17. srpna 2018 6:17 Lidovky.cz > Relax > Design

Objevte pražskou divočinu. Někdy k zútulnění místa stačí drobnost

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Zdevastovaná budova někdejšího zimního stadionu na Štvanici,... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zdevastovaná budova někdejšího zimního stadionu na Štvanici,... | foto: Zdeněk Lukeš

Třebaže se nás komunální politici dva měsíce před volbami snaží přesvědčit o opaku, existují v našich městech neuralgická místa, s nimiž si radnice moc nevědí rady. Umělci by ale možná věděli, jak ukazuje už šestý ročník Landscape festivalu, který se po pár letech vrátil do „rodné“ Prahy.

Rozhodnou-li se výtvarníci vyrazit z galerií ven, rozmístí obvykle někde ve veřejném prostoru pár děl, lidé se na ně přijdou podívat, chvíli o nich třeba i diskutují – a pak se zase vše vrátí do vyběhaných kolejí. Landscape festival je o něco ambicioznějším podnikem. Soustředí se na trvale udržitelný rozvoj městských lokalit, a ve spolupráci architektů s výtvarníky se proto vždy snaží nabídnout sérii několika desítek objektů, jež mají být něčím víc než jen dočasným ozvláštněním vybraného prostoru. V ideálním případě by měly pomoci buď zkultivovat zanedbané zákoutí, nebo mu dát alespoň nějaký akcent.

Letos si organizátoři z pražské Galerie Jaroslava Fragnera vybrali několik míst, která sice leží v rozšířeném centru, jejich současný stav tomu ale neodpovídá. Spojuje je trasa, jejíž mapu opatřenou heslem „Objevte pražskou divočinu“ nabízejí pořadatelé každému zájemci. I před rodilým Pražanem se tak otevírají překvapivé lokality, kam možná už dlouho nezavítal, ba některé z nich ještě ani neviděl.

Smutné místo metropole

Trasa začíná příznačně na Štvanici, která dnes patří k velmi smutným místům české metropole. Výchozím bodem se zde stává zdevastovaný objekt na západní straně ostrova, který byl kdysi součástí populárního zimního stadionu. Jde o funkcionalistickou restauraci a šatnové zázemí, jež tu na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století navrhl spoluautor Veletržního paláce a Plečnikův žák Josef Fuchs.

Akcent. Někdy k zútulnění místa stačí drobnost – jako v případě nápisu nad portálem populárního, ale stále trochu strašidelného tunelu, který pod Vítkovem spojuje od 50. let dvě rázovité čtvrti, Karlín a Žižkov

Budovu, která dnes připomíná hororovou kulisu a nikoli cenný památkově chráněný objekt, se podařilo organizátorům otevřít. V jejím interiéru je k vidění výstava, která představuje plavecké areály různých měst a také návrhy ze soutěže na lávku spojující Holešovice, Štvanici a Karlín (včetně modelu vítězného – sice elegantního, ale vzhledem k bílé betonové konstrukci mostovky i zábradlí zajisté vydaného na milost a nemilost sprejerům). V okolí budovy se pak nacházejí výtvarné objekty, k nimž patří mimo jiné také série plátěných lehátek na břehu řeky s krásným výhledem na panoráma města.

Výtvarníci se pokusili trochu zlidštit i opačný – tedy východní cíp ostrova za tenisovým areálem 1. ČLTK. Dnes je tu totiž mdlá parková úprava bez nápadu, a tudíž mrtvo. Autor těchto řádek tu však pamatuje kouzelnou plovárnu z první republiky, kterou po povodni v roce 2002 město už bohužel neobnovilo. V nedohlednu je zřejmě i kultivace ostrova podle už letitého soutěžního návrhu.

Přívozem, který je dnes součástí MHD, se pak návštěvník dostává na další rozpačitý prostor s velkým potenciálem – bývalý Rohanský ostrov, který byl na počátku třicátých let připojen k pravému vltavskému břehu zasypáním ramene řeky. Tady se doslova stýkají dva antagonistické světy. Neregulovaný břeh s rybáři a populární cyklostezkou, náletovou zelení a provizorně vytvořenými, docela půvabnými zastaveními s občerstvením a plochami pro sport i divadlo ostře kontrastuje se světem moderních administrativních paláců kousek dál při Pobřežní ulici.

Dveře do nikam

Právě zde je možné v budoucnu vytvořit něco příjemného, co by si podrželo i trochu atmosféry někdejší industriální karlínské periferie. Na druhou stranu lze tento zelený pás samozřejmě rychle proměnit v další betonové zázemí pro administrativu nebo luxusní bydlení, odkud bude příchozí vypuzen. To patří k velkým nebezpečím této lokality, jež dosud bohudík zůstává kusem relativně divoké přírody ve městě.

Výrazným výtvarným prvkem, který však současně plní i praktickou funkci, je dřevěné schodiště vedoucí od přívozu k cyklostezce (H3T architekti). Nejde o žádný designérský a estétský exhibicionismus, ale zcela přirozené dílko, které sem dokonale zapadá.

Nikam nevedoucí dveře v ose Vítkovy ulice v Karlíně
Praha oživená. Žižkovská „High Line“ zpřístupňuje cestu na místě zrušené železniční trati na úpatí Vítkova poblíž divadla Ponec

Podobně nenásilně působí i další dřevěné schody, vedoucí z pozůstatku pauperitní zástavby na úpatí svahu Vítkova do prostoru, kde ještě nedávno vedla jedna z vlakových tratí. Dílo nese vtipný název Žižkovská Highline (M. Kloda – H. Procházková – P. Tůma), což je narážka na populární park vytvořený na trase manhattanské nadzemky. Po odstranění kolejí tudy dnes vede pohodlná cesta, která ale byla až do instalace schodiště prakticky nepřístupná.

Dále trasa Landscape festivalu pokračuje na novou cyklostezku. Celou ji pak doprovázejí výtvarná díla, některá už mezitím zdevastovaná vandaly: třeba malba moře na štítové zdi žižkovského činžáku s kouskem nefalšované pískové pláže a palmami (H. Gröblacher – C. Lo).

ZDENĚK LUKEŠ, historik architektury
  • 0Diskuse




Mýty a fakta o nočním pomočování dětí
Mýty a fakta o nočním pomočování dětí

Podle odhadů trpí nočním pomočováním neboli enurézou asi pětina dětí ve věku 5 let, obtíže se však nevyhýbají ani starším jedincům. Rodiče často spoléhají na to, že „z toho dítě vyroste“, v horším případě děti trestají. Noční pomočování přitom může velmi negativně ovlivnit sebeúctu a duševní pohodu dítěte.

Najdete na Lidovky.cz