13. dubna 2014 6:50 Lidovky.cz > Relax > Dobrá chuť

Výletní restaurace U Brusírny. Jako v čekárně u koz

Výletní restaurace U Brusírny na první pohled působí přívětivě, s pokrmy a obsluhou už je to horší  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Výletní restaurace U Brusírny na první pohled působí přívětivě, s pokrmy a obsluhou už je to horší | foto: Lidovky.cz

První jarní dny lákají k výletům. Na turisty se stále víc zaměřují venkovské farmy. Lákají na obchody s lokálními potravinami, nabízejí exkurze po hospodářských budovách či návštěvu vlastní restaurace. Mezi ně patří Výletní areál Pěnčín a jeho kozí farma.

Zhruba na půli cesty mezi Jabloncem nad Nisou a Železným Brodem leží do malebné krajiny zasazená obec Pěnčín. Často se plete s necelou půlhodinku vzdáleným Pěnčínem u Turnova. Ten se proslavil pěstováním jablek a v novodobé historii také fantastickým řeznictvím a uzenářstvím U Krejcarů.

Do prvně zmíněného Pěnčína je třeba zamířit ještě o trochu dále, do kraje proslulého výrobou a zpracováním skla. Na bižuterní tradici sem láká výrobna skleněných perel a korálková dílna. K nim přiléhá farma, jež se specializuje na chov koz, ovcí a skotu. To vše je propojeno v jeden velký areál. Návštěvníci uvidí výběhy zvířectva, mohou si nakoupit v obchodě lahůdky a pak se občerstvit v restauraci U Brusírny. Ta, jak uvádí na svých stránkách, je zaměřena na speciality z jehněčího masa a kozího sýra. 

PSALI JSME:


Budova restaurace, útulně vyhlížející stavení z první poloviny 19. století, stojí hned na začátku Výletního areálu Pěnčín. V přízemí je hlavní místnost s třiceti místy k sezení a barem a za domem pak sluneční paprsky lákají k posezení na rozlehlé zahrádce pro šedesát hostů. Zatímco venku jsou stoly zpola zaplněné, uvnitř restaurace nesedí nikdo. Je tu chladno a navíc už nastává poobědová doba.

Jídelníček vypadá lákavě. Z polévek se nabízí například česnečka s opečeným chlebem a kozím sýrem (47 Kč) a také kyselo, které z tohoto kraje pochází (44 Kč). Hlavní chody sestávají především z jehněčích specialit, pro nejedlíky jehněčího se nabízí třeba tradiční svíčková, několik variací kuřecích prsou, bramboráčky, smažený kozí hermelín či vepřový steak. Z lákavě sestaveného menu volíme obě polévky, pečenou jehněčí kýtu na listovém špenátu s bramborovými špalíčky (169 Kč) a vepřové řízečky se šťouchaným bramborem (129 Kč), na zapití pak točenou malinovku. Až potud bylo vše v pořádku. Dál – s jedinou výjimkou – vůbec nic.

Výletníci v knize

S postupujícím časem nám stále víc připadalo, že jsme se ocitli v nějaké čekárně. Bez nápojů nás servírka (byla tu jen jedna) nechala sedět čtvrt hodiny, aby nám pak sdělila, že malinovka došla. Náhrada v podobě kofoly byla zvětralá, bublinek prostá a teplá. Evidentně už delší dobu stála někde v koutku v otevřené PET láhvi. Obsluze lze přičíst k dobru, že kofolu ochotně vyměnila. Po pětadvaceti minutách, které uplynuly od doby, kdy jsme objednali polévku, se nás zmocňuje jistá dávka nervozity. Čas krátíme četbou v návštěvní knize, jež nás utvrzuje v tom, že „na čekané“ tu nesedíme jen my. Oči letí po záznamech: „Trvalo to moc dlouho. Doporučení: zaměstnat víc personálu“. Nebo: „Jídlo dobré, ceny vysoké, čekání dlouhé“, případně dětskou rukou připsaná zoufale znějící poznámka: „Hodně dlouho trvalo, než to přinesly“.

ČTĚTE TAKÉ:

To hladové dítě mělo pravdu. Polévky přistály na stole až po urgenci, půl hodiny od objednání. Česnečka byla možná trochu víc slaná, ale kozí sýr a opečené kostičky chleba a slaniny ji příjemně dochutily. Kyselo se vydařilo. Z polévky voněly houby i chlebový kvásek, který jí dodával příjemně navinulou vůni. V domácí úpravě sice hospodyně dávají trochu větší dávku kvasu a navrch rozpuštěné máslo, které tu chybělo, ale i tak bylo kyselo to nejlepší, co jsme u Brusírny ochutnali. Snad aby nám zas trochu vytrávilo, následuje další nadstandardní prostoj. Nudu zaháníme pozorováním cvrkotu u baru.

Tvoří se tam fronta hostů. Jedni chtějí platit, další si objednávají a jiní si po sobě dokonce sklidili stůl a na bar přinesli použité sklenice a hrnky. Když servírku žádáme alespoň o kávu (25 Kč), s trochou naštvání a trochou zoufalství v hlase opáčí: „No, to ale musíte počkat. Nestíhám!“ Nakonec se ukázalo, že by bylo lépe si ji nedávat. Chutnala příšerně. Jako by byla připravena z nejlevnější a nejnechutnější směsi.

Kdo je nejlepší kuchař

Po pětašedesáti minutách čekání na stole přistály talíře s hlavními chody. Potvrdily ono rčení, že nejlepší kuchař je hlad. Možná tu na to spoléhají. Deklarovaná specialita restaurace, pečená jehněčí kýta na listovém špenátu s bramborovým špalíčkem, totiž o umu šéfkuchaře nikterak nepřesvědčila. Maso bylo tužší a vysušené, bramborové špalíčky lehce oschlé a šťáva vykazovala známky průmyslového základu.

„Vrchol“ nedělního oběda představovaly smažené „vepřové řízečky“ se šťouchaným bramborem. Strouhanku provázela mocná dávka tuku, křupavost postrádala, zato se pevně přilepila k masu. Jako by řízky v kuchyni smažili předem a k obědu je kuchař už jen ohříval. Proč mu to tedy trvalo tak dlouho, zůstalo velkou záhadou. Na dezert, vzhledem k tomu, že jsme dojídali po třetí hodině odpoledne, nedošlo. Hrozilo totiž, že by se z něj mohl stát předkrm k večeři.

Z restaurace U Brusírny jsme odjížděli s hořkostí. Útrata ani v nejmenším neodpovídala kvalitě jídla a tamním službám. Nejlepší jídlo, které jsme si to odpoledne dali, byl domácí kynutý koláč s tvarohem a povidly, který nám na cestu do auta zabalila sousedka.

Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku
Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku

Na 7. září připadá Světový den Duchennovy svalové dystrofie. Tímto vzácným genetickým onemocněním trpí i Jaroslav, který je v současnosti plně odkázaný na pomoc druhých.