Jídlo, především takové, které chceme prodat, musí splňovat řadu požadavků. Vedle patřičné trvanlivosti jsou to hlavně požadavky organoleptické, tj. ty, které se týkají chuti, vzhledu a vůně. Průmyslově vyráběné potraviny ovšem prostě nemohou vypadat a chutnat jako ty, které uvařila či upekla maminka před hodinou.
Právě proto používají nejrůznější aditiva. Tato praxe trvá už dlouho, poslední dobou ovšem vede ke stále silnější nedůvěře veřejnosti. K ní přispělo hned několik věcí najednou: snaha EU označit každé potravní aditivum jako "éčko" (emulgátor), stále silnější zájem médií a v neposlední řadě i rostoucí snaha výrobců o co nejmenší náklady.
Některá éčka jsou jen neškodná přírodní barviva
O "éčkách" se někdy mluví, jako kdyby šlo o vysloveně škodlivé látky. To ovšem není pravda, řada z nich jsou neškodná přírodní barviva, například E 140 (chlorofyl z kopřiv), jiné konzervační látky jako kyselina sorbová (E 200). Dusičnan sodný (E 251) zase má výrazné baktericidní účinky, takže zmenšuje riziko, že po konzumaci uzeniny onemocníme botulinismem. Své "éčko" získala i kyselina askorbová (E 300), aniž by někomu vadilo, že se ve skutečnosti jedná o vitamin C, v marmeládách zase najdeme E 440a (pektin).
ČTĚTE TAKÉ: |
Spousta "éček" ale takhle nevinná není. Laboratorní testy ukazující na jejich potenciální škodlivost sice většinou používají mnohem vyšší dávky, nežli jsme schopni do sebe nasoukat z talíře, dobrovolně konzumovat jejich koktejl ovšem rozumné rozhodně není.
Navíc některé z nich jsou průběžně zakazovány a zase povolovány (např. azobarviva E 102,E 123, bifenyl E 230 nebo kyselina propionová E 280, příliš zdravá není ani příjemně chutnající kyselina glutamová a její soli E 620 až E 625). V tomto případě bude nejlepší, když si ty nejběžnější a nejbezpečnější (nebo naopak ty nejvíce škodlivé) prostě poznamenáme a při nákupu budeme bdělí a ostražití. Pokud bude složení připomínat spíše chemický katalog, pak raději sáhneme o kousek vedle (seznam "éček" najdete například na www.emulgatory.cz/seznam-ecek).
Ačkoli platí, že uděláme lépe, když dáme přednost přírodnímu potravnímu doplňku před výrobkem chemické továrny, ne vždy je to veřejnost ochotná akceptovat. Když někdo v USA před časem vynesl informaci, že kavárenský gigant Starbucks obarvuje některé své výrobky načerveno barvou připravovanou z rozdrcených peruánských brouků, vypukl poprask - a firmě nic nepomohlo, že šlo o schválené přírodní barvivo.
Tajné růžové pokušení
Největší pohoršení ale vyvolala aféra kolem tzv. růžového slizu. S ním před dobrými dvaceti lety přišla firma Beef Products, která šikovně zkombinovala strach z přítomnosti patogenních bakterií v mletém mase se snahou o zpracování odpadových, ale stále jedlých zbytků na jatkách. O bakterie se postaral čpavek a s ním smíchané nejrůznější neprodejné odřezky, tuk se nejdříve zkapalnil a potom se v odstředivkách oddělil od bílkovin, ze kterých se pak vyrobilo jakési ultrajemné hovězí "maso". Výsledek se zmrazil a v podobě drobných kostek prodával jako levná přísada do hamburgerů.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: |
Brzy se ukázalo, že tuto "lahůdku" obsahuje až 70 procent mletého masa v supermarketech (v některých případech tvořila až čtvrtinu obsahu) i hamburgery ve školních jídelnách a většině hamburgerových řetězců. Nastalo pobouření, díky kterému se tohoto podivuhodného doplňku svižně zbavily jak školy, tak supermarkety a podniky rychlého stravování. Snad nejhorší na této kombinaci šetrnosti a kulinářské zvrhlosti je ale skutečnost, že americké ministerstvo zemědělství tuto lahůdku schválilo navzdory doporučení svých vlastních vědeckých pracovníků. Producenti hovězího navíc dostali výjimku a nemuseli růžový sliz na obalu přiznat.
Mysterium zvané "křehčení"
Dalším, aktuálním příkladem produktu, v němž se používají přísady, o které nikdo nestojí, je tolik "populární" křehčené drůbeží maso. Nezdravé to není, jedná se v podstatě o slanou vodu, ale podfuk to je nepochybně - až 25 procent zaplaceného kuřete je vlastně jen přidaná voda. Ve Spojených státech je dovedli k ještě větší dokonalosti. Velkou část zde prodávaného baleného masa namáčí do chemické směsi, jejíž název nedovede vyslovit ani autor tohoto textu se svým přírodovědným vzděláním. Opět zákazník zaplatí o 20 procent víc, navíc za maso, které se třeba čtrnáct dnů koupalo v hutném chemickém roztoku.
I ve chvíli, kdy při nákupu v obchodě myslíme spíše na to, co z nakoupených surovin v kuchyni uděláme, tak bude dobré dodržovat bdělost a ostražitost. Nejrůznější náhražky, kterým je dobré se vyhnout, totiž číhají za každou etiketou.
