"A pozor, vařit vám bude Ital!" lákají webové stránky restaurace Luna Rossa. Nabídku domácí italské kuchyně doprovází u nás nezvyklá, avšak praktická otevírací doba. Podnik ctí siestu a po obědě na celé odpoledne zavírá, aby znovu otevřel až před šestou hodinou večerní. Vypravili jsme se sem na oběd.
Známé úsloví "co je malé, to je milé" naplňuje restaurace hned po příchodu. Ocitnete se v hlavní a zároveň jediné místnosti pro hosty se šesti stoly. To nastavuje maximální kapacitu podniku ke třem desítkám hostů, a ve chvíli, kdy se všichni sejdou – jak tomu bylo i při naší návštěvě –, začíná tu být poněkud těsno. Přesto je tu příjemně: kombinace tmavě zelené výmalby, tmavě hnědého nábytku a bílo-červených ubrusů vytváří téměř vánoční atmosféru.
Během teplotně příhodnějších měsíců se možná podaří umístit jeden nebo dva stolky ven na chodník, a hosté tak ocení klid slepé ulice, ve které se podnik nachází, a také jen několik metrů vzdálený park, podél kterého líně teče řeka Chrudimka.
Večer to samé, ale dráž
Podle logiky otvírací doby by jeden čekal, že se bude polední nabídka výrazně lišit od večerní. Místo toho během oběda nastává kuriózní situace, kdy jsou hostům předkládány dvě nabídky, polední a stálá, které se ale v některých položkách shodují. Jediný rozdíl je v ceně: v polední nabídce jsou "dubléři" levnější. Dle ujištění obsluhy ale nejde o nějak zmenšenou nebo surovinově ošizenou verzi. Budete-li tedy chtít ochutnat některé klasické úpravy těstovin – jako třeba carbonara nebo arrabbiata –, během oběda za ně místo 120 zaplatíte jen 95 korun.
Za těstoviny během oběda zaplatíte 95 korun namísto 120 korun.
Dvojí ceny jsou pochopitelnou snahou, jak získat zákazníky, kteří si u poledních nabídek zvykli, že restaurace soutěží zejména lácí. A snaha je to, zdá se úspěšná – jak už bylo řečeno, během naší polední návštěvy se podnik zcela zaplnil (byť to při jeho velikosti není až takový problém). Přesto by mě více zajímala večerní obsazenost, a to zejména kvůli podobě stálého menu. To mě zarazilo ve dvou věcech. Za prvé svým provedením, které dává tušit, že se zdejší nabídka příliš často nemění. A za druhé výší cen – takovou, jakou bych čekal spíš u zavedených italských restaurací v Praze. To všem znamená, že při hodnocení nelze restauraci Luna Rossa odpustit sebemenší chybičku.
Předkrmy skvělé...
Přísným hodnocením prošly bez problémů předkrmy. Tak trochu jsem si brousil zuby na bruschettu, která jako zásadní surovinu obsahuje rajčata – v zimě snadná kořist při hledání nedostatků. Dorazila však skvěle ochucená směs z oloupaných rajčat, česneku, bazalky a olivového oleje na rozpečeném domácím chlebu.
Předkrmy jsou výborné. Například bruschetta s rajčaty.
Ještě lepším ochucením se mohlo pochlubit carpaccio z chobotnice, v hlavní roli s olivovým olejem, citronem a česnekem. Proti bruschettě (čtyři kusy za 90 korun) ovšem kvůli předkrmu z chobotnice budete muset sáhnout mnohem hlouběji do kapsy, navíc v ceně 270 korun není žádné pečivo (za domácí chleba dáte dalších 25 korun).
... hlavní jídla nevyvážená...
Ochutnávka mořských specialit už tak úspěšná nebyla. Možná jsem poznamenán belgickým stylem přípravy, ale dám-li za slávky 250 korun, očekávám rozhodně víc než vyloženě předkrmovou porci, kde kromě domácího chleba a nasekané petrželky slávky v talíři doprovází už jen centimetrová vrstva rozpuštěného másla a oleje, kterou pak ubrouskem pracně utíráte skoro až k zápěstí.
Hlavní chody trochu pokulhávají. Třeba slávky za 250 korun ceně rozhodně neodpovídaly.
Ani těstoviny nebyly bez chyb. V první řadě bych uvítal, kdyby byla pasta servírována v hlubokém talíři, lépe se pak jí a také lépe vypadá. Dále bych trval na tom, aby těstoviny nebalancovaly nad propastí rozvařenosti – u mé porce linguine za 210 korun tedy kuchař ideální dobu varu opravdu neuhlídal. Jinak byla kombinace kapar, oliv, rajčat a ančoviček chuťově velmi dobrá, ovšem že netrefí al dente – nota bene při této ceně – bych tedy od italského kuchaře skutečně nečekal. Špagety carbonara bývají v českých restauracích velmi často všelijak przněny, nejčastěji záplavou smetany a hromadou strouhaného eidamu. Je tedy dobré vědět, že v Luna Rosse si je s klidem můžete objednat a za "poledních" 95 korun dostanete ucházející klasiku. Pokud ovšem odhlédnete od faktu, že místo pancetty dostanete anglickou slaninu a že za jemným nastrouháním parmezánu se nejspíš skrývá jeho průměrná kvalita. Vepřové kotlety na balzamikovém octu coby zástupce masových jídel uspokojily, přesto jsem za 220 korun čekal víc než jen tři plátky masa (ke kterým jsem přikousl domácí chléb, co mi naštěstí zbyl od carpaccia z chobotnice).
... a zákusky na draka
Po skvělých předkrmech a rozkolísaných hlavních chodech musím dezerty bohužel hodnotit jako podprůměrné. Přetuženou panna cottu za 60 korun ani tiramisu za 80 korun se sotva milimetrovou vrstvou krému jsme nedojedli, a nevesele tak uzavřeli návštěvu s nečekaným kvalitativně sestupným průběhem.
Luna Rossa je ve spoustě kritérií velmi příjemný podnik, který ovšem překvapivě nijak nezazářil kvalitou jídla – a to by vzhledem k cenám mělo být bezchybné. Na druhou stranu mám pocit, že zde dovedou svým hostům naslouchat a největší nedostatky snad zvládnou odstranit.
