Sešli jsme se v Hudebním divadle Karlín, kde celý srpen zkouší titulní úlohu v novém muzikálu Sherlock Holmes. Rozhovor se podobně jako kariéra respondenta rozbíhal do mnoha směrů. V živém hovoru o věcech, které nás všechny zajímají, jsem si musela pracně připomínat, že důvodem setkání byla premiéra filmu Důvěrný nepřítel Karla Janáka. Thriller o tom, že nejmodernější technika je výtečným sluhou, ale dost zákeřným pánem, právě vstoupil do českých kin. Po rolích prima kluků si tak Vojtěch Dyk vyzkouší nový žánr. A nejen on.
  |
LN: Karel Janák je specialista na úspěšné teenagerovské komedie. Nepřekvapilo vás, že se pustil do thrilleru?
Karel už mě oslovoval na nějaké dřívější filmy a většinou to byly komedie. Bohužel jsem nikdy neměl čas, protože to bylo vždycky narychlo. V tomto případě se mi právě změna žánru moc líbila, chtěl jsem to zkusit.
LN: Vy jste v thrilleru taky ještě nikdy nehrál, ne?
Ne a on nic takového netočil, takže jsme byli nováčkové a bavilo nás to. Myslím, že to šlo dobře, jen to byl velmi trikově náročný film. Interiér domu se točil jinde než exteriéry a vůbec najít odpovídající dům nebylo jednoduché. Hledalo se dokonce i v Estonsku. Nakonec se našla část v Praze a část v Tatrách, takže vznikl prostě československý film.
LN: Před uvedením Bernsteinovy Mše jste prohlásil, že přináší v současné době důležité téma pochybnosti o víře. Proč zrovna tohle ve vás tak rezonuje?
Protože se mě osobně dotýká. Nepochyboval jsem nikdy o víře, spíš jen neustále hledám, kam své modlitby, přání a myšlenky můžu směřovat. Nikdy jsem nechodil do kostela, ale jsou to oázy klidu v naší uspěchaný době, takže teď občas zajdu, ale nemůžu říct, že jsem křesťan, spíš jen silně věřící. Prostě věřím.
LN: V co přesně věříte?
Můžete třeba věřit jenom sama v sebe. Ale prostě věřit. Bernsteinova Mše je z roku 1971, kdy šlo hlavně o křesťanskou víru v Boha v Americe. Já jsem ale chtěl, aby to naše představení bylo o našem sebe-vědomí. Abychom nesvalovali zodpovědnost na někoho třetího, na Boha, který všechno zařídí. Musím pro to taky něco udělat. Ve Mši se zpívá: „Bože, ty za všechno můžeš, tys mně nedopřál to a ono.“ Když ale sedíte doma a koukáte na Ordinaci, věci prostě samy od sebe nedopadnou.
LN: Začala vás víra zajímat víc v nějaký konkrétní moment?
Zásadní moment asi přišel, když měla Táňa zánět mozkových blan. Teď zpětně si říkáme, že ta nemoc byla dar a že nám změnila životy. Na půl roku jsme museli úplně zastavit, vypnout, to už vás celkem ovlivní.
LN: Přijde mi, že už zase pracujete docela dost.
Teď je to ale extrém. Někdy můžeme i vydělávat a tvořit. Jde spíš o vnímání toho, co je pro nás normální a co už je přes čáru. Pro mě momentálně je toho zkoušení už hodně, ale například před osmi roky bych to bral jako úplně v pohodě. Navíc mě žene i to, že může vzniknout fakt dobrý představení. Občas si ale musíme připomínat: „Hele, trošičku zvolněme, zase bagrujeme zbytečně moc.“ Člověk má furt pocit, že musí neustále něco bagrovat, aby po něm na světě něco zbylo. Hmotné Já mě žene dopředu, abych všechny zajistil. Chlap má určitě přirozený pud, že se musí postarat o rodinu. Já taky.
Celý rozhovor s hercem a zpěvákem Vojtěchem Dykem o novém filmu, zpívání v bigbandu a bagrování si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 31. srpna.
V magazínu dále najdete:
Mapa Midsomeru aneb výprava do fiktivního anglického okresu, kde se vraždí jako na běžícím pásu.
Rozhovor s učitelkou Kateřinou Vrtiškovou o známkování, novém školním roku a o tom, jestli má smysl chodit do školy.
