Jídlo, především takové, které chceme prodat, musí splňovat řadu požadavků. Vedle patřičné trvanlivosti jsou to hlavně požadavky organoleptické, tj. ty, které se týkají chuti, vzhledu a vůně. Průmyslově vyráběné potraviny ovšem prostě nemohou vypadat a chutnat jako ty, které uvařila či upekla maminka před hodinou.
Právě proto používají nejrůznější aditiva. Tato praxe trvá už dlouho, poslední dobou ovšem vede ke stále silnější nedůvěře veřejnosti. K ní přispělo hned několik věcí najednou: snaha EU označit každé potravní aditivum jako "éčko" (emulgátor), stále silnější zájem médií a v neposlední řadě i rostoucí snaha výrobců o co nejmenší náklady.
Některá éčka jsou jen neškodná přírodní barviva
O "éčkách" se někdy mluví, jako kdyby šlo o vysloveně škodlivé látky. To ovšem není pravda, řada z nich jsou neškodná přírodní barviva, například E 140 (chlorofyl z kopřiv), jiné konzervační látky jako kyselina sorbová (E 200). Dusičnan sodný (E 251) zase má výrazné baktericidní účinky, takže zmenšuje riziko, že po konzumaci uzeniny onemocníme botulinismem. Své "éčko" získala i kyselina askorbová (E 300), aniž by někomu vadilo, že se ve skutečnosti jedná o vitamin C, v marmeládách zase najdeme E 440a (pektin).
ČTĚTE TAKÉ: |
Spousta "éček" ale takhle nevinná není. Laboratorní testy ukazující na jejich potenciální škodlivost sice většinou používají mnohem vyšší dávky, nežli jsme schopni do sebe nasoukat z talíře, dobrovolně konzumovat jejich koktejl ovšem rozumné rozhodně není.
Navíc některé z nich jsou průběžně zakazovány a zase povolovány (např. azobarviva E 102,E 123, bifenyl E 230 nebo kyselina propionová E 280, příliš zdravá není ani příjemně chutnající kyselina glutamová a její soli E 620 až E 625). V tomto případě bude nejlepší, když si ty nejběžnější a nejbezpečnější (nebo naopak ty nejvíce škodlivé) prostě poznamenáme a při nákupu budeme bdělí a ostražití. Pokud bude složení připomínat spíše chemický katalog, pak raději sáhneme o kousek vedle (seznam "éček" najdete například na www.emulgatory.cz/seznam-ecek).
Sladkosti hrající všemi barvami jsou zřejmě plné "éček"
Ačkoli platí, že uděláme lépe, když dáme přednost přírodnímu potravnímu doplňku před výrobkem chemické továrny, ne vždy je to veřejnost ochotná akceptovat. Když někdo v USA před časem vynesl informaci, že kavárenský gigant Starbucks obarvuje některé své výrobky načerveno barvou připravovanou z rozdrcených peruánských brouků, vypukl poprask - a firmě nic nepomohlo, že šlo o schválené přírodní barvivo.
Tajné růžové pokušení
Největší pohoršení ale vyvolala aféra kolem tzv. růžového slizu. S ním před dobrými dvaceti lety přišla firma Beef Products, která šikovně zkombinovala strach z přítomnosti patogenních bakterií v mletém mase se snahou o zpracování odpadových, ale stále jedlých zbytků na jatkách. O bakterie se postaral čpavek a s ním smíchané nejrůznější neprodejné odřezky, tuk se nejdříve zkapalnil a potom se v odstředivkách oddělil od bílkovin, ze kterých se pak vyrobilo jakési ultrajemné hovězí "maso". Výsledek se zmrazil a v podobě drobných kostek prodával jako levná přísada do hamburgerů.
Hamburger
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: |
Brzy se ukázalo, že tuto "lahůdku" obsahuje až 70 procent mletého masa v supermarketech (v některých případech tvořila až čtvrtinu obsahu) i hamburgery ve školních jídelnách a většině hamburgerových řetězců. Nastalo pobouření, díky kterému se tohoto podivuhodného doplňku svižně zbavily jak školy, tak supermarkety a podniky rychlého stravování. Snad nejhorší na této kombinaci šetrnosti a kulinářské zvrhlosti je ale skutečnost, že americké ministerstvo zemědělství tuto lahůdku schválilo navzdory doporučení svých vlastních vědeckých pracovníků. Producenti hovězího navíc dostali výjimku a nemuseli růžový sliz na obalu přiznat.
Mysterium zvané "křehčení"
Dalším, aktuálním příkladem produktu, v němž se používají přísady, o které nikdo nestojí, je tolik "populární" křehčené drůbeží maso. Nezdravé to není, jedná se v podstatě o slanou vodu, ale podfuk to je nepochybně - až 25 procent zaplaceného kuřete je vlastně jen přidaná voda. Ve Spojených státech je dovedli k ještě větší dokonalosti. Velkou část zde prodávaného baleného masa namáčí do chemické směsi, jejíž název nedovede vyslovit ani autor tohoto textu se svým přírodovědným vzděláním. Opět zákazník zaplatí o 20 procent víc, navíc za maso, které se třeba čtrnáct dnů koupalo v hutném chemickém roztoku.
I ve chvíli, kdy při nákupu v obchodě myslíme spíše na to, co z nakoupených surovin v kuchyni uděláme, tak bude dobré dodržovat bdělost a ostražitost. Nejrůznější náhražky, kterým je dobré se vyhnout, totiž číhají za každou etiketou.
