Na skále nad městem Mírovem se tyčí ponurá pevnost. Nejpřísnější a nejobávanější kriminál v zemi, kam putují nejtěžší zločinci odsouzení k výjimečným a doživotním trestům. Bývalý hrad, v jehož útrobách strádali i kněží olomoucké diecéze a později političtí vězni.
POHNUTÉ OSUDY: Emanuel Zima, domovník v Budapešťi, který zachránil Židy |
Psal se rok 2000 a na nevlídném Mírově za námi chrastily klíče od kdovíkolikátých masivních vrat. Konečně. U stolu ve strohé místnosti čeká Ludovít Plachetka. Urostlý chlapík s klidnýma očima. Rom.
Měl našlápnuto ke slávě a penězům. Boxer s nezměrnou vůlí a bojovností, tank mezi ringovými provazy...
... a pak vytáhl pistoli
Datum 7. června 1997 nezapomene zcela jistě do smrti. Toho dne vytáhl z kapsy pistoli ráže 7,62 milimetru a zastřelil Drahomíru Kubíkovou. Potenciální tchýni, s jejíž dcerou Pavlou vychovával čtyřletou dcerku Nicole.
POHNUTÉ OSUDY: Jaroslav Hellebrand. Mistra vesel zradil padák |
„Chtěl jsem ji jenom postrašit,“ povídal na Mírově zaraženě. „Jenže když jsem zbraň vyndal, začala mela. Rvali jsme se všichni dohromady, i s Pavlou. A pak vyšla rána... Šlo o nešťastnou náhodu, špatné však pro mne bylo, že rekonstrukce činu neodpovídala skutečnosti. Pavla při ní postavila lidi v místnosti jinak, než ve skutečnosti stáli.“
Tak či onak, nakonec proti sobě stály dva hlasy: Plachetkův a Pavlin. Podle soudců prý Plachetka namířil zbraň i proti družce, ale vzpříčil se mu náboj. Předseda senátu Petr Šabata navíc považoval Plachetkovo tvrzení, že chtěl pistoli použít jen k zastrašení, za účelové.
Jedna z obyvatelek domu u soudu také vypovídala, že Pavla se od Plachetky vracela často zbitá. Co se ale tehdy skutečně ve zmíněném bytě přesně dělo, se už asi nikdo nedoví. Jistá je stoprocentně jediná věc: onoho dne vyhasl jeden lidský život.
Až po dvou letech vazby vynesl soud verdikt: 13 let nepodmíněně s ostrahou. Život se v tu chvíli Plachetkovi rázem rozpadl do nicotných kousků zoufalství a beznaděje. „Co se přihodilo, mě šokovalo,“ povídá tehdejší reprezentační trenér Svatopluk Žáček. „Jednalo se o selhání lidského faktoru, s boxem tahle událost neměla vůbec nic společného. Ludva navíc nepatřil ke konfliktním chlapům. Nikdy jsme s ním neměli sebemenší problém. Co si ale budeme povídat, pro rodinu své přítelkyně byl zkrátka cikán. Jednoduché to moc neměl...“
Vztahy mezi Plachetkou a Pavlinou matkou se týden od týdne vyostřovaly a v šestadvacetiletém ramenatém chlapíkovi začaly doutnat saze. Pavla se totiž k matce odstěhovala a obě mu přestaly půjčovat dcerku. „Už nikdy nechci toho cikána vidět!“ křičela jednoho dne paní Kubíková, aniž by tušila, že si tak podepisuje ortel smrti.
POHNUTÉ OSUDY: Zbytečný risk Čechů. Mistři světa utrhli lavinu v Tatrách |
„Přetopený kotel ve mně najednou vybuchl,“ přiznal Plachetka. Psycholog Karol Rajman Plachetku dobře znal, protože boxeři podstupovali testy na agresivitu. „Ludovít byl v hluboké depresi, zdálo se mi, že v něm cosi doutná,“ vracel se k dramatické události. „Vypadal smutně, sklíčeně, uzavřeně.“
Plachetka si hned uvědomil, že věci takhle drasticky řešit neměl. „Vždyť stačilo Pavle říct: Končíme spolu, a domluvit se na dceři,“ povídal zdrceně za mírovskými zdmi.
Trhnutí mysli...
„V případě Ludvy se jednalo o jakési trhnutí mysli,“ povídá Miroslav Kubánek, co Plachetku trénoval od jeho 17 let až do Atlanty. „Vždyť on neměl absolutně žádné sklony k agresivitě. Když se vztah nevydaří, většinou to bývá chyba obou stran, ale je pravda, že rodina od Pavly ho urážela a zesměšňovala. A navíc mu nechtěli půjčovat dcerku, kterou miloval. I když je samozřejmě také fakt, že tohle jsem slyšel jen z jeho strany. Boxer to byl ale skutečně par exellance. Fandové se chodili dívat právě na něj. Neměl sice potřebné sociální zázemí jako jiní kluci, ale snad i právě proto v tréninku vůbec nic nešidil. Vymykal se navíc romskému pojetí boxu.“
A co vlastně znamená ono romské pojetí boxu? „Že měl nejen pro ně tak typický pohybový talent, ale navíc i ohromnou výdrž. Většina Romů totiž právě ten tvrdý dril moc dlouho nevydrží. Ludva ano. Byl to můj nejúspěšnější boxer a já se na něho mohl pokaždé spolehnout. Nikdy nikde, ať už po sportovní nebo společenské stránce, neudělal ostudu.“
POHNUTÉ OSUDY: Zabil jsem otce a mámu dostal do blázince, říkal Martin Odložil |
Na olympiádě v Atlantě v osmifinále prohrál s Uzbekem Jarbekovem po remíze až na pomocné body. „Jak říkáme na tužku,“ doplnil Kubánek. „Bylo to strašně těsné.“
Plachetka ve vězení celé ty dlouhé roky spřádal plány na návrat do ringu. Posiloval, cvičil, snažil se boxovat. Ale také brousil kovové odlitky, vyráběl nábytek, fušoval do elektřiny a vyučil se kuchařině. On i jeho přátelé napsali několik žádostí o milost, ale všechny byly zamítnuty.
