Možná za pětadvacet let,“ reagoval Calvin Klein, když mu Andy Warhol roku 1982 během rozhovoru pro časopis Interview sdělil, že by podle něj měl pracovat na knize. Brzy – už příští rok – to bude půl století, co návrhář založil svou značku a přispěl módě svou vizí minimalismu, jejíž ozvěny jsou slyšet ještě dnes. Musela to být vzrušující doba, alespoň v New Yorku. Sedmdesátá léta za rohem, ve vzduchu byla cítit nespoutanost – ingredience tak důležitá pro kreativitu. Pokud jste měli to štěstí, inspiraci jste do sebe mohli nasávat jako houba v legendárním klubu Studio 54. Bylo to právě tam, kde mladý, byť tehdy už poměrně dobře známý tvůrce roku 1977 dostal nabídku dělat džíny…
  |
Džíny nebyly jeho prvním produktem, ale bezpochyby byly produktem, kterým Calvin Klein změnil způsob, jakým se lidé oblékali. Zrodily se s jasnou vizí: perfektně padnout, být sexy a zapůsobit, i kdyby byly tím jediným, co byste zrovna měli na sobě. První kampaň na ně bylo možné vidět už o dva roky později na billboardu na Times Square. Patti Hansen stojící na čtyřech zachytil Richard Avedon. Modelka hází svými hustými vlasy, zatímco jí denim odvážně obepíná křivky. Reakce nebyly vždy pozitivní, ale byly jen slabým odvarem toho, co následovalo, když se později v kampani objevila teprve patnáctiletá herečka Brooke Shields. Smyslné fotky doprovázené sloganem „Mezi mě a mé calvinky se nic nedostane“ vzbudily vlnu nevole. Televize ABC a CBS okamžitě odmítly spot vysílat, módní magazín Vogue zase otisknout. Protesty měly různé podoby – od diskusí v talk show přes hlavní zprávy až po články v časopisech. Calvinovi za ni dokonce skupina Ženy proti pornografii udělila titul Prase roku 1982. Ale kdo řekl, že negativní reklama není reklama?
Designéra kritika nezastavila. Naopak, jako by mu rozruch vlil další energii do žil. Sex-appeal brzy nato vdechl i do té doby jinak čistě funkční záležitosti, jakou bylo pánské spodní prádlo. Čistě bílé slipy si pro reklamní snímek, který mimochodem vidíte též na obálce nové knihy, oblékl atlet Tom Hintnaus, jehož jednoho dne Calvin zahlédl běžet po Sunset Boulevard. Zastavil své auto, představil se a zanedlouho už Tom pózoval před objektivem fotografa Bruce Webera, opřený o bílý komín falického tvaru, tolik typického pro architekturu řeckého Santorini. Kampaň se těšila takové oblibě, že lidé rozbíjeli vitríny na autobusových zastávkách a plakáty kradli.
Jak značka přerůstala ve filozofii, rozšířil se její sortiment nejen o spodní prádlo, ale také o vůně. První nesla jméno návrháře a vznikla roku 1978. Byly to ovšem až ty další, které opět šokovaly svět. Obsession, složenou tak, aby evokovala atmosféru Studia 54, prodávala reklama, v níž probíhaly orgie tak divoké, že ani nebylo poznat, kdo se dotýká koho. A kdo by neznal ikonickou CK One, jež byla věnována mužům i ženám, tedy určená ke sdílení? Dnes je to sice běžné, ale tehdy to bylo něco poměrně nového a vůně jen podtrhla Calvinovu pověst inovátora. „Po dobu své kariéry jsem vítal kontroverzi, protože byla zrozena z pravosti a čestnosti. Nikdy jsem neusiloval o to, šokovat, jen abych šokoval. Měl jsem jednu vizi: hovořit o nadčasové smyslnosti mladých – těch zuřivě kreativních jedinců, kteří se nezodpovídají nikomu, jen sami sobě,“ píše v knize.
Calvin Klein sice nevynalezl minimalismus, ale našel v jeho jednoduchosti cosi dráždivě přitažlivého. Nechtěl na svých modelech zdobnost, jež by mohla odvracet pozornost od toho, na čem mu naopak záleželo především, tedy na formě, střihu a materiálu, který používal v paletě neutrálních barev. A dobře věděl, že stejně důležité jako mít vizi je také umět svou vizi správně komunikovat. „Často se mě začínající návrháři ptají, jak jsem uspěl. Má odpověď je stejně komplexní jako prostá: Dělej, v co věříš, a věř si v tom. Všichni jsme sužováni pochybnostmi, ale když jednáte sebevědomě, lidé vás pochopí,“ říká Calvin Klein. „Měl jsem štěstí, že má víra v to, co jsem dělal, byla tak silná, že jsem ji nemusel předstírat.“
Designér, který od roku 2004 již nepracuje, svou stejnojmennou knihu připravil sám. Jedná se o velmi povedenou sebereflexi, která na sebe vzala podobu některých z těch nejúžasnějších módních fotografií dvacátého století. Jsou doplněny o dosud nezveřejněné příhody ze zákulisí a myšlenky muže, který stál za zrodem fenoménu Calvin Klein. První dvě třetiny publikace jsou věnovány fotografiím, a sice těm vysoce provokativním, ale také těm, které ilustrují Kleinův unikátní smysl pro krásu jednoduchosti. Z celkového počtu okolo 40 000 jich nakonec vybral téměř čtyři sta. Ve třetí části jsou pak k přečtení ony příběhy, mnohdy neméně pikantní než snímky, k nimž patří.
Kniha jistě najde své čestné místo ve sbírce každého, kdo je obdivovatelem či klientem Calvina Kleina, případně toho, kdo si zkrátka rád módu zasazuje do kontextu či má zájem o módní fotografii.
Když byl během rozhovoru pro Playboy roku 1984 návrhář optán, zda si myslí, že mají jeho reklamy nějakou hodnotu, nebo jen poutají pozornost, odpověděl: „Co řeknu, se možná bude zdát domýšlivé, ale věřím, že za dvacet nebo třicet let se někdo podívá na všechny ty reklamy, které jsem udělal, a bude na ně nahlížet jako na vinětu své doby, odraz toho, co si lidé mysleli, náladu dneška.“ Trefa.
