S Janem Kaplickým jsem dělal rozhovor dlouho předtím, než se díky své Chobotnici stal nejzpovídanějším architektem v Česku a mediální celebritou. Na žádné interview jsem se tak pečlivě nepřipravoval. Přečetl jsem všechno, co o něm bylo k dispozici, sepsal si otázky. V pražské kavárně Slavia na mě čekal trochu unavený, skepticky se tvářící muž. Nesedla mu hned první otázka a celou dobu měl potřebu tvrdě polemizovat se vším, na co jsem se ho ptal. Odcházel jsem jako po výprasku. Když poté rozhovor vyšel, dostal jsem od Jana Kaplického pohlednici. Ve stručném vzkazu mi upřímně děkoval: interview podle něj dopadlo skvěle.
Neznámý Jan Kaplický. Podívejte se na jeho vesmírné nákresy |
Musel jsem mu dát za pravdu. Kaplický se přel o každé slůvko, především ale o smysl architektury a přemýšlení o ní.Mé připravené, ale i odhadnutelné otázky využil jako odrazovou plochu, aby ukázal, v čem je jeho uvažování jiné. Jeho velikost se nejlépe vyjevila právě ve srovnání s průměrem a předpokládatelností. Podobně lze nahlížet i na Kaplického nejtragičtější životní projekt: Národní knihovnu na Letné. Sice nebyla postavena, posloužila ale jako sociální experiment a indikátor stavu české společnosti.
Rozený Angličan
Jan Kaplický se narodil v roce 1937 do umělecké rodiny. Matka Jiřina byla kreslířka. Otec Josef zase malíř, sochař a architekt, který po válce učil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Jan Kaplický po nich zdědil nejen talent, ale i pracovitost a po otci noblesu. I v šedivých 50. letech na sebe upozorňoval dokonalými obleky britského střihu. Myslím, že dlouhý a vitální Jan Kaplický, jenž vyrůstal v prostředí pražské Ořechovky, se vlastně už tak trochu narodil jako Angličan. Architekturu vystudoval na VŠUP a před odchodem do Velké Británie v roce 1968 toho příliš postavit nestačil. Interiér půdního bytu na Malé Straně, lávku do zahrady pro dům Jaroslava Dietla, projekt domu malíře Františka Dvořáka, který se realizoval po jeho emigraci. Ta byla pro něj zřejmě tím nejlepším řešením. Zachovaly se fotky, kdy spolu s Pavlem Bobkem na Václavském náměstí demonstrují proti sovětské okupaci. Ve světě normalizační architektury by jeho talent zcela jistě zanikl.
Nový impuls. Kaplického Blob by mohl zdobit Rohanský ostrov |
Místo toho Jan Kaplický odešel v září 1968 do svobodného světa. Musel začínat od píky. V Londýně pracoval pro slavnou architektonickou kancelář Renza Piana a Richarda Rogerse a podílel se na projektu Centra Georges Pompidou v Paříži. Když se kancelář přesouvala z Londýna do Paříže, aby mohla dohlížet na stavbu, měl Kaplický smůlu. Stále neměl britské občanství a musel zůstat v Londýně. Pracoval pro cizí architekty, včetně obdivovaného Normana Fostera. Teprve v roce 1979 založil vlastní kancelář nazvanou Future Systems.
Název to byl více než trefný. Kaplický a jeho spolupracovníci vymýšleli projekty, které připomínaly stavby z vědecko-fantastických filmů. Zdálo se, že jejich high-tech futurismus v ničem nenavazuje na tradici, přichází z nějakého jiného světa. Nové uvažování o technologii stavění – běžné stavebnictví Kaplický považoval za v principu středověké – ho dovedlo až k tomu, že spíš než s klasickými stavaři spolupracoval s inženýry specializovanými na letecký nebo lodní průmysl. Ve skutečnosti ale většina inspirace Kaplického pocházela z přírody. Fascinovala ho morfologie rostlin, hmyzu, obdivoval přírodní útvary nejen pro jejich krásu, ale i technologické impulzy. Jeho přemýšlení o architektuře bylo nové, ale vlastně i jednoduché. „Kde je psáno, že domy mají být hranaté? Jsou snad hranatí lidé?“ je jedním z jeho nejznáměnších výroků.
