Český sportovní lezec Adam Ondra přelezl jako třetí člověk na světě patrně nejtěžší vícedélkovou cestu světa Dawn Wall v masivu El Capitan v Yosemitském národním parku v USA. V téměř kilometrové stěně strávil se spolulezcem a jističem Pavlem Blažkem za rekordních osm dní. Server Lidovky.cz při této příležitosti vydává rozhovor, který Ondra poskytl magazínu Pátek. |
Tenhle věčně dobře naladěný kudrnatý chlapík vede světové výkonnostní žebříčky ve sportovním lezení na skály či umělé stěny. Jeden z deseti nejlepších na světě však byl už ve dvanácti letech. A nejzajímavější na tom je, že leze s takovou samozřejmostí, jako my ostatní dýcháme. Udrží se v mikroskopické prasklince ve skále, a ještě u toho řekne: „To by dalo každý malý dítě...“
Je mi vlastně moc líto, že se to dá slovy tak špatně popsat. Stejně tak byste to museli vidět, abyste mi uvěřili, že se se svou nohou čtyřiačtyřicítkou narve do lezeckých bot číslo 38,5. Horolezec Radek Jaroš třiadvacetiletého Adama Ondru kvůli jeho radostnému talentu přirovnává k Usainu Boltovi.
LN: Když vás vidím lézt, připadá mi, jako by na vás ani nepůsobila gravitace. Nikdy jste neměl závrať? Nikdy jste se nebál výšek?
Závrať je přirozená věc, ale zvyknete si. Je to stejné, jako když se učíte řídit auto – taky máte ze začátku obavy. Strach z výšky je jenom psychická věc. Pro člověka je přirozené bát se, když je někde vysoko nad zemí. Já měl to štěstí, že jsem začal lézt už jako malej. Takže dneska už vím, že když je to dobře vynýtované a ten nýt, ten kus železa, do kterého cvakáte karabinu, nesplácal někdo doma na koleni, je to bezpečné. Pochopitelně jsou určitá rizika, na která si musíte dávat pozor. Když se zapomenete navázat, třeba se s někým zapovídáte, riskujete život.
LN: Stalo se vám to?
Mně ne. Ale mým spolulezcům ano. Já se vlastně v horách bojím jen bouřky. Z té mám až panický strach. Jinak ničeho. A čím víc lezu, tím víc to je rutina. Takový ten adrenalin při normálním sportovním lezení já už prostě nezažiju. A docela mě to vlastně mrzí.
LN: Myslíte při lezení na něco, nebo je lepší moc do toho hlavu nezapojovat?
Já bych řekl, že příliš přemýšlení při lezení akorát škodí. Když dolezu do nějakého místa a nevím, jak dál, bývá nejefektivnější prostě to rychle zhodnotit a pokračovat. Není dobré tam nějak dlouho dumat, jestli to spíš půjde zprava, nebo zleva. Já mám vlastně při lezení pocit, jako bych byl nějaký lego panáček. Moje mysl je někde pryč a mé pohyby vedou intuice a zkušenosti. Ale to je zřejmě v každém sportu a možná nejenom ve sportu: když něco fakt umíte, vaše tělo by vás už mělo vést samo.
  |
LN: Uměl byste říct, proč to vlastně děláte?
O tom jsem nikdy nemusel přemýšlet, nikdo mě nenutil, bylo to naprosto přirozené, že jsem začal lézt. Vyrůstal jsem v lezecké rodině, maminka i tatínek lezli, poznali se ve skalách. Jako batole jsem si plácal bábovičky pod skalami, na které rodiče lezli. Místo v kolíbce mě houpali na laně. Popsal bych své lezecké začátky asi tak, že jsem zkrátka nechtěl trhat partu. Viděl jsem, že všichni naši známí lezou, tak tam přece nebudu jen tak sedět pod skálou. Začal jsem lézt asi v šesti letech a postupně jezdil i na závody. A stal se ze mě totální lezecký maniak – lezl jsem doma po nábytku, po domovní římse, po zdech, po všem. Velký zlom byl, když jsem dostal knížku Rock Stars, kde byly portréty nejvýznamnějších lezců té doby, s krásnými fotografiemi. Mně připadalo, že jsou na těch prosluněných skalách tak šťastní! Tak jsem si řekl, že prostě chci být jako oni. A dělal všechno pro to, abych jako oni byl. Dneska je mi jednadvacet a v podstatě žiju přesně tak, jak jsem si někdy v těch sedmi letech vysnil. Mě ale nejenom baví vyhrávat na závodech nebo přelézat ty nejtěžší cesty, baví mě to jako styl života. Díky lezení jsem procestoval kus světa a dostal se na fakt bizarní místa. Samozřejmě strávíte spoustu času v autě a většinou tam taky není poblíž žádný hotel, takže se spí v autě nebo v přírodě – čtyřiadvacet hodin denně jste uprostřed přírody. A taky je na tom pěkné, že ve skalách potkáte šestileté děti i sedmdesátníky.
