PRVOREPUBLIKOVÉ SKVOSTY: Husovy sbory. Dvě věže, které spojují Vršovice a Vinohrady

Od Vršovického náměstí shlíží na bohemácký stadion Ďolíček kříž umístěný na hranatém kubistickém kalichu, který zase pro změnu stojí na 26 metrů vysoké věži červenožlutého Husova sboru. Trochu ospalou maloměstskou atmosféru náměstí narušují jen projíždějící tramvaje a hluk vlaků z nedalekého Vršovického nádraží. Vršovický Husův sbor možná nezaujme na první pohled tolik, jako majestátní Vršovický zámeček na vršku naproti kostelu, z hlediska historie je ale stavba pojmenovaná po českém mučedníkovi minimálně stejně zajímavá.

Rozhodnutí sbor postavit padlo na apríla roku 1921, Náboženská obec následně získala vhodný pozemek a bylo jasné, že Husův sbor zkrášlí Vršovice, které byly duchovně ještě trochu osiřelé. Z palety oslovených architektů vyčníval v očích výběrové komise absolvent pražské ČVUT Karel Truksa, který při své pečlivosti dokonce rozplánoval jednotlivé stavební práce.

Pro rychlou realizaci projektu, který nabral zpoždění to bylo klíčové. Zakázku na stavbu dostala firma Nekvasil, jejíž tradice sahala až do starého mocnářství a která později betonovala většinu našich pohraničních bunkrů proti Adolfu Hitlerovi. 

Na příkladu sakrální vršovické stavby je dobře vidět, jak stavebnictví fungovalo v časech první republiky, stavební firma se totiž v březnu 1930 zavázala, že stavbu dokončí ještě téhož roku. Výkop základů skutečně započala koncem března, slavnostní položení základního kamene proběhlo až 22. září. Původ kamene byl mimochodem symbolicky trefný, pocházel totiž z jihočeského Kozí hrádku, kde kázal Jan Hus. Druhá půlka kamene skončila v základech vedle stojící sokolovny.

Znalci současných poměrů ve stavebnictví to možná přijde jako science fiction, ale první mše se v kostele sloužila už 21. prosince téhož roku, kdy proběhlo také slavnostní otevření, kterého se účastnil Truksa i patriarcha Československé církve husitské Gustav Adolf Procházka.

Charakteristický vzhled vtiskla sboru právě šestadvacet metrů vysoká věž, jejíž prosklený vrchol svítil původně v národních barvách a jeho světlo mělo jako maják přitahovat zbloudilé duše. Původně dokonce na jejím vrcholu stál dvouramenný kříž odkazující k pravoslaví. Druhé rameno mu však bylo po pár letech odebráno.

Podmínkou bylo, že stavba se bude snažit o maximální finanční soběstačnost a proto se v přízemí vybudovala velký prostor pro pobočku banky. Stavba také zahrnovala byty, z jejichž nájmu se měl chod sboru financovat. Nad vchodem se na omítce objevil nápis „Husův sbor“ vyvedený ve fontu, který navrhl sám Truksa a sbor ho používá dodnes. Kolemjdoucí si může povšimnout dvou masivních betonových květináčů přilepených ke stěně budovy. Ty měly původně sloužit jako podstavce pro sochy Jana Husa a Jana Ámose Komenského, z tohoto Truksova záměru však později sešlo.

Vršovice navíc zoufale postrádaly divadlo, Truksa se ho proto rozhodl do svých plánů zahrnout. Tak vzniklo zároveň s otevřením sboru vršovické divadlo se sálem pro 294 sedících, na jehož místě dnes působí divadlo Mana.

Zatímco ve Vršovicích se jeden Husův sbor otevíral, na Vinohradech se schylovalo ke startu stavby. Parcelu vedle dodnes pro místo typické vinohradské vodárny koupila církev už v roce 1925. Pokrokově laděná rada starších nejprve dva architektonické návrhy odmítla a následně zadala celý projekt přímo architektu Pavlu Janákovi. Práce na konstruktivistické stavbě začala v červnu roku 1932 a skončila rok na to v říjnu.

