Když náhodou na vinném lístku objevíte neuburské, pak se asi brzo bude jednat o raritu. Je to odrůda, která mizí z našich stolů. Víno osobité, plné a kořenité chuti, které k nám přišlo původně z Rakouska. Odkud ale je přesně, to se neví. V Rakousku ho znají nějakých 150 let a tvrdí o něm, že ho náhodně vylovili ve Wachau z Dunaje. No, věřme tomu. Spíše jde o náhodný hybrid jedné z nejstarších evropských odrůd veltlínského červeného (pozor, je to bílá odrůda, arci s červeným hroznem) a sylvánského zeleného. Na Moravě se objevila v roce 1915.
Jenže dnes je u nás průměrné stáří vinic 23 let a to znamená, že není vůbec vysazovaná. Pokud náhodou narazíte na "nojburk" z teplého a slunného ročníku, tedy s vysokým přívlastkem, třeba ve výběru, a se zbytkovým cukrem, bývá to zážitek.
Rarita sylván, bohužel
Máte-li rádi ryby, pak byste měli zbystřit pozornost, když v nabídce vín objevíte sylvánské zelené. Také se stává raritou a také je to rakouská odrůda z Wachau. V Německu ji znají od roku 1665. Kdysi to byla odrůda velmi populární v Rakousku, Německu i u nás. Pěkné sylvány ale bývaly i z vinic v Limbachu u Pezinku na Slovensku. Víno je kořenité, s vyšší kyselinkou, což ho předurčuje k rybám, zvláště mladší ročníky. VAlsasku je jím osázena stále ještě každá pátá vinice, v Německu a Rakousku ho ale vytěsňuje líbivější, ale banálnější müller-thurgau. U nás dnes téměř zmizelo.
Je to typické prvorepublikové víno, občas jsme ho zahlédli ve filmech s Oldřichem Novým nebo Adinou Mandlovou. Však tehdy u nás sylván zabíral 13 % ploch vinic, dnes je to sotva půl procenta. Problém je i v tom, že vyžaduje podmínky jako šité na míru ryzlinku rýnskému. A když už se vinař rozhoduje, co vysadit, dá před sylvánem přednost prestižnějšímu ryzlinku. Škoda.
No a teď něco o té "milerce", tedy o müller-thurgau. Je to taková trochu líbivka a voňavka, osobně ji nemusím. Je na mne moc kytičková, měkká bez kyselinky.
Ale kupodivu popularita müller-thurgau ve střední Evropě spíše stoupá. Vězte, že Müller a Thurgau nejsou jména dvou šlechtitelů, tedy něco jako Laurel a Hardy, ale jen to první jméno reprezentuje profesora Hermanna Müllera. No a Thurgau je název švýcarského kantonu, odkud pocházel. Ale nejde o odrůdu švýcarskou, ale německou.
Profesor ji vyšlechtil v roce 1882 v Geisenheimu v Německu a od té doby "milerka" vítězně táhne Evropou.
Je to pravděpodobně kříženec ryzlinku rýnského s odrůdou, která má půvabné jméno madlenka královská.
V Německu je to spolu s ryzlinkem nejrozšířenější odrůda, i když si tu vysloužila nelichotivý název "sladká voda".
Také u nás je to s 11 % nejvíce pěstovaná odrůda. Ale rychle klesá! Ještě před deseti lety to bylo 18 %.
Rabelais miloval chenin blanc
Budeme-li věřit názvu tramínu, pak pochází z jižních Tyrol, které dnes patří Itálii, tedy z Alto Adige. Městečko Termeno se totiž německy jmenuje Tramin a odrůda tu je doložena už v 15. století.
Mimochodem je to další bílá odrůda, která je z červeného nebo červenošedého hroznu. Její druhou vlastí se ovšem stalo Alsasko, kde jako "kořenitý tramín" tedy gewürztraminer patří k elitním odrůdám.
Mimochodem geneticky je to vůbec nejstarší odrůda, kterou u nás pěstujeme, ostatně tramín dal základ mnoha dalším odrůdám.