Adam Ondra (23)Světová hvězda sportovního lezení. Žije v Brně, studuje na masarykově univerzitě. Už v 16 letech, jako nejmladší v historii, vyhrál Světový pohár. Je několikanásobným mistrem Čr. Jako první na světě zdolal nejtěžší lezecké cesty (norskou Change a španělskou La dura dura – obtížnost 9b+). mluví anglicky, italsky a španělsky. Petr Pavlíček o něm natočil dvouhodinový dokument Čarodějův učeň. |
LN: Říkáte, jak ti lezci na fotkách vypadali šťastní. Cítíte při lezení euforii?
To záleží na tom, jestli lezu nějakou těžkou cestu, kde fakt jde o výkon, anebo nějakou lehčí pro zábavu. Tam je to potom radost, která mě asi nikdy nepřestane bavit. Ten pocit být někde vysoko nad zemí, cítit vítr pod nohama a soustředit se jenom na těch pár chytů nad sebou... Nemám pro to žádný lepší výraz než svoboda. A dal bych ruku do ohně za to, že dokud budu hýbat rukama a nohama, tak prostě polezu. Je to droga. Jednou za rok si dávám tři týdny pauzu, aby se tělo trošku zregenerovalo. Ale je pro mě strašně těžké najít nějaký substitut. Mě baví snowboard, běžky, kolo, jít si zaběhat – ale na lezení to nemá.
LN: Jste prý dnes nejlepší na světě. Jak se to vlastně měří?
My lezení dělíme na skály a závody na umělých stěnách. Moje priorita jsou skály a tam každá ta cesta nahoru má určitou obtížnost. Jsou různé klasifikační stupnice, nejpoužívanější je francouzská, která má vždycky nějaké číslíčko – od jedné do devíti – a pak písmenko. A ještě se to rozděluje na + nebo bez +. Takže ta nejtěžší dosažená cesta je momentálně 9b. A moje nejtěžší cesta je 9b+.
LN: To připomíná spíš číslo podprsenky...
Tak to mi ještě nikdo neřekl. Ale hodnocení obtížnosti je subjektivní, není na to žádný mustr – že by se třeba vzala délka cesty a vzdálenost nebo velikost chytů. Prostě se to porovnává s nějakými už existujícími, takzvanými referenčními cestami, které vylezlo hodně lidí. Není to jednoduché, protože každému lezci sedí něco jiného: někdo má rád převisy, někdo zase delší kroky po větších chytech, někdo radši jde v kolmém terénu po úplně mikroskopických chytech. Já jsem vždycky chtěl být co nejuniverzálnější, aby mně šly nejen převisy, ale i to technické lezení po malých chytech. Cestu Change v Norsku, což bylo první 9b+ na světě, jsem si já sám našel, navrtal, očistil – a tahle cesta právě kombinuje spoustu stylů dohromady. Jsou tam extrémně těžká místa, ale i sekvence lehčího lezení, jenže těch kroků je zase hodně za sebou, takže to člověka unaví. Zajímavé je, že i po dlouhé době si z těch nejtěžších cest všechny kroky pamatuju. Mohl bych vám říct všechny kroky a všechny stupy v té cestě, i když jich bylo třeba šedesát.
LN: Jak na vás reagují obyčejní pozemní turisti? Ťukají si na čelo?
V Moravském krasu si na nás už zvykli. Samozřejmě když jde člověk boulderovat, což je lezení bez lana do malých výšek, kdy máte pod sebou matraci, tak si tu matraci pod skálu musím přinést. A lidi se pak ptají, co to taháme na zádech za skříň. Ale většina lezeckých oblastí není v žádných turistických destinacích.
