Šel jsem se podívat. Byly to jen obyčejné kádě, kam svezli hrozny a kde je mniši nohama sešlapali. A pak vedle staré sudy. Technologie vlastně žádná. Ale měli tu víno stejné jako za biblických časů. Duchovní život evropské civilizace je bez vína nemyslitelný. Bez piva samozřejmě ano. Bez vína nevykonáte křesťanskou bohoslužbu, bez vína nemůže být židovská pesachová večeře. Víno je cosi přímo od Hospodina. Nevěříte? Tak poslouchejte. A získáte bezpočet historek, kterými můžete dlouho bavit společnost nebo toho druhého, se kterým právě sdílíte radost z vína a třeba i radost ze života.
Mniši sešlapávající hrozny... V Česku máme k této "technologii" zvláštní niterný vztah. Sešlapávání vína z hroznů přece patří k našim základním ikonografickým symbolům. Je to jeden z nejčastějších motivů zobrazení patrona země, svatého Václava, jak s podkasanou suknicí pokorně šlape v kádi hrozny.
Nožní práce
Víno jako symbol radosti, plodnosti, ale u nás i duchovnosti a pokory, je nedílnou součástí naší kulturní tradice. Ostatně, až někdy v Praze půjdete na Karlův most zastavte se na staroměstském předpolí mostu na rohu u křižovníků. Stojí tam jedna z nejstarších výtvarných a stavebních památek Prahy, nádherný románský viniční sloup.
Sešlapávání vína, kdy děvečky s vyhrnutými sukněmi šlapou v kádích víno, patří ale také k naší středověké erotické tematice, i s následnými bakchanáliemi. Mimochodem, technologicky je to postup srovnatelný s těmi nejšetrnějšími pneumatickými lisy (nemyslím, samozřejmě, ty bakchanálie), kdy se hrozny lisují třeba jen tlakem 1,2 -1,4 atmosféry.
Staromilci v některých špičkových vinařských oblastech Evropy samozřejmě dodnes tvrdí, že nohy jsou nohy. Ostatně sešlapávání hroznů slaví návrat, a nejen v klášterech. Je to šetrná metoda, která zejména u červeného vína zvyšuje vyplavování barviva ze slupek. Proto nikdy sešlapávání neopustili třeba v Portugalsku a v rocích, kdy se vyhlašuje výroba špičkového portského "vintage", nastupují nohy místo lisů. Snad i proto vintage portské je tak nehorázně drahé. Ruční práce, vlastně nožní práce, je drahá.
Člověk dávno zjistil, že víno je spontánní přírodní produkt. Necháteli sešlapané hrozny ležet bez jakéhokoli zásahu v kádi na hromadě, samy zkvasí na víno. S vínem žije člověk už hodně přes osm tisíc let.
V sumerském znakovém písmu znamenal révový list život. Na staré Krétě omývali mrtvé horkým vínem. A Římané říkali In vino veritas.
Zatím nejstarší nálezy ale přinášejí vykopávky v Arménii. Vždyť první horlivý vysazovatel vinné révy byl podle bible praotec Noe. A kde myslíte, že přistál s archou plnou života po opadnutí vod velké potopy? Přece na hoře zvané Ararat, která je dnes ztotožňována se svatou horou Arménů stejného jména.
Smlouva s Hospodinem
I nejstarší přímá zmínka o víně v bibli je právě ta v Genesis, kdy Noe, který zachránil život i lidstvo, uzavírá s Hospodinem novou smlouvu. A snad z radosti nad záchranou (1 Mojžíšova 9, 20): "Noe pak obíraje se s zemi, začal dělati vinice". Následky jsou celkem standardní: "A pije víno, opil se a obnažil se u prostřed stanu svého". Což na tom by ještě nebylo nic tak pohoršlivého. Byl doma a v soukromí. Leč do stanu vešel jeden z jeho tří synů. "Viděl pak Cham ... hanbu otce svého, a pověděl oběma bratřím vně"
Oba bratři se zachovali taktněji: "...tehdy vzali Sem a Jáfet oděv, kterýžto oba položili na ramena svá a jdouce zpátkem, zakryli hanbu otce svého; tváři pak jich byly odvráceny a hanby otce svého neviděli".
Byli odměněni povýšením a dědictvím, zatímco syn, který opilého a nahého otce spatřil, přišel o svůj podíl při dělení rolí na světě po potopě.