Stejně jako jeho vršovického bratra, je pro vinohradský Husův sbor charakteristická čtyřboká věž, tentokrát dosahující dokonce do výšky přes 30 metrů. Právě obě věže jsou nejvýraznějším personálním pojítkem mezi oběma stavbami. Tu na Vinohradech Janák totiž sám navrhl, u té vršovické se významně podílel na koncepci.

I na jejím vrcholu je usazen kalich, tentokrát v obyčejné zakulacené úpravě. Dvouapůlmetrový měděný kalich váží okolo 700 kilogramů. Po točitých schodech se pod první ze tří zvonů umístěných nad sebou mohou během prohlídky podívat i návštěvníci.

Podobně jako ve Vršovicích, i na Vinohradech měl sbor plnit funkci místa pro místní komunitu. I proto je součástí stavby na východní straně také pětipatrový obytný dům, kde sídlí kancelář farního úřadu a kde funguje 19 nájemních bytů. Krátce fungovalo v objektu sboru také divadlo, které ale bylo už o pět let později přestavěno podle návrhu architekta Jiřího Jakuba na kolumbárium. To nesl nelibě především původní autor stavby Janák a s Jakubem i farností se rozešel ve zlém.

V ten samý rok 1938 byly navíc do modlitebny umístěny realistické plastiky v nadživotní velikosti sochaře Jana Znoje. Také to nekorespondovalo s Janákovými představami a také současný farář Daniel Majer přiznává, že by si na jejich místě dokázal představit něco jiného. Jejich umístění do modlitebny však neschvalovali žádní amatéři, v komisi za zodpovědné seděl například Jan Zrzavý.

Provedení modliteben obou sakrálních staveb se na rozdíl od jiných prvků výrazněji rozchází. Ve Vršovicích zvolil Truksa klenutý betonovaný strop a lavice umístil na rovnou plochu, nad ně potom balkon, na kterém jsou usazeny masivní varhany z roku 1953 od firmy Rieger-Kloss, která byla v tom roce znárodněna a stal se z ní národní podnik Organa. Varhany byly vyhotoveny s takovou precizností, že ještě více než šedesát let po instalaci nemusely projít generální opravou.

Varhaník Jaroslav Kruis, který na ně dlouhá léta hrával, byl však nespokojen s tím, že v síni se nenachází podobizna Ježíše Krista na kříži. Nakonec se tak rozhodl zhotovit ji sám a vytvořil tak dřevěnou sochu Krista, která se za presbytářem nachází dodnes. Jedná o model „levitujícího“ Krista, jelikož na kříži nevisí, nýbrž vypadá, jako by se vznášel k němu přitisknutý. Z kousku, který z Kruisova Krista později odpadl, bylo vytvořeno madlo křtitelnice, která se taktéž stále nachází vedle presbytáře.

Jednou z nejvýznamnějších postav prvorepublikové architektury byl bezpochyby Josef Gočár (jeho Dům zemědělské osvěty byl předmětem druhého dílu tohoto seriálu a najdete ho zde) a jistým způsobem se promítl i do Husova sboru ve Vršovicích. Sakristie je totiž přímou Gočárovou citací části pavilonu, který slavný architekt vytvořil při příležitosti světové výstavy Expo v roce 1925 v Paříži.

Na Vinohradech se s modlitebnou vydal Janák jiným směrem, celá stavba je ostatně na svou dobu velmi pokroková. Prostor modlitebny dostal podobu amfiteátru, který se svažuje směrem k presbytáři. Ten je ještě mírně vyvýšený a na kněze je tak dobře z kteréhokoliv místa v kostele. Celou síň navíc osvětluje netradičně „shedové“ osvětlení, které bylo používá především u průmyslových staveb.

Historii obou sborů nesoucích jméno českého kazatele se nevyhnuly silné poryvy dějin dvacátého století. V době nacistické okupace Československa pracoval jako farář v Husově sboru ve Vršovicích Jaroslav Bendl, který se záhy po svém přesunu ze Sázavy do Prahy dostal do hledáčku gestapa. Po výslechu ze 14. ledna 1943 byl Bendl pro „nepřátelské smýšlení a štvaní proti Říši“ zatčen a převezen do věznice na Pankráci.

