V době největšího rozmachu pandemie jsem volila auto, přece jen minimalizovat výskyt v prostředí kumulace více lidí mi přišlo rozumné, leč jsem si opět připomněla, že D1 je, jak to říct výstižně, ostuda. Když si vzpomenu na tetu, která policistům vysvětlovala, proč jí na předním skle chybí červená nálepka, která ji opravňuje jezdit po této komunikaci a ona řekla, že její název je zavádějící, neboť nemá pocit, že jede po dálnici, koukala jsem na nálepku, která mi sice nechybí, ale s tetiným vysvětlením naprosto souzním.
Dvě třetiny cesty se modlím, aby žádný z řidičů nepolevil v soustředění, neboť chybějící odstavné pruhy mi dávají pocit, že tady by se záchranné složky dostávali velmi těžko a případné kolize zanechají dlouhé kolony, o kterých ostatně slýcháme denně v rádiu. Stačí jen zúžení a malér je na světě.
Vendula FialováNarodila se v Ostravě. Souběžně se studiem herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě vystudovala také Obchodní akademii, obor Veřejná správa (oboje v roce 2008). Poté vystudovala obor Veřejná správa a regionální politika na Slezské univerzitě v Opavě (absolvovala v roce 2012) a současně vstoupila do prvního divadelního angažmá v Severomoravském divadle Šumperk a za dvouleté angažmá získala cenu Miloše Movnara za nejlepší herečku roku 2011. V roce 2010 vstoupila do angažmá Moravského divadla Olomouc. Tady setrvala sedl let, dvakrát získala ocenění za nejlepší ženský jevištní výkon, a to za roli Maryši ve stejnojmenné inscenaci bratří Mrštíků a za roli nevidomé Elišky v představení Královny, kterou stále v Olomouci „dohrává“. Účinkovala sedm let v ostravském studiu České televize jako moderátorka počasí v pořadu Dobré ráno na ČT2. V epizodních rolích jste ji mohli vidět v seriálech jako Policie Modrava, Rozsudek, Místo činu Ostrava, Ordinace v růžové zahradě, Helena aj. Moderovala také víkendové vysílání Hitradia City, moderování je její velká vášeň a na kontě má desítky akcí. Od září 2017 do června 2019 byla v angažmá Divadla pod Palmovkou. Do angažmá se opět vrací od září 2020, vidět ji můžete v inscenaci Můj romantický příběh, Žítkovské bohyně, Rok na vsi, Pusťte Donnu k maturitě aj. |
Co si budeme povídat, jen řidiči jistě pochopí, o čem mluvím. Termín zipování je jen pro otrlé a tady se ukazuje, taktních řidičů je stále pomálu. Nepustí a nepustí…
Nicméně po pouhých pěti a půl hodinách jsem dojela na místo B a docela litovala, že jsem opustila místo A. Otázka je vždy stejná: Kdy tohle skončí? Co tak motivovat stavební firmy jednoduše – čím dřív to doděláte, tím větší bude vaše odměna. S každou prodlevou jdou korunky dolů. Zřejmě je má představa dost naivní a nezbývá, než se před nájezdem na naši rychlostní silnic vybavit trpělivostí, pořádnou svačinou, velkou rezervou možného dojezdu a doufat, že se z maximální rychlosti 80 brzy stane zase 130.
Když jsem svou trpělivost ztratila a rozhodla se s rouškou vyrazit do vlaku, jela jsem zrovna na představení do Olomouce. Dojezd byl hodinu a půl před začátkem představení, z nádraží to mám do divadla deset minut tramvají, a tak jsem spokojeně usedla na místo a pochvalovala si, že zatímco v autě si text nemám šanci zopakovat, tady si mohu číst, z okna koukat do krajiny a netrnu pokaždé, když mě v místě zúžení předjíždí obří SUV a já mám pocit, že když nesklopím zrcátka, budeme v sobě.
Prvních deset minut zpoždění mě nechávalo klidnou, ale čím dál častěji stojící vlak přinášel nejistotu, zdali dnes diváci vůbec uvidí, za co zaplatili. Půl hodina a vlak opět stojí. To je adrenalin, panečku. Vlak opět zastavuje v zatáčce, z okna vidím, že před tím mým vlakem stojí další vlak, takže kolona není jen slovo skloňované na D1?
„Omlouváme se za zpoždění, které vzniklo z důvodu práce na trati“, hlásá kdosi na celý vlak, ale že by to byl hlas útěchy, nemohu říci. Konečné skóre? Skoro hodinové zpoždění, nervozita by se dala krájet, v divadle jsem patnáct minut před začátkem, v běhu odhazuji kufr, psa, oblékám kostým, zdravím kolegyně a upocená kráčím na jeviště, kde mám jedinou jistotu, že půjde jedna replika za druhou, tady už kolonu očekávám jen u šaten, až si diváci půjdou vyzvednout svršky.
Nuže, cestování na Moravu neodkládám, jen to chce nespěchat, rozhodně nemyslet, že někde dojedu na čas, ale jak hlásá mé životní motto: Všechno nakonec dobře dopadne a když ne, tak to ještě není konec. A to se stran oprav naší krásné D1 potvrzuje – jednou to dobře dopadne, jednou…