Na Mírově se potkával i s nejznámějším českým vězněm Jiřím Kajínkem. „Většinou jsme se jen pozdravili, protože v oddělení celoživoťáků vězni mezi sebou nesmí mluvit. Když dělal zrovna kliky, tak jsem se ho třeba zeptal, kolik jich zvládnul, a tak,“ vzpomínal Plachetka.
POHNUTÉ OSUDY: Karel Zdeněk Klíma, šéfredaktora LN umučili v Terezíně |
Jenže Kajínek z Mírova pláchl a s tím související zpřísněný režim pocítil i Plachetka. I on měl najednou menší možnosti k pohybu. „Kajínkovi jsme snad všichni fandili. Ten jeho příběh jsem sice znal jen z televize, ale je hodně zvláštní... Něco divného v něm určitě bylo...“
V roce 2006 na jaře se Plachetka znovu vrátil do svobodného světa. Pustili ho po dvou třetinách trestu, tedy necelých devíti letech. Na zcela jiný rytmus života si ale zprvu zvykal jen obtížně. „Trenére, já nevím kam dřív skočit,“ svěřoval se občas Kubánkovi, k němuž dodnes cítí obrovskou důvěru i vděk. Třeba i proto, že mu při pravidelných návštěvách ve vězení naléval do těla optimismus.
Svůj sen o návratu do ringu Plachetka nakonec přeměnil v realitu a mezi provazy znovu potvrdil, že boxovat nezapomněl. „Šlo mu to dobře, i když bylo trochu vidět, že s přibývajícím věkem přeci jen mírně zpomalil,“ všímal si Kubánek. „Což ale souviselo i s tím, že Ludva chodil do práce a nemohl trénovat tak často, jak by chtěl. Ale s Prostějovem přesto vyhrál titul mistra republiky.“
POHNUTÉ OSUDY: Těžká cesta Věry Čáslavské. Ze zlatého deště k rodinné tragédii |
Svatopluk Žáček, v současné době prezident České boxerské asociace, nechtěl jednoznačně vyhlašovat, že nebýt oné tragické události, Plachetka by třeba jednou vyhrál olympiádu. „Mezi vyložené talenty nikdy nepatřil, ale byl to poctivec a makal. Skutečně těžko odhadnout, kam by to dotáhl. V Atlantě ale zůstal od medaile malinký kousek...“
Kubánek také zavzpomínal, jak mu mnozí vyčítali, že je Plachetka jeho mazánek... „Já ho za mazánka určitě nebral, ale zajímavé bylo, že tohle říkali ti, kteří tréninku na rozdíl od Ludvy moc nedali. Když se mu pak ale stal ten malér, tak jsem zase slýchával, že jsem vychoval kriminálníka. Tak to v životě chodí...“
Víc než olympijská medaile
Plachetkovi se v roce 2010 splnil i další sen – v 39 letech začal znovu profesionální kariéru. Oba první zápasy vyhrál. „Všichni víme, že na olympiádu se už nikdy nepodívá. Podle pravidel tam navíc ani ve svém věku nemůže,“ připomněl tehdy Kubánek. „Člověk nikdy neví, co se ještě může stát, jak se třeba někdy život dokáže zvrtnout... I kdyby už Ludva v ringu nikdy nic nevyhrál, tak po tom všem, co dokázal – čímž mám na mysli, že ho ty dlouhé roky ve vězení, v tom nesmírně deprimujícím prostředí, nezlomily a že se vrátil do ringu i do normálního života – to je pro mě, ale i pro něho určitě víc než olympijská medaile.“
POHNUTÉ OSUDY: Juniorský mistr světa Tomáš Caknakis spadl z hradu |
Plachetka vystřídal několik zaměstnání. Našel si novou ženu, se kterou se mu narodila dvojčata. Dva kluci, z nichž se možná stanou také boxeři. „Takže teď už Ludvovi můžeme jen držet palce,“ uzavřel v srpnu roku 2011 Kubánek zvláštní příběh, jenž by se mohl jmenovat Zločin a trest.
Tehdy ještě netušil, že za necelé dva roky bude Plachetka podruhé odsouzen. Navíc za čin údajně spáchaný v červenci 2011. Vrchní soud v Olomouci boxera poslal na dalších osm let za mříže, odsouzeného za znásilnění sestry své tehdejší družky. (Více o Plachetkově druhém soudu čtěte zde.)