„Měla jsem v sobě takový spravedlivý hněv, rozhořčení. Cítili jsme při hře, že je to aktuální výpověď. Zůstala jsem na scéně sama a měla monolog, v němž obžalovávám lidi z toho, že mlčí a že jsou lhostejní,“ vypráví a živě gestikuluje, jak se znovu vžívá do role. „Najednou jsem to říkala úplně jinak. Zklidnila jsem se a polohlasem a zároveň s velkým vnitřním napětím monolog odříkávala. V sále bylo naprosté ticho. Cítila jsem, jak lidé hltají každé slovo. Když jsem pak odcházela ze scény, stála tam Jiřina Jirásková, která hrála dějovou vypravěčku, a povídá mi: ,Tak Iveto, byl by slyšet i špendlík, kdyby upadl na zem.‘“
Seriál lidovky.czPředstavujeme příběhy matek očekávajících své potomky na pozadí revolučního dění a rozhovory s jejich dětmi. V seriálu již vyšlo: |
Ještě v osmém měsíci těhotenství odcestovala do Západního Německa, kam emigroval její otec, zápasník v řecko římském zápase. Toho jezdila od svých 22 let navštěvovat.
„Tenkrát v létě 1989 jsme poprvé na pozvání jeli celá rodina. Podle Burdy, kterou mi táta posílal, jsem si do Norimberka ušila těhotenské šaty. Vzpomínám si, jak mi tady u nás přišly úžasné a krásné a tam jsem si v nich připadala jako chudák. Móda byla v Německu úplně jinde,“ vzpomíná a vybavuje si, že se otec podivoval i nad jejich socialistickými zubními kartáčky. Tenkrát velikými a tvrdými. „Když je v koupelně uviděl, pronesl: ‚Co to máte za kartáče, to je na boty?‘ Oni měli takové malé, jemné, kartáčky,“ vypráví.
Lidé v Československu podle ní už v první polovině roku cítili, že se něco děje a mladí lidé byli mnohem více otevření. „Pamatuji si, že jsem někdy v té době seděla na pískovišti a plamenně důchodkyni sedící vedle mě povídala, že se to musí změnit,“ ilustruje, jak tehdejší měnící se poměry prožívala. V té době hodně poslouchala Jaroslava Hutku. „Taky byl takový revolucionář. Můj miláček byl i Waldemar Matuška. Tenkrát se totiž mladí dělili na Gotta a Matušku.“
Už žádný marxismus a leninismus
Dcera Agáta se narodila 25. září v pražské Thomayerově nemocnici. „Byla fantastická. Zpětně jsem si říkala, že bych ji bývala porodila i doma, šlo to jako po másle. Za dvacet minut byla na světě,“ vypráví. Bydleli tehdy s babičkou v bytě v pražských Vysočanech. Od otce čas od času dostávala jednorázové pleny, které jí posílal z německého Norimberku. „Vždy to byl celý balík a já si jej schovávala jen pro nutné případy, když jsme jeli třeba na Sázavu nebo na výlety, šíleně jsem s nimi šetřila.“
Krvavé koleno, skákání gumy nebo Honzo, vstávej. Retrohry se vracejí zpět do módy |
Šestinedělí Ivetě Duškové končilo těsně před počátkem sametové revoluce, listopadových demonstrací se tak neúčastnila. „Ale s kamarádkou Hankou Řepovou, která tehdy měla také malé děti, jsme si v jednom kuse telefonovaly přes pevnou linku, neustále jsme měly zapnuté rádio a televizi. Jarda, který se dění aktivně účastnil, mi také domů vždy telefonoval,“ popisuje a vzpomíná, že když se události daly do pohybu, radostí plakali. Obavy, že jejich děti budou vyrůstat a žít ve stejných podmínkách, se rozplynuly. „Bylo pro nás velkou úlevou, že se už nebudou muset učit blbosti jako marxismus leninismus a dělnické hnutí. Pokrytectví tehdy bylo obrovské,“ míní.
Občas mi hraní chybělo víc, občas méně
V roce 1989 už měla Iveta Dušková se svým manželem, hercem Jaroslavem Duškem, dvouletého syna Martina. Druhé, plánované, dítě si pořídili v době, kdy už se pomalu začínala vracet do pracovního procesu. Podle svých slov na mateřské byla i nebyla – díky povolání na volné noze se práci v divadle i rozhlase mohla věnovat průběžně, ačkoliv se dvěma dětmi to bylo už složitější.
