Lidovky.cz: Žijete v Mexiku již několik let, jak jste se do země dostala?
Do Mexika jsem roku 2013 prapůvodně jela dodělat výzkum ke své doktorské práci na Středisku ibero-amerických studií, a když jsem o měsíc později odjížděla zpět do Čech, věděla jsem, že tohle nebylo moje mexické „naposledy“. I když jsem měla šanci procestovat velkou část světa, žádná země ve mně nezanechala tak hluboký dojem jako právě Mexiko.
Eva KubátováRáda o sobě říkám, že jsem „sběratelka mexických podivností“, ale formálně jsem soudní překladatelkou a tlumočnicí španělského jazyka a vystudovanou historičkou se specializací na Latinskou Ameriku. Mou skutečnou vášní je ale pronikat čím dál hlouběji do mexické kultury (a hlavně gastronomie, protože láska k Mexiku rozhodně prochází žaludkem). A jsou to právě takové ty každodenní podivnosti, co mi dodnes, po letech žití v Mexico City, zvedají překvapeně obočí anebo koutky úst v úsměv. A alespoň špetku z nich bych Vám ráda promítla do svého blogu na lidovkách, přičemž další špetku pak najdete v knize Mexikopedie, která spatří světlo světa v listopadu 2020, či na webu Mexikopedie.  Eva Kubátová |
Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Moje stěhování do Mexika bylo postupné v průběhu několika let, ale detailně si vzpomínám na dny po svém prvním příletu do mexického hlavního města. Cestovala jsem totiž sama a nechala jsem si před odjezdem do hlavy navrtat brouka, že mě tam někdo určitě hned po vystoupení z letadla zastřelí. A tak, když se mi jednou při cestě do archivu, kde jsem bádala, něco otřelo o rameno, kopala jsem kolem sebe, mlátila rukama a křičela o pomoc, a myslela jsem přitom jen na to, že „už je to tady, už mě přepadli“.
Ale on to byl jen spadlý lístek ze stromu a kolem dokola nebyla ani noha. Do té chvíle jsem nevěřila, že mě Mexiko dokáže nějak zásadněji zaujmout, ale právě tohle byl moment zlomu, od něhož tu zemi bezmezně miluju a nedám na ni dopustit. Dala mi totiž nesmírně krásné roky života plné barev, hudby, skvělých lidí, dechberoucí kultury a historie, ale současně i překonávání sebe sama.
Lidovky.cz: Vzala jste si Mexičana a nejen o rozdílech kultur jste začala psát blog Mexikopedie. Kdy vás poprvé napadlo sednout k počítači a o Mexiku psát?
Ve stejné době, jako jsem se začala seznamovat s Mexikem (a ruku v ruce s tím přišlo i seznámení s „MMMM“, jak mu říkávám, tedy „mým milovaným mexickým manželem“), mi začaly vycházet první cestovatelské články v časopise Lidé a Země. A čím déle jsem v Mexiku trávila času, tím více mě mrzely věty, které padaly při našich prázdninách v České republice. „Proč žiješ zrovna v Mexiku, je to přece strašně nebezpečná země,“ byla jedna z těch nejčastějších.
Abych uvedla věci na pravou míru – nikterak nechci bagatelizovat míru nebezpečí v Mexiku a lhát vám tu do kapsy, ale stojím si za tím, že není všechno černobílé a Mexiko pro člověka se zdravým rozumem a očima otevřenýma nemusí být více nebezpečné než jakákoliv jiná destinace. Ráda říkám, že bych nikdy nežila a nevychovávala dítě na místě, kde bych se cítila v ohrožení. A tak jsme si jednou s mým mužem Israelem řekli, že by vlastně bylo fajn tyhle věci sepsat do online blogu a knihy a dát tak najevo všechno to, co nám na Mexiku přijde úchvatné. Protože Mexiko je vážně mnohem víc než tequila, mariachis a narcos.
Lidovky.cz: Jak funguje česko-mexické manželství?
Nad touhle otázkou se musím hihňat, já bych totiž řekla, že úplně stejně jako jakékoliv jiné manželství. Nemyslím, že by v našem případě rozdílná země původu hrála nějakou velkou roli, a pokud ano, tak jedině obohacující. Můj muž je báječný parťák, co je pro každé společné dobrodružství, a od té doby, co máme tříletou holčičku, je to ještě větší jízda. Jediný zásadnější rozdíl oproti sezdaným párům ze stejné země se smíchem komentujeme tak, že vstup do manželství jsme si museli hodně dobře rozmyslet.