Future Systems se stala slavnou kanceláří mezi zasvěcenci, ale na první významnější zakázky musel Kaplický a jeho tým čekat skoro dvacet let. Ke konci života pak dokonce musel sledovat, jak některé jeho nápady realizují jiní. Porovnáme-li si Kaplického model nerealizovaného mrakodrapu a pozdější „okurkovou“ budovu v Londýně od Normana Fostera, nemůžeme si nevšimnout nápadné podobnosti. A podobných příkladů bychom našli víc. Jan Kaplický sice tvrdil, že víc záleží na ideích než na hmotě realizovaných staveb, ale přestomuvykrádání nápadů muselo vadit.
Po roce 1989 Jan Kaplický s návratem do Čech nepospíchal, začal mít dost úkolů v Anglii. V roce 1994 získal zakázku na mediální centrum pro kriketové hřiště Lord’s, které pojal jako hliníkovou tribunu v podobě seříznuté kapky. Asi největší Kaplického realizací se stal obchodní dům Selfridges v Birminghamu, dokončený v roce 2004.
Kaplického blob je opět aktuální. Má podporu TOP 09, VV i ČSSD |
Jan Kaplický se mohl stát jakýmsi Milanem Kunderou české architektury: legendárně úspěšným ve světě, ale současně odrodilým od svých kořenů. Ve skutečnosti mu na českém prostředí velmi záleželo. Pořádal tu výstavy, vydával knihy, přednášel. Jeho přednášek jsem zažil několik: vždy před plným a převážně mladým publikem. Mluvil jednoduše, více ukazoval obrázky, než by slovně argumentoval.
Plný návrat do českého prostředí pro Jana Kaplického nastal až v roce 2007, kdy zvítězil v soutěži na novou budovu Národní knihovny v Praze. Projekt, který sám Jan Kaplický nazýval nejdůležitější zakázkou jeho života, vyšel z mezinárodní soutěže. Ta proběhla v situaci, kdy Národní knihovna měla jen nejistý příslib financí na realizaci stavby. Současně nikoho nenapadlo, že se problematickým ukáže i vlastní pozemek, na kterém měla stavba stát. Ale hlavní„potíží“ přece jen byla neobvyklá podoba Kaplického návrhu.
Organicky tvarovanou knihovnu lidé překřtili na Chobotnici, nepřátelé pak na Chrchel. Její horní část, vykukující nad stromy letenského parku, by se objevila na panoramatu Prahy vedle Pražského hradu. Proti neobvyklé knihovně se postavila část společnosti, včetně prezidenta Václava Klause. Ten dokonce prohlásil, že se nechá na staveniště připoutat, aby výstavbě zabránil. Obrátil i primátor Pavel Bém, Kaplického knihovně původně nakloněný. Její podobu a umístění posléze začal zpochybňovat nejeden politik ODS. Začaly se hledat důvody, proč knihovnu nestavět. Současně vznikala celá řada iniciativ, které futuristickou stavbu podporovaly jako symbol vstupu současnosti do historizující atmosféry Prahy.
Kaplický se naplno pustil do kampaně obhajující jeho výtvor. Vysvětloval, komentoval, přel se. Pochopil, že se knihovna stala otázkou politickou. I tak se nevzdal. Byl na něj ale smutný pohled, když se náhle stal poradcem Jiřího Paroubka. Bylo jasné, že je vše ztraceno. I když vadila hlavně její podoba, knihovna oficiálně ztroskotala na penězích a nejasnostech s pozemky. Jan Kaplický přesto doufal, že se povede najít finance ze soukromého sektoru a verdikt úřadů zvrátit. Už se toho však nedočkal.
Jeden den. Narození, smrt
Charizmatický Jan Kaplický, který prožil část života s architektkou Evou Jiřičnou a později vedle partnerky Amandy Levete, se v roce 2007 oženil s filmovou produkční Eliškou Fuchsovou. Ačkoliv byla Eliška o čtyřicet let mladší než Jan, působili dojmem páru, který se povede jen jednou za život.
Pohnuté osudy |
V den, kdy se narodila jejich dcera Johana, 14. ledna 2009, Jana Kaplického nedaleko jeho pražského bydliště v Dejvicích stihla srdeční nevolnost. Ležícího na chodníku ho prý někteří kolemjdoucí považovali za opilce a váhali se zavoláním záchranky. Jestli si někoho nedokážu představit, jak se opilý válí po chodníku, pak právě Jana Kaplického.
Ať už to bylo jakkoliv, zemřel v okamžiku, kdy si toho ještě mnoho plánoval. Nevzdával se naděje na realizaci Národní knihovny, chystal se na projekt koncertního sálu v Českých Budějovicích, chtěl vychovávat dceru. Před rokem jeho posmrtnou výstavu v pražském Centru současného umění DOX vidělo 47 tisíc návštěvníků..