„Občas mi hraní chybělo víc, občas méně. Často jsem byla s dětmi doma sama, bez Jardy, takže mi někdy chyběla možnost změnit prostředí,“ přiznává. „Vládly u nás doma ještě staré rodinné tradice, kdy se žena stará o dítě i domácnost a muž je ten, který vydělává a vyjíždí do světa,“ pokračuje s úsměvem. Krátce po revoluci se také hodně měnila divadla, herci se stěhovali a některé hry se přestávaly hrát. „Najednou jsem se neměla do čeho vrátit. Teprve když byly Agátě tři roky, začala jsem hrát v Divadle Pod Palmovkou,“ popisuje jakousi nejistotu i to, jak se v porevoluční době na plno vracela do pracovního života.
Rozumíme vašim obavám z Ruska. I 30 let po revoluci, říká náměstek amerického ministerstva zahraničí |
Jestli vychovávala své děti v jiném duchu, než jaký poznala sama v dětství? „Vyrůstala jsem v sociálních zařízeních, protože maminka byla samoživitelka, pracovala v nemocnici na směny a velmi jsem si přála, aby se mi věnovala. Proto, když se mi narodily děti, snažila jsem se vše dělat s nimi,“ přibližuje. „V určitém věku jsem je tím začala otravovat, chtěla jsem být ta laskavá máma a zároveň jsem byla dost netrpělivá. Pořád jsem se snažila jim dát to, co mně dáno nebylo,“ směje se a s ní i dcera Agáta, protože právě o tomto tématu spolu napsaly divadelní hru. „Dcera byla vždy velmi svá, občas jsem až měla pocit, že si mě neváží,“ říká otevřeně. „Ale nikdy jsme neměly konfrontační vztah, nerevoltovala a rozuměly jsme si.“
Zase se lidé bojí mluvit
V české společnosti po třiceti letech vnímá opět určitou paralelu s bývalým režimem. „Mám pocit, že se dnes lidé začínají bát říkat věci nahlas. Připomíná mi to totalitu. Lidé jednak zapomínají a jednak pro spoustu lidí byl komunismus výhodný. Dával jim jistoty a cestovat třeba nepotřebovali. Pro starší lidi může být tato doba zmatená a chaotická, bez orientace,“ soudí. Pokud šel člověk za určitým ideálem, byla podle Duškové tehdejší doba v něčem srozumitelnější. „Bylo jasné, kde je svoboda a kde nesvoboda. V současné době to může být pro někoho matoucí. Možná je to syndrom stárnutí, ale svět je příliš rychlý. Nestíhám jej, zahlcuje mě a nebaví mne tolik jej sledovat. Potřebovala bych, aby se vše zpomalilo. Člověk s internetem a mobilem ztratil svou nedostupnost.“
Vládnou militantní lidé
„Je pro mě zajímavé, že máme svobodu, ale většina stejně zvolí někoho, kdo nepracuje pro celek. Je to celosvětové, v mnoha státech vládnou militantní lidé, zneužívají moc, jejich slovník je vulgární. Najednou se ztrácí hodnoty jako hovořit pravdu nebo udržovat úroveň chování,“ přemítá nad tématem, kterým se dnes hodně zabývá.
„Přemíra korektnosti také není cestou, protože se za ní dá skrýt spousta balastu a špíny. Dostává se teď na povrch s křikem: vždyť máme svobodu! Ale svoboda není o tom, že můžu říct všechno, urazit všechny, každého zavřít nebo podplatit. Je spíše o tom zvolit si nejmoudřejšího a nejlepšího z nás, který má vizi a nemyslí jen na sebe,“ míní. Je názoru, že nemá cenu vykřikovat hesla a s něčím bojovat, ale spíše vkládat do společného prostoru hodnoty, kterým věříme. „Zjistíme, že jediné, co můžeme ovlivnit, jsme my sami a možná trochu naše děti,“ uzavírá.
‚Odskočit si z mateřské je osvěžující’"Představa, že bych byla doma na mateřské s dítětem tři roky, je pro mě šílená," říká dcera Ivety Duškové Agáta Menšík Dušková (30), která dnes působí v rodinném Divadle Kampa, je vdaná a má dvouletého syna. Lidovky.cz: Čelila jste nějakým nejistotám, když jste zakládala vlastní rodinu? Lidovky.cz: Jste zastánkyní pracovní mateřské? Lidovky.cz: Co jste mohla díky svobodě a demokratickému systému ve svém životě rozvinout? Lidovky.cz: Proč jste se rozhodla pro domácí porod? Lidovky.cz: Co je pro vás svoboda? |