Všechno to papírování, apostily, překlady, cizinecká policie, migrační, potvrzení, legalizace ve státě druhého partnera… Prostě a jednoduše vnímáme naše manželství s nadsázkou jako o fous trvanlivější – bylo by totiž pekelně složité se rozvádět, nemluvě o střídavé péči o dítě na deset tisíc kilometrů.
  |
Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazila? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
O nárazu se asi mluvit nedá, mexická kultura je té české podobnější, než bychom si mohli myslet. Černý humor, záliba ve dvojsmyslech (v tom mexickém případě často až několikasmyslech) a taky v jídle a pití, to všechno oba národy hodně spojuje. Pokud mám zmínit něco, co bylo pro okolí skutečně nezvyklé, jsou to oslavy českých Velikonoc. V zemi, která kdysi platila (a bohužel do určité míry stále platí) za výspu machismu a ruku v ruce s ním i fyzického násilí na ženách, je v dnešní době moderními vzdělanými Mexičany naprosto nepochopitelné, že se u nás ženy na Velikonoce dobrovolně nechají ztřískat kusem proutí. Můj muž, když mu byla jednou do ruky vražena pomlázka se slovy, ať mi pěkně nalíská, na to jen vzdychl „ale vždyť já tě nikdy nechci bít“ a odmítl se téhle tradici podrobit.
Články a postřehy o mexiku si můžete přečíst zde |
Dalším úsměvným rozdílem bylo vzájemné nepochopení, proč pořád strkám tolik věcí do mrazáku, když se pro ně dá dojít na trh a mít je vždycky čerstvé. Dlouho jsem se bránila kupovat ona sytě žlutá kuřata vyskládaná na pultu mimo chladicí boxy. Jediné kuře, co jsem znala z našich zeměpisných šířek, bylo to bledé zavakuované v chladicím boxu v supermarketu. Jednou jsem se ale odhodlala a zeptala se, proč že jsou kuřata tak žlutá a čím vším že jsou napíchaná. S nechápavým pohledem, na co že se to ptám, přišla i odpověď „že je krmí kukuřicí, a proto jsou žlutá“. Na otázku, jestli mají v sobě nějaká antibiotika nebo jiné látky, mi bylo řečeno, že „proč bychom do nich píchali antibiotika, ta jsou drahá, kukuřice levná a kuřata po ní dobře rostou“. A tak jsem odbourala i tenhle blok a náš minimrazák zeje prázdnotou.
Velký rozdíl pak vidím třeba v přístupu k plánování, říkám tomu s úsměvem „akce Acapulco“. To se tak jednou naše mexická rodina sešla na Vánoce a všichni se shodli, že bychom mohli společně někam vyjet a že prima by to bylo třeba na pláži v Acapulcu. V teoretické rovině se tak během dlouhých hodin debat naplánovala doprava, strava, ubytování, stanovil se termín, rozdělily se úkoly a všechno se poctivě zapsalo na kus papíru, abychom náhodou na něco nezapomněli. Pro mě to v tu chvíli byla hotová věc, za šest týdnů jedeme do Acapulca.
Když do výletu zbývaly tři týdny, ptala jsem se, jestli mám začít zařizovat ten autobus, a prý že mám ještě počkat, vyslechla jsem si od svého muže, že to nakonec může být všechno ještě úplně jinak. Jak jinak, říkala jsem si, vždyť z toho máme dokonce i zápis, no ne? Když zbýval už jen týden, zeptala jsem se švagrové, co má v Acapulcu byt, ve kterém jsme se měli ubytovat, jak to bude s tou naší cestou. Odpověděla jen „s jakou cestou?“. Od té doby uplynulo sedm let, výletů jsme podobným způsobem připravili do detailu celou řadu, ale teď už se jen bavím tím vším plánovacím zápalem, který mě naučil od ničeho nic moc nečekat a být pak jen případně příjemně překvapená.
Lidovky.cz: Píšete o všem, o tom, jaké je to vychovávat v Mexiku dceru, o alkoholu, mexických svátcích… Je téma, ke kterému se vracíte častěji a ráda?
Toho alkoholu jste si moc dobře všimla. Občas se mi kamarádi smějí, že mi za chvíli na blog Mexikopedie dají povinnost potvrdit při vstupu plnoletost. Je pravda, že téma mexického alkoholu je pro mě do určité míry jakousi fascinací. Ne však alkoholem jako takovým jako spíš tím, co všechno se k němu kulturně váže. Dějiny pálenek jako je mezcal a spolu s ním i tequila, anebo kvašené agávové šťávy pulque, jsou totiž nesmírně zajímavé a plné různých symbolik, konotací a legend. Moc ráda se však věnuji hlavně tomu, čemu s láskou říkám „mexické podivnosti“.
