Svou řeč prokládá občasnými anglickými slovíčky, na která si zvykla při častých pobytech v zahraničí, a nejvíc se těší, až už zase začne cestovat, aby mohla navázat na práci za oceánem, která jí v uplynulém roce moc chyběla.
Když jste před lety odjížděla do Ameriky, byla hlavním důvodem studia herectví, nebo nový zážitek?
První impulz byl herecký kurz – kvůli němu jsem poprvé v životě vyrazila do Ameriky. Až tam jsem si uvědomila, jaké mám klapky na očích, že tady vůbec nemám rozhled. Tam byli herci z dvaceti různých zemí, různé způsoby uvažování, styly života... A mně došlo, že se v Praze pohybuju mezi stejnými lidmi, stejnými divadly – bydlím na Letné, sednu na dvaadvacítku, jedu do Rubínu, tam odehraju představení se svými kamarády, bavíme se víceméně o tom samém. Cesta takhle daleko ve mně zažehla novou jiskru, odjela jsem nejdřív na dva měsíce bez pracovních víz a potom jsem se rozhodla to zkusit znovu pracovně. Ale to víte, že jsem měla strach. Když jsem stála s kufrem na letišti, říkala jsem si, že jsem se totálně zbláznila. Navíc reakce mých známých mě v tom ještě utvrzovala.
  |
Neblbni, říkali, vždyť tady máš všecko! Jo, to je pravda, kdybych si chtěla jen zahrát v cizí produkci, tak by bylo daleko snazší zůstat v Praze a počkat si na menší roli v některém ze zahraničních projektů, které se tady točí. Ale já jsem chtěla dobrodružství. A to všechno okolo, lidi které potkáte, problémy, se kterými se musíte vypořádat, ze mě udělalo člověka, kterým jsem dnes – a nevyměnila bych to za nic na světě.
