať měla být v minulosti několikrát modernizována, ale vždy se to z různých důvodů odložilo.
My chceme modernizovat!
Naštěstí mají staré vlaky své oddané fanoušky, kteří si brzy cenného nádraží v Martinicích všimli a začali se tam pravidelně scházet. Zajížděly tam i legendární parní lokomotivy. Zdálo se, že v Podkrkonoší zcela přirozeně vznikne jakési archaické muzeum železnice, ovšem unikátně zcela funkční.
Moderní doba však dospěla – byť s mnohaletým zpožděním – i sem. Dráhy připravily projekt „rekonstrukce“ nádražní budovy, která se dnes jeví předimenzovaná. Nahradit ji měla nová staniční zastávka a modernizovat se při té příležitosti samozřejmě měla i veškerá technika, včetně té zabezpečovací, aby vše odpovídalo aktuálním normám a předpisům.
To se přirozeně nelíbilo těm, kteří měli pocit, že něco v evropském měřítku tak unikátního by se ničit nemělo a že by se měla raději hledat cesta, jak soubor zachránit jako celek. Fanoušků Martinic přibývalo a také mnozí povolaní experti – třeba z Dopravní fakulty ČVUT – projevili nadšení. Místo demontáže starých technických prvků zvali mladé adepty oboru, aby se podívali, jak taková zařízení vypadají za plného provozu.
Význam martinického nádraží si uvědomili i krajští politici a úředníci, kteří pak zažádali o památkovou ochranu celého souboru nádražních staveb a zařízení. Byl to dlouhý proces, ale s vítězným koncem – letos v létě je skutečně ministerstvo kultury zapsalo do seznamu nemovitých památek. Při této příležitosti se v prostoru nádraží konala v sobotu 16. července velkolepá slavnost za účasti jedné ministryně, hejtmana, starosty, i zástupců ČVUT, železničních klubů, Národního památkového ústavu – a ovšem i samotného iniciátora výstavby trati – Jeho Výsosti hraběte Jana Nepomuka Františka Harracha s chotí v dobových kostýmech. Železničářská dechovka zahrála rakousko-uherské marše, přijel historický vlak s osazenstvem v dobovém oblečení a všichni se náramně bavili, zejména hejna dětí, z nichž mnohé zmiňovaly slavnou knížku Pavla Naumana Pohádky o mašinkách.
Celou velmi vydařenou slavnost ovšem poněkud kalí fakt, že Správa železniční dopravní cesty podala u Městského soudu v Praze na ministerstvo kultury žalobu. Poukazuje na to, že technické zařízení je zastaralé, neodpovídá dnešním předpisům a navíc ne vše je zcela původní – tedy přesně z roku 1870. Nezbývá než doufat, že zdravý rozum zvítězí a památková ochrana zůstane zachována.
Chvála zašlosti
Druhým příběhem se šťastným koncem je rekonstrukce „kouzelné zahrádky“ u rodinného domku Plečnikova žáka, architekta Otta Rothmayera, na břevnovských Bateriích (U Páté baterie 50 v katastru Prahy 6) z konce dvacátých let minulého století. Text Magická zahrada kouzla zbavená (Orientace, 6. února 2016) informoval, že místo, které dobře známe z fotografií Rothmayerova přítele Josefa Sudka, přišlo během rekonstrukce (respektive její první etapy, kdy domek ještě spravovala Galerie hlavního města Prahy) o svůj specifický charakter – zmizela řada původních prvků i zeleně. Přičemž genia loci zde vytvářela i jistá zašlost, neupravenost, ovšem na každém místě bylo patrné, s jakou láskou a pečlivostí usazoval starý pán jednotlivé elementy na svá místa, jakou roli hrály keře a stromy i každý kousek kamene v celkovém harmonickém vyznění.
Díky současnému správci – Muzeu hlavního města Prahy – se ale vše pomalu obrací v dobré. Na své místo se vrátil živý plot i fragmenty z Pražského hradu a v létě pak i skleněné artefakty Reného Roubíčka. Pár detailů ještě chybí – zejména slavný Rothmayerův zahradní nábytek z roxorové oceli, původně navržený pro terasy Tereziánského traktu Starého královského paláce (i ty dotvářejí charakteristická zátiší Sudkových fotografií). Ale nic snad nebude bránit tomu, aby se sem časem navrátil i on, byť třeba v kopiích. Za dobrou zprávou by pak místo tří teček mohla definitivně zůstat už jen jedna...
