Pokaždé na zahrádce stejné letenské kavárny, vlastně na stejných židlích. Jen my dva spořádaně stárneme, Jiří už nemá žlučník a já trápení s karpálem. A flat white před pěti lety personál kavárny taky ještě nenabízel.
Toto je náš třetí rozhovor, který shodou okolností připadl na dobu těsně před Strachovými padesátinami. Další interview jsme si domluvili na 15. srpen 2028. Tedy, budeme-li na světě a bude-li svět. Což, jak tuší i pohan jako já, ví jen Bůh.
Co s vámi těch pět let, co jsme se neviděli, udělalo?
Alenko, nebudete mi to věřit, teď cestou z chalupy jsem si říkal, co asi tak bude ta vaše první otázka. A napadlo mě, že se zeptáte, co se u mě změnilo. No tak staly se mi tři bolestné věci: přestal jsem kouřit, dokonce i elektroniku. Vzali mi žlučník. A můj tatínek se přestěhoval do nebe. No a teď bude logicky následovat další otázka: Co z těch tří věcí nejvíc bolelo?
Vy mě tady, pane režisére, nepotřebujete. Máte nutkání šéfovat i rozhovor do novin?
To bude tím, že režisér je zvyklý si všechno v hlavě dopředu přehrávat, jak by to asi tak mohlo být.