Jeho vlastní kázání se mu stala osudným, jejich kompletní znění totiž gestapáci našli po domovní prohlídce Bendlova bytu. O Hitlerovi se v nich vyjadřoval jako o „krvelačné šelmě“. Z motáků, které se povedlo Bendlovi propašovat ven z věznice svým rodičům víme, že byl při výsleších fyzicky týrán. Nakonec byl v dobytčím vagonu dovezen do vyhlazovacího tábora Osvětim II – Březinka, kde jeho životní pouť skončila ve třiceti letech 16. října 1943. Jeho památku připomíná dodnes na zdi vršovického sboru pamětní deska. Divadlo, během protektorátu fungující jako kino, dostalo nový název a krátce se tak jmenovalo Bio Helios. Tento původní název se podařil odkrýt a je to jedna z prvních věcí, které návštěvník divadla Mana dnes uvidí.

Sbor vinohradský se zase nepřímo zapojil do bojů druhé světové války na jejím samotném konci. V jeho prostorech si totiž zřídil provizorní vysílací stanici štáb, kterému se skrze systém vysílající jinak varhanní koncerty podařilo vysílat volání o pomoc během Pražského povstání. Vysílání nouzové relace ve dnech 7.-9. května připomíná velká pamětní deska na severní stěně sboru.

Nástup komunistického režimu v roce 1948 znamenal pro pro oba sbory začátek hubených let. Církve v areálu sborů sice zůstaly, ve Vršovicích však bylo omezeno pronajímaní bytů. Problémy měl režim především s provozováním divadla v prostorech vršovického sboru, cenzory dráždilo propojení s Československou církví husitskou. Režimu se však poměrně dlouho nedařilo činnost divadla zastavit, vhodná záminka přišla až v roce 1965. Tehdy se porouchalo původní prvorepublikové zařízení na ovládání osvětlení sálu. Peníze na jeho opravu či nahrazení odmítl režim poskytnout a s touto výmluvou divadlo zavřel.

Komunitní činnost byla významně omezena i v budově sboru na Vinohradech, což se projevilo především na stavu budovy. Podle jejího současného faráře se budova více méně spoléhala na příspěvky od církve a milodary místních. Stavba se po sametové revoluci nenacházela v dobrém stavu a bylo potřeba provést celkovou rekonstrukci.

Pád východního bloku přinesl oběma sborům potřebné oživení. Podle dokumentace z pera herce a architekta Davida Vávry prošel divadelní sál ve Vršovicích několika etapami revitalizace, kompletního zprovoznění se ale dočkal až v roce 2014. Kultura se vrátila také k Vinohradské vodárně. V prostorách Farského sálu se nyní pravidelně schází filmový klub promítající vybrané snímky.

Daniel Majer, farář působící ve vinohradském sboru odhaduje pravidelnou účast na mších na 30-40 lidí, v komunitě okolo sboru tipuje až stovku aktivních. „Pořád by to mohlo být lepší,“ usmívá se optimistky Majer.

Oba sbory, ve větší či menší míře odkazy architekta Pavla Janáka, tak zůstávají lokálními dominantami, jejichž čtyřboké věže reprezentují tradici prvorepublikové architektury a nabízejí moderní pojetí duchovního života.

Zájemci o prohlídku Husova sboru na Vinohradech budou mít možnost budovu navštívit 28. října mezi 13:00 a 18:00, podle zájmu v různě velkých skupinkách. Pokud vás naopak zlákal vršovický Husův sbor, možnost dostanete v tentýž den, tentokrát mezi 11:30 a 18:00, kdy se budou opět průběžně tvořit skupinky. Návštěvu obou budov vřele doporučujeme.

Příští díl seriálu Prvorepublikové skvosty si budete moci přečíst 19. října a čtenáři se v něm seznámí s historií i současností kostela Nejsvětějšího srdce páně na pražských Vinohradech od architekta Jožeho Plečnika.