Lidstvo je, zdá se, na víně pro své přežití docela závislé. Víno hraje zásadní roli při zachování rodu Lotova. Ten, s manželkou a dvěma dcerami, je anděly vyveden jako jediný spravedlivý z hříšné Sodomy, zatímco Hospodin vyhladil Sodomu a Gomoru sírou a ohněm. Jenže Lotova žena byla zvědavá a přes zákaz se otočila. Ztuhla hrůzou a proměnila se v solný sloup. Dcery ale projevily odpovědnost vůči potomstvu a iniciativně sáhly k neobvyklému kroku. Protože všichni muži, i jejich manželé, byli vyhlazeni v Sodomě a Gomoře, řekly si (1M 19, 32) "...pojď, dejme píti otci našemu vína a spěme s ním, abychom zachovaly z otce našeho símě." Přesto, že si v předchozím verši obě dcery stěžují, že "Otec náš je již starý a není žádného muže na zemi...", víno má, zdá se, velmi povzbuzující účinky "A tak počaly obě dcery Lotovy z otce svého". A aby z toho Lot, kterého měl Hospodin za spravedlivého a ctnostného, vyšel alespoň trochu nepošramocen, tak nás Genesis ujišťuje, že v obou případech díky vínu "on pak necítil, ani když ona lehla, ani když vstala". Takže vlastně konal nevědomky, a tudíž nehřešil. Incest opilého Lota s půvabnými dcerami se pak stal záminkou nekonečné řadě výtvarníků, kteří tu choulostivou scénu s chutí zpodobňovali.
Hrozen, symbol hojnosti
Víno je obecným symbolem života a spasení. Když po strastiplném a 40 let trvajícím putování po poušti přišel Mojžíš se svým lidem konečně na dohled země Kananejské, tedy země zaslíbené, vyslal na pokyn Hospodinův důvěryhodná přední knížata, aby jako zvědové přinesli zprávu o kvalitách té země. Židé, které kdysi vyvedl z otroctví, už totiž po těch čtyřiceti letech hned tak nějakým slibům nevěřili. A reptali. Bylo třeba důkazu, že země před nimi je opravdu ta zaslíbená. Klíčovým důkazem se stal hrozen, dodnes se mu v ikonografii říká kananejský (4M 13, 24): "potom přišli až do údolí Eškol, a tu uřezali ratolest s hroznem jedním jahodek plným a nesli jej na sochoře dva." Dva muži prohýbající se pod tíhou jediného obřího hroznu, který nesou na tyči, je dodnes symbolem plodnosti, úrodnosti a zaslíbení. Však ho známe třeba z domovních znamení mnoha našich domů, zpravidla s názvem U Hroznu.
Od té doby je vinice, vinný kmen, hrozen a víno základní součástí izraelské duchovní symboliky. Když Izák žehná Jákobovi (1M 27, 28), pak mu přeje: "Dejž tobě Bůh z rosy nebeské, a z tučnosti zemské, i hojnost obilí a vína." A jako přání hojnosti a přepychu zas naopak před smrtí Jákob žehná jednomu ze svých synů Judovi: "Práti bude u víně roucho své, a v červeném víně oděv svůj."
Ve starém Izraeli platily přísné zásady pro vinohradnictví (3M 19, 10): "Po šest let osévati budeš zemi svou a shromažďovati úrodu její. Sedmého pak léta ponecháš ji, ať odpočine, aby jedli chudí lidu tvého... Tak uděláš s vinicí svou i s olivovím svým." Podobně nabádá Hospodin vinaře, aby nebyli chamtiví a nesklízeli do poslední kuličky důsledně všechno, co se urodí. "Taktéž ostatků vinice své nebudeš bráti a zrní vinice své nebudeš sbírati, chudému a příchozímu zanecháš toho." A další zásada (5M 23, 24): "Všel-li bys do vinice bližního svého, jísti budeš hrozny podle žádosti své do sytosti své, ale do nádoby své nevložíš." Vinohradnictví je strašlivá dřina. Hospodin to věděl, a tak je v páté knize Mojšíšově (5M 20, 6) stanovena zásada pro odvod do vojska ve válce: pokud někdo vysadil vinici, která ještě nestihla rodit, "dostává modrou knížku", aby se určitě dočkal své úrody vína: "A kdo jest, ješto štípil vinici, a ještě nepřišla k obecnému užívání, odejdi a navrať se k domu svému, aby snad nezahynul v bitvě, aby někdo jiný k obecnému užívání nepřivedl ji."
Pěstování révy a výroba vína patřily k nejrespektovanějším posláním. Když ve druhé knize Královské (2Kr. 25, 12) je po Sedechiášově porážce popsána zkáza Jeruzaléma, poboření zdí, vyplenění chrámu a vzetí veškerého lidu do babylonského zajetí, pak jediní, kdo nebyli odvlečeni a směli zůstat v Jeruzalémě, byli vinaři a oráči. A vinaři byli zmiňováni vždycky jako první.