Jsou to všechny ty zhola obyčejné každodenní situace, v nichž mi obočí poskočí vysoko na čelo překvapením anebo naopak koutky úst v široký úsměv. Mexiko je totiž takových podivností plné – ať už jsou jimi myšleny situace, které zažívám jako česká matka v naprosto odlišném kulturním prostředí, rozvážka pečiva anebo třeba procesí za katolickým patronem vrahů a drogových dealerů. A právě mexických podivností bude plná i tištěná Mexikopedie, na tom jsem si dala zvlášť záležet.
Lidovky.cz: Z blogu se postupem doby stala i kniha, která vyšla v listopadu. Je tam více postřehů než na blogu?
Rozhodně. Její koncept je sice obsahu blogu blízký, ale přeci jen blog je spíš nekončící řadou více či méně krátkých kulturních glos, zatímco kniha Mexikopedie je jakýmsi Mexikem zabaleným do příběhů, které se vzájemně prolínají. Podtitulem Mexikopedie je „abecedář mexické kultury“. A právě písmena abecedy dala vzniknout tomuhle „balíčku“ kapitol, které mají daleko širší přesah než blogové články. Ačkoliv každá z kapitol nutně obsahuje stručný historický kontext daného tématu, pracuji s nimi pak tak, abych dala vyniknout právě tomu Mexiku, které tu zažívám už po řadu let – modernímu, živému, aktuálnímu, často prapodivnému, až surrealistickému. Mexikopedie není koncipovaná jako historická publikace, ani jako tipy k cestování – je spíše knihou, kterou si člověk večer otevře (třeba právě při sklence dobrého mezcalu) a začne listovat. Z každé strany, z každé fotky, z každé ilustrace, pak začnou vyskakovat rozličné příběhy. Určitě tak není nutné knihu číst „klasicky“ od začátku do konce – právě tohle listování, přeskakování a prolínání je totiž do určité míry pro Mexiko také reprezentativní.
Lidovky.cz: Podporoval vás manžel v tom, abyste knihu vydala?
No jasně, já si vlastně neumím ani představit situaci, že by partner takhle zásadní záležitost nepodporoval. Podle mě by pak partnerský život nebyl slučitelný s realizací knihy – jsou to hodiny, dny, týdny a měsíce práce, řešení situací a problémů, které čtenářům zůstávají skryty, a především určitá fascinace dílem, které vám roste pod rukama nejprve v počtu znaků elektronického rukopisu, a nakonec i toho dechberoucího přerodu v tištěnou knihu. A všechny tyhle věci, ať už ty pozitivní nebo ty problematické, mám přirozeně obrovskou potřebu s partnerem sdílet a společně zažívat. Ačkoliv totiž do počítače klapu sice já, Israel sehrál v Mexikopedii obrovskou roli – přeci jen to byl on, po jehož boku jsem se naučila Mexiko vnímat, zažívat, vychutnávat a milovat. A byl to právě on, kdo mi nejčastěji radil, když jsem najednou byla ztracená v příběhu a nevěděla, jak to čtenáři nejlépe podat, aniž bych skouzla do zbytečných stereotypů.
Lidovky.cz: Na blogu zmiňujete zajímavou věc – a totiž, že si Mexičané myslí, že Evropané smrdí. Jak k tomu přišli?
To je takový drb z počátku našeho vztahu. Když za mnou Israel poprvé přijel na návštěvu do Prahy, mi po pár dnech řekl, že „je příjemně překvapen mými hygienickými návyky“. Co vám mám povídat, šla jsem do kolen – tohle si prostě člověk neplánuje jako nejideálnější verzi komplimentu od partnera. A tak jsem se v tom tématu vnímání hygieny začala trochu víc rýpat a je to tak, že latinskoamerická kultura všeobecně (či hispánská, pokud ji ještě více zobecníme) je hodně cimprlich právě na tělesné odéry. Drtivá většina Mexičanů by si nedovolila páchnout potem, byť jen trošičku. To, že je odpoledne a vracím se z práce domů v přeplněném metru, pro to taky není omluvou – jednoduše se raději před cestou převléknou do čistého trička, když mají pocit, že by to bylo záhodno. Ten mýtus je však původně jiný – šlo totiž o to, že si Mexičané myslí, že v Evropě není na mytí dostatek vody. To totiž praví městská legenda jako vysvětlení toho, že Evropané občas mohou zapáchat potem o něco více, než by mexický společenský standard dovolil.
Lidovky.cz: Co máte na Mexiku nejraději?
Jeho nepředvídatelnost. Abych se ji naučila mít ráda, jsem však musela hodně přehodnotit své vlastní kulturní nastavení a přestat bazírovat na dokonalém a puntičkářském plánování (a spolu s ním i na realizaci ve stejném duchu) čehokoliv. Naučila jsem se tu všímat si maličkostí, třeba právě těch mých oblíbených „mexických podivností“ a mít z nich často úplně dětinskou radost. Ačkoliv se domnívám, že i nadále jsem zavalená svou „civilní“ prací a mexikopedickým projektem více, než by možná bylo zdrávo, už dávno nejsem onen workoholik, kterým jsem kdysi bývala. Mexiko mě naučilo zastavit a třeba se jen dívat kolem. Každý den je tu pro mě obrovská kulturní škola.