LN: Vy jste evidentně většinu času dobře naladěný. Ale když vypadnete ze stěny, docela sprostě řvete. Ani bych do vás neřekla, že taková slova znáte.
To mi vlastně poradila maminka. Protože jako každé dítě jsem špatně zvládal emoce. A ono je lepší, když si dítě zanadává, než když se rozbrečí. Dneska už emoce zvládám líp, ale stejně při lezení řvu. Nechlubím se tím, ale pomáhá mi to. Protože extrémní kroky, které vyžadují explozivní sílu, je třeba dělat při výdechu. Je to podobné jako v bojových sportech. A díky tomu, že si zařvu, jsem si opravdu jistý, že v tom kroku vydechuju.
LN: Kdy jste začal lézt líp než rodiče?
V osmi letech.
LN: Může se vaše maminka na to dívat, když lezete?
Jasně, ona sama je lezkyně, bere to jako normální. Nebo spíš ví, co je a co není riskantní. Netvrdím, že nikdy neriskuju. Ale už mám dostatek zkušeností, abych zhodnotil, co je ještě riziko, které chcu podstoupit, a co už podstoupit nechcu. Třeba lezení bez lana je riziko, které prostě podstoupit nechcu. Protože nikdy nemůžete vědět, který chyt vám upadne pod rukou.
LN: Jsou takoví, co lezou bez jištění?
Jsou takoví. Ale... není jich mnoho, což se dá pochopit.
LN: Je pro lezení nejdůležitější posilovat prsty?
Silné prsty jsou základ. Ale je to komplexní sport – čím větší skladbu svalů používáte, tím méně se unavíte. Nestačí ale jen mít sílu, musíte ji hlavně umět správně použít. Pravda je, že já na hrazdě například udělám daleko míň shybů než ostatní ze světové špičky. Ale zase vím velice dobře, co je pro mě efektivní styl lezení, a mám pro to cit, řekl bych. Když lezu „on sight“, což je lezení, kdy nevíte o té cestě nic a máte jenom jeden jediný pokus, dokážu se v mžiku rozhodnout, že půjdu například zprava, a důvěřuju si, že moje rozhodnutí bylo správné. A to je taky důležité. Někdo váhá, pak se nakonec rozhodne třeba pro tu pravou variantu, ale když tam minutu visel, tak už se samozřejmě unavil.
LN: Dokážete se na skále udržet na článku jednoho prstu?
Tak... Na jednom prstu za smyčku se udržím. Jeden lezec kousek od Brna je dokonce v Guinnessově knize rekordů, protože udělá shyb na jedné ruce na malíčku, na jednom článku prstu. A v tom fixu ještě vypil pivo. Pravda je, že v reálném lezení toho moc nevyleze.
LN: Hrají roli i nehty?
Spousta lidí si myslí, že ne, a stříhají si je nakrátko. Ale já si to právě nemyslím. Protože pro ty nejmenší chyty je klíčová ideální délka nehtů – zhruba jak mám teď já (ukazuje mi své velké šlachovité ruce). Když chytnu nějaký mikroskopický chyt, tak ta kůže potřebuje seshora oporu. A když je nehet kratší, kůže se přes něj přehrne – a už to není tak pohodlné. Ona je taky důležitá správná péče o prsty a nehty. Nehty jsou například pevnější, když si je člověk nestříhá, ale piluje. Taky vitamin E je dobrý. Ale tohle řeší tak jedno promile lezců.
LN: Neměl byste nehty pevnější, kdybyste si je nalakoval?
Mě by to nenapadlo. Ale jednomu japonskému kamarádovi jsem říkal právě tuhle teorii – že není dobré mít příliš krátké nehty. On měl měkké nehty a na příštích závodech už je měl nalakované. Taky když hodně lezete, kůže na rukou tvrdne a je tam i nějaká přebytečná. Tak je prostě potřeba tu přebytečnou obrousit šmirglpapírem. I ranky na prstech se mi hojí líp, když je trochu ošmirgluju.
LN: Leze se líp, když je teplo, nebo zima?
Obecně je lepší chladno. Protože čím je tepleji, tím víc se vám potí ruce, skála má menší přilnavost, víc se musíte držet. Vyšší teplota a víc potu na rukou znamená, že po těch ostrých chytech kloužu, a je nebezpečí, že si udělám nějakou díru do prstu, zvlášť když zkouším nějakou těžkou cestu s ostrými chyty.
