Zvenku jsou křupavé a zlatavé, poprášené peřinkou moučkového cukru, který se při prvním kousnutí snese až na nos. Uvnitř nadýchané, vláčné, hedvábné, nenasáklé tukem. Jazyk a ústa ještě zpracovávají senzorické potěšení ze sladkého smaženého těsta, když přichází nový vjem v podobě přílivu ještě sladší náplně.
Kobližka, kobyliha, koblih, šiška, krepla, smažinka, natahovačka… Není kraje, kde by se o masopustu nesmažilo. Tradice koblih coby masopustních lahůdek sahá do hluboké minulosti. Kazatel Tomáš Štítný ze Štítného se v knize Řeči nedělní a sváteční z roku 1392 pohoršuje nad masopustem kvůli lehkomyslnému utrácení peněz, „šeredným řečem“, které lidé vedou, a také kvůli „šeredným písním“, jež v těchto veselých bláznovských dnech znějí. Lidé při tom jedí oblíbené „koblihy a pijí, až se přepijí“.
