Pátek 26. dubna 2024, svátek má Oto
130 let

Lidovky.cz

Vzpomínka na Rašku: Když přišel Husák, začaly problémy

Lidé

  16:00
FRENŠTÁT POD RADHOŠTĚM - Přesně před rokem se ve Frenštátě chystala velká oslava. Blížily se sedmdesátiny místního nejslavnějšího rodáka, skokana Jiřího Rašky. „Všichni se budou veselit a mě čeká jen voda,“ povzdechl si už tehdy pohublý Raška a začal vyprávět o svém životě. V tu chvíli nikdo nemohl tušit, že půjde o poslední velký rozhovor pro LN.

Skokan na lyžích Jiří Raška foto: ČTK

LN Když si v hlavě někdy převíjíte svou úchvatnou kariéru, který moment se nejčastěji vybaví?

Samozřejmě olympiáda v Grenoblu. Vždyť jsem si přivezl zlato a stříbro. Chtěl jsem se tam probojovat do první pětky, ale že vyhraju, to jsem si doopravdy nemyslel.

LN A pak vás po vítězném závodě kamarádi Dalibor Motejlek a Jindřich Hoch vzali na ramena, a kdyby mohli, donesli by vás až domů do Beskyd...

Oslavy byly veliké. Vždyť mě tady přivítalo na náměstí deset tisíc lidí! Moc jsem toho v těch dnech teda nenaspal. Tady oslavy, v Praze nás zase přijal Dubček a já pak bez tréninku přijel na mistrovství republiky do Plavů. Měl jsem proto docela strach, abych tam nedopadl nějak blbě na držku, aby se neříkalo, že ta olympiáda byla náhoda. Nakonec jsem tam ale vyhrál.

LN Vy jste v onom historickém roce 1968 podepsal také manifest 2000 slov. Jak vám podpis později zkomplikoval život?

Dlouho bylo celkem ticho, ale když se dostal k moci Husák, tak začaly problémy. V roce 1970 mě ještě potřebovali na mistrovství světa ve Vysokých Tatrách, ale když skončilo, začal docela kolotoč.

ČTĚTE TAKÉ:

LN V čem?

Vrátili jsme se ze závodů v Americe, a když jsem ve Frenštátu přišel na první šichtu do práce, v poledne přišel můj šéf a říkal: Máš jít k ředitelovi, asi ti chce dát nějakou odměnu za stříbrnou medaili z mistrovství světa. Jenže držkoval tam na mě tehdy až do půl šestý do večera.

LN Jenže vyhodit vás z práce mohli asi těžko, ne?

To asi ne, protože práce byla tehdy povinná. Jenže problém s mým podpisem 2000 slov dospěl tak daleko, že kvůli tomu chtěli ve Frenštátu rozpustit celý lyžařský oddíl.

LN Jak všechno dopadlo?

Povídali mi, že lyžaři budou fungovat dál, jen pokud se všechno nějak inteligentně a kulantně vyřeší. Tak se napsal jakýsi článek stylem, že vlk se nažral a koza zůstala celá. Když jsem ale chtěl v Praze začít studovat trenérskou školu, musel jsem o povolení žádat až na okrese. Anebo když jsem končil v roce 1974 se skákáním, přijal mě s dalšími tehdejší předseda vlády Štrougal. Šli tam i kluci z mančaftu a třeba taky Věra Čáslavská. Medailisté ze šampionátů měli dostat po 35 tisících, což bylo hodně peněz. Nakonec to dopadlo tak, že kluci, kteří třeba vůbec medaili neměli, dostali 10–15 tisíc a my s Věrou kulový.

LN Silný vztah jste měl i k Otovi Pavlovi, který o vás napsal nezapomenutelnou Pohádku o Raškovi. Ještě si na něho vzpomenete?

Poměrně často. Vždyť Pohádka o Raškovi se objevila už i v čítankách pro základní školy. I proto jezdím pořád docela často do škol na besedy. Nejvíc se mě děti, ale třeba i učitelky ptají, jestli to Ota skutečně psal jako pohádku, nebo jestli je to všechno pravda. Tak jim říkám, že příběh je položený do podoby pohádky, ale tak 80 procent je pravda. Ota to napsal moc hezky, jako ostatně všechny svoje knihy. Byl to hrozně hodný chlap, pracovitý a kamarádský. Škoda, že mu zlá nemoc vzala tak brzy život.

Velké téma o Jiřím Raškovi najdete ve víkendovém vydání Lidových novin.