LN: Jaké fyzické dispozice jsou pro lezení výhodné?
Určitě je lepší být přirozeně hubenější, protože čím je člověk těžší, tím toho musí víc tahat nahoru. Taky není úplně dobré mít velké svaly, protože svaly hodně váží. Ideální typ pro lezení je šlachovitý hubený člověk. S výškou je to složitější. Ze světové špičky jsem já nejvyšší. Ale je tam třeba Ramón Julián ze Španělska, který má 159 centimetrů. Člověk by řekl, že se musí víc nadřít, protože některé kroky jsou pro něj strašně daleko. Jenže zase míň váží.
LN: Je handicap mít dioptrie?
Já jsem si na brejle hodně dlouho zvykal, ale když jsem si zvykl, už jsem to jako handicap nebral. Občas jsem nosil čočky a občas lezl s brejlema – až mi jednou spadly ze skály. Bylo to docela zajímavé, musel jsem se i tak nějak dostat nahoru. Před dvěma lety jsem byl na laserové operaci očí, teď už brýle nepotřebuju. Ale existují i nevidomí lezci, pořádají paralympijské závody a jsou velice silní. Lezou po hmatu nebo mají pomocníky, kteří jim ze země přes vysílačku říkají „pět centimetrů doprava, čtyři doleva...“ Já sám jsem zkoušel, jaké to je, uvázal jsem si šátek přes oči – a je to opravdu těžké. Přitom to byla cesta v Moravském krasu, kterou už jsem dobře znal.
LN: Býváte při lezení často do půl těla nahý – to je nějaká frajeřinka, nebo to má nějaké své výhody?
Tak čím míň oblečení, tím jsem lehčí. Mně to ale hlavně pomáhá psychicky. Protože když je chladněji, nějakých těch deset dvanáct stupňů, a sundám tričko, ten chlad do mě vstoupí a vybudí mě.
LN: Proč nosíte o pět čísel menší lezecké boty, než máte nohu?
Protože stojím třeba na milimetrových stupech a ta lezečka musí být fakt hodně těšná, aby na tom milimetru držela. Lezeček zničím za rok tak dvanáct čtrnáct.
LN: A nebolí to, mít tak malé boty?
Na to si zvyknete, mně už to ani nepřijde. Samozřejmě když člověk začne lézt, nemůže si hnedka vzít o pět čísel menší lezečky, protože by si totálně odřel klouby prstů. Chce to čísla bot snižovat postupně.
LN: Co lezení a doping?
Na závodech jsou dopingové kontroly a zatím se přišlo asi na tři případy – vždycky to byla marihuana nebo kokain. Ale samozřejmě ve skalách je to založeno na důvěře. Tam to není žádná oficiální soutěž, takže se tam doping neřeší. Určitě je tam marihuana... to je jasný. Ale já osobně nevěřím tomu, že tam někdo dopuje něco horšího.
LN: Co se vylézt nedá?
Hladká zeď.
LN: Nemůžete si tam zatlouct nějaký nýt?
Nýty, lana, expresky, tedy dvě karabiny spojené smyčkou, slouží jenom k tomu, abychom se zajistili. My se snažíme o volné lezení, což znamená, že jako chyty používáme jenom přírodní struktury. Ale spousta cest, co se udělala třeba v 80. letech, umělé chyty má. Prostě někdo vzal majzlík nebo vrtačku a udělal tam chyt. To už je dneska historie. Tenkrát si mysleli, že to nikdy vylézt nepůjde. Což dneska už neplatí.
LN: Myslíte, že sportovní lezení bude jednou olympijský sport?
Věřil jsem v to, ale po loňském roce už nevěřím. Lezení se dostalo do užší nominace pro olympiádu 2020, jenže bylo vyřazeno. A důvod? Prostě naše asociace je malá a chudá. A nedělám si moc iluze, jak hlasování v tom olympijském výboru funguje. Ale po pravdě, ono to ani nemá moc podporu mezi lezci, abychom byli olympijským sportem. Volné lezení, to je volné bytí v přírodě. Z toho se to vyvinulo, z hippísáků. A takové to rigorózní vnímání sportu je trochu někde jinde. Takže možná by pak lezení ztratilo svého ducha. Já jsem samozřejmě sportovec s tréninkovým plánem a jsem i v nějakém oddíle. Ale lezení nefunguje v rámci žádných oddílů, spíš různých komunit. A když jedu třeba do Moravského krasu a potkávám lidi, kteří lezou cesty v těch obtížnostech třeba stupně 8, tak je v podstatě všechny znám.