Lidovky.cz: A co byste naopak Mexičanům vytkla? Mají oni nějaký zvyk, který nemůžete překousnout?
Tak dobře, nemá asi cenu tvrdit, že mi všechno na Mexiku přijde naprosto idylické, na to už jsem tu strávila moc času. Když se mě někdo zeptá, jestli bych mu doporučila Mexiko na život, odpovídám, že Mexiko je z mého pohledu nejnádhernější země na světě na cestování a poznávání, ale že cena za život tady je možná až příliš velká. Komplikace přicházejí právě v momentech plánování anebo potřeby nějakého správního úkonu – byrokracie tu nezná mezí. V kombinaci s pověstným „mañana“, či tedy v mexickém pojetí ještě přesněji „ahorita“, které označuje mně naprosto záhadný časový údaj od „za pět minut“ až třeba po „nikdy“, jsou občas smrtelnou kombinací, co mě dodnes dokáže rozpálit doběla. Ale tyhle situace znám to jen z pohledu člověka, co od počátku žil pouze v hlavním městě. Mexico City konkrétně totiž není snadné město na život – je to prostě obří kolos, ve kterém žít není úplně pro každého. Po těch letech jsem se ale naučila ho vnímat se všemi jeho nuancemi a často o něm hovořím jako o živoucím organismu, ve stylu „dneska se mi město ukázalo v krásném světle“, když se vracím z práce domů.
Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařila jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Do vaření mexické kuchyně se příliš nehrnu, vždycky říkám, že v Mexiku je 125 milionů lidí, co to umí uvařit lépe než já, takže spíš vařím českou či mezinárodní kuchyni. Z té české Mexičanům nesmírně chutná kuře na paprice, guláš a kupodivu i lečo. Upéct bábovku byl sice dlouho oříšek, protože těsto kyne ve více než 2000 metrech nad mořem úplně jinak než doma, ale zrovna po ní se Mexičani můžou úplně umlátit. Překvapením pro mě byl třeba aplaus za čočku na kyselo k novoročnímu obědu. Nemám taky pocit, že by mi jakékoliv české jídlo chybělo, v Mexico City se totiž na všech akcích spojených s českou kulturou vždycky objeví božské knedlo-vepřo-zelo od českého krajana Petra Bláhy spolu s úžasnými domácími klobásami a kremžskou hořčicí, a to je teprve český gastrozážitek z řad těch nejlepších. Takové obyčejné kysané zelí totiž ve vysokých nadmořských výškách a daleko od domova chutná o to lépe.
Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Přiznám se bez mučení, že politickou situaci a mexická média sleduji spíše okrajově. Mexiko totiž nemá zavedená žádná omezení designu (aniž bych to nazvala cenzurou) např. pro titulní strany, takže tam s železnou pravidelností každý den na obrovské fotce ležívá v kaluži krve mrtvola s prostřelenou hlavou, nejčastěji z problematických oblastí ovládaných drogovými kartely. Nesledovat zprávy a noviny proto cíleně dělám z důvodu zachování si vlastní psychické pohody. Neznamená to, že si neuvědomuji, že tyhle problémy v Mexiku jsou, jen jaksi (naprosto alibisticky, přiznávám) nepatří do mé bubliny šťastného života v téhle zemi. Pokud se tedy alespoň v obecné rovině můžu vyjádřit k politické kultuře v Mexiku, v posledních letech je hodně populistická, s novým prezidentem López Obradorem hodně levicově zaměřená. Právě López Obrador byl v očích mnoha Mexičanů velkou nadějí pro změny, ale snad právě svým zaměřením na venkovany, kterým se do té doby nedostálo příliš slechu, je z jeho vlády obyvateli hlavního města cítit obří zklamání. Dalším mexickým problémem je, že politická gramotnost je totiž bohužel v Mexiku stále otázkou „kdo dá víc“. Hlasy se tu ve volbách od běžné veřejnosti často kupují, ať už za hotovost či třeba za balíček potravin, a každé volby jsou pravidelně napadány jako zmanipulované. Ale nalijme si čistého vína – Mexiko je stejně velké jako Evropa od Portugalska až po Slovensko, je to obrovské území se 125 miliony obyvatel. Probíhající koronakrize pak ještě tohle společensko-politické zklamání umocňuje a ekonomická situace země, ve které kolem 80 % obyvatelstva žije na pokraji chudoby, nedává politické stabilitě a klidu příliš možností a velkou vidinu brzkého obnovení ekonomiky.
