17. listopadu 2018 5:00 Lidovky.cz > Relax > Design

PRVOREPUBLIKOVÉ SKVOSTY: Vila, kterou zabavili nacisté, aby majitele poslali do Osvětimi

Winternitzova vila | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Winternitzova vila | foto:  Petr Topič, MAFRA

PRAHA Od židovského právníka, přes nacistický fond a městskou školku až zpět do rukou rodiny původních majitelů. Takový je příběh jedné slavné pražské vily, se kterou se pojí jedna architektonická detektivky. Server Lidovky.cz vám ve spolupráci s organizací Open House Praha přináší předposlední díl seriálu Prvorepublikové skvosty z Winternitzovy vily.

Banner skvosty

Málokdy se u slavných budov stává, aby se o ně „přetahovali“ dva architekti. U Winternitzovy vily se tak ale stalo v případě slavného brněnského rodáka Adolfa Loose a jeho spolupracovníka Karla Lhoty. Architektonická detektivka dodnes rozděluje odbornou veřejnost, vila si ale přesto, i díky potomkům původního majitele, žije vlastním bohatým kulturním životem.

Open House Praha

Organizace, která otevírá zajímavé budovy, do kterých by se lidé běžně nedostali.

Při příležitosti stého výročí založení republiky připravili organizátoři projekt Architektura první republiky , který umožní vstup do budov spojených s velkými jmény prvorepublikové architektury.

Program vyvrcholil 28. října otevřením desítky budov.

Pražský právník Josef Winternitz chtěl pro svou čtyřčlennou rodinu postavit vilu a jeho ruka se hned dvakrát trefila velmi příhodně. Poprvé to bylo, když zakoupil pozemek nedaleko smíchovské Bertramky, ze kterého má člověk Prahu jako na dlani. Hradčany, Strahov, Malá strana i Národní divadlo jsou z jednoho z pražských vršků dobře vidět.

Podruhé se Winternitz strefil do správného architekta. Adolf Loos si udělal velmi dobré jméno jako autor Müllerovy vily, která se stala starší a obdivovanější sestrou stavby, o které pojednává tento text. Loose tehdy doporučil rodině zámožného stavitele Františka Müllera jeho spolupracovník a též architekt Karel Lhota.

První majitel vily Josef Winternitz u svého domu kolem roku 1939.
Ve Winternitzově vile nad pražským Smíchovem budou otevřeny i místnosti, které...

Adolf Loos se díky neotřelému přístupu k architektuře zapsal do světových kronik svého oboru. V jistém slova smyslu bychom ho mohli označit za architekta-puristu. Chtěl totiž vrátit do světa rýsovacích prken a stavebních výkresů čistý smysl pro věcnost, účelovost. Jeho práce stala stupínkem, ze kterého se architektura odrazila do své moderní podoby.

„Moje architektura vůbec není koncipována v plánech, nýbrž v prostorech (kubusech). Nenavrhuji žádné půdorysy, fasády, řezy. Navrhuji prostory. U mne neexistuje žádné přízemí, první patro apod. U mne jde pouze o související kontinuální prostory, pokoje, předsíně, terasy atd. Patra se prolínají a prostory na sebe navazují. Každý prostor potřebuje jinou výšku: jídelna je přece vyšší než spíž, proto jsou stropy prokládány v různých úrovních. Spojit tyto prostory tak, aby výstup a sestup byl nejen nepozorovatelný, ale zároveň aby byl i účelný, v tom spočívá, jak vidím, pro ostatní velké tajemství, zatímco pro mne je to velká samozřejmost,“ okomentoval jednou svůj styl sám architekt.

Jenny, Petr, Suzanna a Josef Winternitzovi v lázních na snímku z roku 1938.

Jenny, Petr, Suzanna a Josef Winternitzovi v lázních na snímku z roku 1938.

První majitel vily Josef Winternitz u svého domu kolem roku 1939.

První majitel vily Josef Winternitz u svého domu kolem roku 1939.

Pro jeho vidění projektování se dokonce vžil termín raumplan neboli prostorový plán. Ovlivněn tímto pojetím byl například americký architekt Frank Lloyd Wright, který v něm vystavěl Guggenhaimovo muzeum v New Yorku.

Purismus se projevil u Loose ještě v jedné význačné charakteristice. Při svém důrazu na čistou účelnost brněnský rodák odsuzoval při architektonické tvorbě využívání dekorací. Na toto téma napsal dokonce esej pod názvem Ornament a zločin, ve které dokonce hovořil o tyranii ornamentu, ze které je potřeba se vymanit.

Banner skvosty

„Co právě tvoří velikost naší doby, jest její neschopnost vytvářeti novou ornamentiku. Přemohli jsme ornament: naučili jsme se tomu, že se bez něj obejdeme. Hle, přichází století nové, v němž se uskuteční nejkrásnější přípověď. Brzy zaskvějí se ulice měst jako velké, celé bělostné zdi. Město XX. století bude oslňující a nahé, jako Sion, město svaté, jako hlavní město nebes,“ píše ve své stati Loos. 