Na rozdíl od milerky, která je raná a strašlivě plodná, je tramín odrůda pracná, s nízkým výnosem hroznů, choulostivá, vyžadující teplo. Pokud plně dozraje, má ohromné tělo, plnou chuť, zlatavou barvu, ale rychle odbourává kyselinu a pro naše trochu tvrdší středoevropské jazyky je pak příliš měkká a nemá říz.
Nedá mi to a vložím sem pár slov o odrůdě, která sice u nás není zapsána mezi těmi úředně uznanými, ale měli byste o ní vědět. Ostatně na světě patří k těm nejrozší řenějším.
Je to velmi užitečná a všestranná odrůda z oblasti Loiry ve Francii, zejména z Anjou, tedy chenin blanc.
Umí produkovat svěží vína s kyselinkou stejně jako velmi sladká vína vhodná na ukládání na nějakých 30 i 40 let. Slouží dobře v oblastech přetížených sluncem, protože se nikdy nevzdává svých kyselinek.
A pokud dozraje, pak proti té kyselince postaví překrásný medový tón s vůní kdoule nebo přezrálé hrušky. Tuhle odrůdu měl rád jeden z mých velkých miláčků Rabelais, který si ji nechal dovážet v 15. století do Touraine. Věděl proč. Zkuste někdy Savennieres a také mu dáte za pravdu.
Rulanda - pomník německému obchodníkovi
Tak a teď přejdeme k odrůdám, které celosvětově kralují bílým vínům, tedy k odrůdám burgundským. A začneme názvoslovím, protože žádná jiná země Evropy ho nemá tak zpatlané jako my. Jde o pinoty, šlechtu mezi bílými odrůdami. Mimochodem tato elitní rodina obsahuje všechny tři typy hroznů, které známe, tedy zelený hrozen, červený hrozen a modrý hrozen. Ze všech tří lze vyrobit i bílé víno, ale zpravidla se vyrábí jen ze zeleného a z červeného. Z hroznu modrého je červené víno. Pinoty jsou tři: bílý, šedý a modrý. Asi proto, že je to francouzská odrůda, tak k nim po vzoru tří mušketýrů (kteří, jak známo, byli čtyři) patří i slavné chardonnay.
Jenže my těmto vínům, bohužel, neříkáme pinoty, ale nesmyslně rulandy. Od roku 1941 do roku 1993 jsme je nazývali mnohem přiléhavěji: burgundy, tedy burgundské bílé, šedé a modré. Jenže mezinárodní dohody o původu názvů nás donutily ke změně. A tu došlo k čemusi nesmyslnému.
Celý svět těm vínům říká pinoty, jen my jsme se rozhodli, že je nazveme rulandy, tedy rulandské bílé, šedé a modré. Ruland, prosím neplést s bájným rytířem Rolandem, má cosi vzdáleně společného jen s jednou ze tří odrůd, s pinot gris, tedy s pinotem šedým.
On to byl jakýsi obchodník s vínem Johann Seger Ruland z německého Speyeru, který se v 18. století zasloužil o to, aby se burgundské šedé, tedy po jejich grauburgunder, v Německu rozšířil a právě jen této šedé odrůdě pinotů se v Německu začalo také říkat ruland. S dalšími dvěma pinoty neměl ten obchodník nic společného. Naše vinařská veřejnost prý v devadesátých letech minulého století jednoznačně odmítla název pinot, pod kterým ty odrůdy zná celý svět. Prý trvala na rulandách, a vytvořila tak celosvětovou kuriozitu. Postavila pomník jakémusi německému obchodníkovi, a to i u odrůd, se kterými neměl nic společného. Chtěl bych někdy tu naši vinařskou veřejnost vidět! Dnes už naštěstí smíme říkat i pinot blanc, tedy bílý pinot, pinot gris, tedy šedý pinot a pinot noir, tedy modrý pinot. Doporučuji názvy pinot nebo se klidně vraťte, až o těch skvělých vínech budete povídat, k původnímu a zakázanému názvu burgundské bílé, šedé a modré. Ostatně i Němci si mezi sebou stále pojmenovávají tyto odrůdy jako weissburgunder, grauburgunder a spätburgunder.
Příště si ty "burgundy" probereme pěkně jednu po druhé, pak si projdeme červené a zjistíme také, že směska je také víno, a dokonce někdy špičkové.
