Kdo jsou Kamarádky z Letné?Právě čtete sloupek s hvězdičkou. "Sex ve městě" se totiž neodehrává jen na Manhattanu, ale i v Praze. Klaudie, 32 let, svobodná, někdy až moc. Perfekcionistka, která chce všechno -skvělou práci, partnera i děti. Jenže s nikým dlouho nevydrží. Miluje čerstvý chleba s máslem, svoji práci a sex. Helena, 39 let, rozvedená matka dvou dětí, které jí přerůstají přes hlavu. Děsí ji nadcházející čtyřicítka, a tak se snaží užít si života, dokud to jde. Miluje snídaně do postele, svoji práci a sex. |
Najednou přišla s tím, že se znovu objevil Jan. V práci mi pípl mobil: "Heleno, potřebuju nutně profackovat. Já se šíleně zamilovala. Ale je to na pytel, má přítelkyni. Sakra! Musím s tebou mluvit."
Nemohla jsem tomu uvěřit. Tohle přece není Klaudie! Vždycky tvrdila, že chlap, do kterého by se ona zamilovala, neexistuje. Na každém jí něco vadilo. A to hned od prvního dne. Že by slevila ze svých požadavků?
Sešly jsme se u mě. Nemohla se zastavit. "Heleno, on je prostě úžasnej! Kdybys viděla ty jeho vrásky od smíchu kolem očí! To, jak se dívá, jak spolu dokážeme mlčet. Jak mě dokáže obejmout!" vykřikovala extaticky.
"Dost!" zastavila jsem ji. To všechno znám. Přesně vím, co přijde. Teď řekne, že se s ním cítí jako malá holčička. Že se od něj nedokáže odtrhnout... Že je to ten pravej.
Udělalo se mi špatně. Vybavila se mi situace před pěti lety. Tehdy jsem byla ještě vdaná. Nebyla jsem sice už zamilovaná (kdo by taky po dvanácti letech byl), ale nedá se říct, že bych byla nespokojená. A pak se objevil Richard. Byl přesně moje krevní skupina. Tvrdil, že jsem jeho femme fatale, na kterou celý život čekal. Věřila jsem mu, bastardovi. Milovali jsme se v autě, v parcích, na náplavce. Najednou tu byly nové doteky, nové vůně, nový cit. Droga, na kterou si člověk rychle zvykne. A pak rána z čistého nebe. Den poté, co jsem mu řekla, že se kvůli němu rozvedu, jsem se už nedovolala. Změnil si číslo, v práci se nechal zapírat. Od té doby jsem ho neviděla. Bolelo to příšerně. Dodnes se mi dělá mdlo, když na to pomyslím. Jako teď.
Bylo mi jasné, že musím Klaudii vyléčit. Zamilovanost je totiž nemoc.
"Tak já ti něco povím," řekla jsem jí. "Ty nejsi zamilovaná do něj, ale do jeho citů k tobě. S ním si připadáš lepší, krásnější, zdá se ti, že všechno dokážeš. Jsi princezna, protože on tě tak vidí. Nebo se tak aspoň tváří. Zamilovanost je totiž jedna z nejlepších forem egocentrismu, jaká existuje." (To jsem nevymyslela já, ale polský kabaretiér Wladyslaw Sikora, geniální znalec lidských povah.)
"Takže ty chceš říct, že nejsem zamilovaná do něj, ale do sebe?" rozčilovala se Klaudie. "Tak proč mi teda chybí? Proč mě štve, že mi už dva dny nezavolal?"
"No právě. Protože jsi teprve teď narazila na stejně silnýho protivníka. Doteďka jsi vorala ty s nima, teď vorá on s tebou. Každej jednou najde někoho, kdo je ještě silnější. Ale třeba je to jen taktika. Snaží se bejt nedosažitelnej, protože je mu jasný, že pak po něm budeš víc toužit. Hlavně mu neříkej, že ses zamilovala, jinak se lekne a uteče," varovala jsem ji.
"Neboj, nejsem blázen," řekla Klaudie. "A stejně: říkej si, co chceš. Víš, jak jsem šťastná, že TO konečně cítím? I kdyby z toho nakonec nic nebylo, tak to stálo za to."
Větší klišé jsem v životě neslyšela.