Do velkého sálu proudí denní světlo velkými okny přes celou stěnu.
K domu patří několik teras a z té nejvyšší se otevírá krásný výhled na město...

Všechny tyto vlivy se do Winternitzovy plně promítly, do jisté míry se totiž jednalo o Loosovo vrcholné dílo, zemřel rok poté, co byla vila dostavěna a stala se tak jeho poslední realizovanou stavbou.

Na pozemku zakoupené pražským architektem vyrostla vila v bleskovém čase. Od sehnání povolení až po dokončení stavby uplynul jen rok a už 9. září 1932 bylo vydáno od úřadů povolení k užívání stavby. Josef Winternitz se svou ženou Jenny a dětmi Suzanou a Petrem bydleli ve vile do roku 1941.

Obytná plocha vily 270 metrů čtverečních byla dost na to, aby v ní pobývala čtyřčlenná rodina Winternitzů i dvojice domovníků. K dispozici měly obyvatelé hned tři terasy, ty ale nebyly podle dobových svědectví příliš využívány. Hlavní velká obytná hala je velkým otvíratelným oknem organicky napojena na velkou zahradu.

Vila prošla na přelomu století rozsáhlou rekonstrukcí, během níž byly obnoveny...
Vila prošla na přelomu století rozsáhlou rekonstrukcí, během níž byly obnoveny...

Do roku 1941 už byla ale položena zápletka dvojice autorů stavby, kvůli které se architektoničtí odborníci dodnes hádají. V roce 1933 umírá Adolf Loos v soukromém sanatoriu na okraji Vídně a jeho spolupracovník Lhota prohlašuje vilu za svůj výtvor. Lhotovo autorství přijímá část odborné veřejnosti s pochopením,  Loos totiž v čase stavby v Praze vůbec nepobýval a kvůli churavému zdraví pobýval hlavně v lázních mimo hlavní město. Lhota tak měl celý stavební proces na starost.

Jenže druhý tábor pro takový náhled pochopení příliš nemá. Jeho zástupci namítají, že za autora stavby nemůže být považován její stavbyvedoucí a že autorství může být připsáno jedině tomu, z jehož hlavy nápad pochází. K dobru svého názoru připomínají ještě podobnosti s Müllerovou vilou, jejíž autorem je již nezpochybnitelně Loos. Současní majitelé a Winternitzovi potomci v tom ale mají poměrně jasno. „Myslím, že současný stav je ten, že Adolf Loos je autorem této stavby po architektonické stránce, ale na stavbu samotnou a nejspíš i vnitřní vybavení dohlížel díky pokročilé nemoci pouze Karel Lhota,“ vysvětlil David Cysař, jeden z potomků Winternitzů, který se o objekt stará.

Nyní zpět do roku 1941, kdy je Winternitzova rodina, která byla židovského původu, kvůli rasovým zákonům Protektorátu Čechy a Morava nucena budovu opustit. Pod podvodnou záminkou regulérní smlouvy o vilu ale přichází ve prospěch fondu Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren - Vystěhovaleckému fondu. Ten majetek židovských rodin prodává dále, aby mohl z výtěžku financovat jejich transporty do vyhlazovacích táborů. Fond mimochodem sídlil v zámečku Veleslavín, jehož budoucnost se momentálně řeší a o jeho historii si můžete přečíst v našem článku.

Do Osvětimi se tímto způsobem dostali i majitelé vily. V Osvětimi umírají v plynové komoře v roce 1943 Josef Winternitz se svým synem Petrem. Jenny a Suzana válku v táboře přežijí a po jejím konci se vracejí do Prahy. Vilu od nacistů mezitím odkoupila Praha a zřídila v ní mateřskou školku.

V seriálu Prvorepublikové skvosty již vyšlo:

Na matkou s dcerou ale čekal v české metropoli lišácký přístup tehdejší administrativy. Ta sice jejich rodině obnovila vlastnická práva na vilu, jenže zároveň s nimi na ni uvalila exekuce a milionářskou a dědičskou daň. To pro dvě navrátilkyně s Osvětimi ale byly neřešitelné finanční závazky a s městem se tak dohodly na kompromisu. Vilu nechaly Praze výměnou za zrušení všech dalších pohledávek. A tak prožila Winternitzova celý komunistický režim jako mateřská školka, ta zde působila až do roku 1997.

V tomto roce se po restitučních procesech dostala zpět do vlastnictví rodiny původního vlastníka, byla však ve značně zuboženém stavu. Stanislav Cysař, vnuk Františka Winternitze, však do její rekonstrukce vložil obrovské množství energie a stavba je tak nyní velmi blízko svému původnímu vzhledu.

Současní majitelé uvažovali o několika možných využitích vily. V současnosti je stavba plně otevřená pro veřejnost jako galerie a pořádají se v ní společenské a kulturní akce, stává se tak pomalu přirozeným kulturním bodem Malvazinek.

O květnovém víkendu 18.-19.5. příštího roku bude Winternitzova vila otevřena i s komentovanými prohlídkami veřejnosti v rámci projektu organizace Open House Praha.

Banner skvosty
Michal Bernáth

Autor

Michal Bernáthmichal.bernath@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz