PRVOREPUBLIKOVÉ SKVOSTY: Petschkův palác. Luxus pro gestapo a židovské bankéře

Budova na rohu Washingtonovy a Politických vězňů není jen další z řady, ačkoliv se tak možná tváří. V jejích zdech se totiž psala historie, občas bohužel velmi smutná a drastická. Přesto měl Petschkův palác vlastně štěstí, protože zůstal v úctyhodně zachovalém stavu a může tak podat zprávu o své době.

Pečkárna, jak je od druhé světové války palác známý, byla postavena neuvěřitelně movitým rodem Petschků, kteří jsou trochu pozapomenutým rodinným klanem, jenž měl za první republiky prsty téměř ve všem. Petschkové se jako hodně židovských rodin věnovali finančnictví, pro mnohé se ale jednalo spíš o lichvu.

Nemaje dobré pověsti, odstěhovala se část rodiny do Ústí nad Labem, zbytek přesídlil do Prahy, kde začali budovat své značné jmění. Jako trefa do černého se ukázaly investice do uhelného průmyslu, které provedl faktický zakladatel rodinného klanu Moses Petschek. Ten se dostal ke slušným penězům spekulací s pozemky na Kolínsku a ty pak investoval na Mostecku do uhelných dolů, skoupil tak třeba akcie již ne tolik atraktivní Mostecké uhelné. Bohatství se v rodinné kase začalo množit překotným tempem.

Syn Moseje Ignác v otcově byznysu s chutí pokračoval, v Praze se navíc stal velmi oblíbeným mecenášem. Jeho pohřbu v roce 1934 se účastnily tisíce lidí. Zatímco Ignác si budoval jméno jako uhelný baron, jeho bratr Julius stanul v čele finanční divize rodiny. Pro tyto účely nechal postavit právě Petschkův palác, který měl sloužit jako centrum rodinné banky. Pod svá křídla si ho vzal projektant a architekt Max Spielmann, který vytvořil historizující stavbu, jež však klamala svým vzhledem.

Na svou dobu byla totiž i přes poněkud archaický vzhled mimořádně moderní. Stavěna byla podle posledních trendů dvacátých let, má tedy železobetonovou konstrukci. Zabudován do ní byl na dnešní dobu poměrně primitivní systém klimatizace, který rozháněl po útrobách paláce vlhký vzduch. Budova měla také svou vlastní potrubní poštu, telefonní ústřednu, tiskárnu, páternostery i velmi štědře prostorově pojaté sejfy v suterénu.

Budova rostla naproti státní opeře v letech 1922 až 1925 a stála přes astronomických sto padesát milionů korun (v tehdejších cenách). V minulém díle seriálu Prvorepublikové skvosty jsme se podívali do mnohem rozsáhlejšího komplexu budovy ministerstva průmyslu a obchodu Na Františku, který pro porovnání stál 32,5 milionu korun. Julius Petschek si při realizaci honosného bankovního sídla dopřával jen toho nejlepšího.

Všudypřítomné dřevěné obložení je bohatě zdobené a nejvybranější mramor si nechal Petschek dovážet z celého světa. Už před začátkem stavebních prací se rád opájel představou svého budoucího bankovního sídla a nechával si proto zhotovovat modely dokonce v měřítku jedna ku jedné. Menší verze v měřítku 1:16 se v paláci nacházejí dodnes. Jen pro představu, o jakém obskurním jmění je tady řeč: když hostil Julius na návštěvě rumunského krále Carola, dal jen za květinovou výzdobu 160 tisíc tehdejších korun. Průměrný plat v průmyslu se přitom tehdy pohyboval okolo pěti set korun.

Podle domněnek některých historiků Petschkové honosný bankovní palác vlastně ani nepotřebovali, sloužil jim především jako reprezentační budova, ve které sídlila podobně reprezentační banka. Ta totiž nefungovala jen tak pro někoho, cennosti a peníze si tu ukládala opět jen smetánka, o skromné jmění průměrného měšťana tu nikdo nestál.

Zatímco Petschkové nezadržitelně bohatli, hned za státními hranicemi se jim formovalo zásadní nebezpečí, které rozpoznali jako jedni z prvních, snad i proto, že kontakty měli skutečně všude - některé náznaky hovoří dokonce o dobrých vztazích s americkou CIA. Adolf Hitler pronášel koncem dvacátých let plamenné projevy, ve kterých obyvatelstvo židovského původu častoval vším možným, jen ne dobrým slovem. Petschkové, velmi přesně odhadující budoucí vývoj, prodávají už v roce 1933 velmi potichu většinu svého jmění a emigrují převážně do Spojených států. Tak se palác dostává do státních rukou.

Od roku 1939 se Petchkův palác rychle přejmenovává na Pečkárnu, místo, ze kterého šel Pražanům mráz po zádech. Pečkárna se totiž stala sídlem gestapa pro celé protektorátní Čechy. Sejfy už nebyly pro tajnou policii příliš potřeba a tak se v suterénu budovy objevily přechodné cely, ale také improvizované mučírny. Zvláštní místností byla ta největší, kterou vězni trefně pojmenovali jako biograf. Nic moc zábavného v ní ale nedělali. Biograf byl určen pro ty, kteří byli na centrálu gestapa právě dovezeni. Posadili se na dřevěné lavice a museli bez hnutí a hlásky civět na bílou zeď před sebou. Tento uvítací rituál gestapa museli vydržet pod dohledem dozorců několik hodin.

Zvráceným pracovištěm gestapa prošly na dva tisíce lidí, někteří odtud putovali přímo do koncentračních táborů. Za zdmi gestapáckého ústředí byl držen například Milošem Zemanem nedávno vyznamenaný generál Josef Bílý.

Těmto sklepním prostorům přezdívají pracovníci budovy prostě jen „památník“. Dnes tam totiž temnou historii připomíná Památník českého odboje 1939-1945, který spravuje Český svaz bojovníků za svobodu.

Po válce se dění okolo paláce značně uklidnilo a v roce 1948 přechází pod Ministerstvo zahraničního obchodu. To tady společně s přidruženými institucemi vydrželo až do revoluce v roce 1989, kdy se zároveň stal Petschkův palác národní památkou. O čtyři roky později přešel pod správu Ministerstva průmyslu a obchodu, které zde dnes má pracoviště specializované na zahraniční obchod.

Petschkův palác se otevře veřejnosti v květnu příštího roku, a to osmnáctého a devatenáctého, vždy od desíti do šesti hodin.

V příštím díle Prvorepublikových skvostů nás stopy architektury první republiky zavedou do Winternitzovy vily od architekta Adolfa Loose. Těšit se na něj můžete už příští pátek 9. listopadu.