LN: Vás by nelákalo mít svého trenéra, fyzioterapeuta, mediálního poradce?
Až dosud jsem to všechno, co jste vyjmenovala, dělal sám. Já jsem docela individualista, ani od rodičů jsem se nikdy nenechal trénovat. Chtěl jsem prostě lézt, jak jsem chtěl já. A kdyby mi rodiče řekli: „Polezeš tuhle cestu,“ tak bych se otočil a šel si sednout do auta. Tuhle sezonu se chci věnovat závodům, protože mi ještě chybí mistr světa. Pravda ale je, že s mým amatérským způsobem tréninku se mi nedaří načasovat správně formu. Já se cítím ve formě třeba dva týdny před závody. Proto jsem se teď rozhodl spolupracovat s jedním bývalým španělským závodníkem, který mě na mém prvním mistrovství světa, kdy mi bylo šestnáct, o jeden chyt porazil. Tak doufám, že to přinese nějaké ovoce.
LN: Změnilo lezení váš pohled na svět?
Těžko říct, kdo bych dneska byl, kdybych nelezl. Ale určitě mě ovlivňuje už jenom to, že cestuju, ovlivňují mě jiné kultury. I na lezení se v každé zemi kouká trochu jinak. Třeba v Asii se na ně pohlíží skoro jako na umění. V Americe málo lidí jezdí na závody, lezou tam hlavně ve skalách. A zase třeba v Rakousku se víc závodí na umělých stěnách, ačkoli mají na lezení ve skalách obrovský potenciál. Rozhodně mě lezení naučilo víc respektovat přírodu. A taky mi dalo kamarády po celém světě. Na to jsou dobré nejenom závody, ale hlavně různé akce na skalách. Otevře se nějaká nová oblast třeba v Itálii, pozve se spousta lezců...
LN: ... zkrátka takový lezecký mejdan?
Člověk tam potká úplně všechny na jednom místě.
LN: Vy nejste konkurenti?
To je právě zajímavé: my se jako konkurenti moc necítíme. Například na závodech, když lezeme stylem „on sight“, nesmíme vidět, jak leze někdo jiný. Jsme zkrátka zavření v nějaké místnosti a pak máme společnou prohlídku. Prostě nás tam osm naběhne a máme pět minut na to, abychom si prohlídli trať. A tam právě všichni společně diskutují, jak to lézt. Rozhodně tam neexistuje navádění k nějaké falešné cestě: „Hele, já si myslím, že vlevo,“ a přitom si myslím vpravo.
LN: Řekl byste, že lezci mívají nějakou charakteristickou vlastnost?
Málokdy se stane, že potkáte ve skalách někoho, s nímž se fakt nesnesete. Lezci si musí navzájem věřit. A řekl bych, že v lezecké komunitě je větší procento čestných lidí než v průřezu populace. Možná je to ale můj naivní pohled a ve skutečnosti to tak vůbec není.
LN: Ještě pořád se zlepšujete?
Ano.
LN: Jednou jste řekl, že chcete posouvat hranice. Kde jsou ty hranice?
Žádné nejsou. Nikdo nemůže vědět, jestli se za dvacet let poleze stále 9b+ jako dnes, nebo 10a. Ten stupeň obtížnosti je pro mě ale jen taková motivační informace. Mě nejvíc baví, jak je to kreativní. Není to tak, že bych trénoval od pondělí do pátku a pak to jel předvést na závody. Já buď můžu doma natrénovat, přijet někam do skal a lézt už existující cestu, nebo si vybrat nějakou panenskou skálu. Prostě se kouknout a říct: „Já chcu lézt zrovna... tady!“ Tak musím slanit seshora, kouknout se, jestli tam jsou vůbec nějaké chyty, tu cestu zajistit, vyčistit od volných kamenů a mechu – a někdy ani v tom případě člověk nepozná, jestli to vůbec jde lézt – můžou tam být dva metry, kde to prostě nevyřešíte. Samozřejmě by vás lákalo vzít majzlík a něco si tam přitesnout. Ale to se prostě už dneska nedělá. Výzva je taková, jakou stvořila příroda. A když to nejde, tak jdu holt někam dál.
