Několik let po odchodu z prezidentské funkce si mě spolu s Honzou Macháčkem nechal zavolat Václav Havel, že by se s námi potřeboval poradit o něčem ekonomickém. Po dvou hodinách baletního intelektuálního šermování, když jsme vyčerpali ze sebe i tematicky to nejdůležitější, co nám leželo na srdci, si pokorně vzal slovo Havel a řekl: „Děkuji, pánové. Ale mě zajímalo, jestli si mohu vzít své peníze z banky A do banky B, protože se tam přemístila na mě vždy milá paní Opršálková.“ Nám sklaplo a naše odpověď byla po dlouhé době jednotná, jednoznačná a stručná: „Ano, můžete.“ A on na to se smutným a trochu vystrašeným hlasem dojemně zažádá: „A nemohli byste to, prosím, udělat za mě?
Uvědomil jsem si tenkrát, že mám tu čest s člověkem, který se nehnul před ideologickou, politickou a válečnou mašinerií totalitního socialismu, ale před malým bankovním úředníkem byl nesmělý. Jako Gandalf, který také svou sílu zjevoval, jen když to bylo nutné. Pro Hobity byl dědečkem, který dělá ohňostroje. Jeho pravou sílu bylo poznat, až když shodil svůj plášť k boji s Balrogem, mocným démonem z dávných hlubin. Kolik elit to tak dnes má.
