Respektive, já teď divadlo žeru zase o něco víc, nakoplo mě to. Ta stopka byla varovný ukazováček, kde otázka - Co budu dělat bez divadla? padala velmi často, odpověď na ni však mlčela. Další aktivity, které mám přinášely práci dál, ale divadlo stejně chybělo nejvíc.
Ale ten rozjezd byl z nuly na sto naprosto šílený. Zase dny, kdy jsem si plánovala, kdy si umyju vlasy, protože cesty mezi divadlem, rádiem, studiem, prací choreografky, taky sem tam DJky, pak je tady nějaké to moderování a s tím spojené cesty mimo Prahu… prostě to začalo a po čase jsem vzpomínala na dny, kdy kšeft se stal neskloňovaným slovem, zato rodina, čas na ni a pospolitost s blízkými nabrala reálnější obrysy. Ne, není to žádná stížnost, ani stesk. Díky za to, že v tom zlém se našlo to dobré, díky za to, že jsem měla útočiště, že to náhlé volno stalo se klidným, neboť mám to štěstí, že zázemí tady bylo, je a bude.
Vendula FialováOd roku 2020 se objevuje v seriálu Ulice, kde ztvárňuje roli Dity Tálské. V epizodních rolích jste ji mohli vidět v seriálech jako Policie Modrava II, Rozsudek, Místo činu Ostrava, Ordinace v růžové zahradě 2, Helena aj. Její velkou vášní je moderování, slyšet ji můžete každý víkend na rádiu Kiss, kde má odpolední vysílání Aktiv Víkend s Vendy, na kontě má desítky akcí, které moderovala. Od září 2017 do června 2019 byla v angažmá Divadla pod Palmovkou. Do angažmá se opět vrací od září 2020, vidět ji můžete v inscenaci Můj romantický příběh, Žítkovské bohyně, Rok na vsi, Pusťte Donnu k maturitě aj. Vendula se aktivně věnuje práci se seniory, dochází od centra Rosa, kde má čtenářský kroužek a nově také působí v centru Elpida, kde vede besedy s různými osobnostmi. Od roku 2020 se objevuje v seriálu Ulice, kde ztvárňuje roli Dity Tálské. V epizodních rolích jste ji mohli vidět v seriálech jako Policie Modrava II, Rozsudek, Místo činu Ostrava, Ordinace v růžové zahradě 2, Helena aj. Její velkou vášní je moderování, slyšet ji můžete každý víkend na rádiu Kiss, kde má odpolední vysílání Aktiv Víkend s Vendy, na kontě má desítky akcí, které moderovala. Od září 2017 do června 2019 byla v angažmá Divadla pod Palmovkou. Do angažmá se opět vrací od září 2020, vidět ji můžete v inscenaci Můj romantický příběh, Žítkovské bohyně, Rok na vsi, Pusťte Donnu k maturitě aj. Vendula se aktivně věnuje práci se seniory, dochází od centra Rosa, kde má čtenářský kroužek a nově také působí v centru Elpida, kde vede besedy s různými osobnostmi. |
Možná by mi to nedošlo tak rapidně a právě dnes v tuto chvíli. Ale důvod pro to mám - ukrajinka Diana dnes na zkoušce přišla s mobilem a ukazuje nám video - sídliště v Charkově a ukrajinštinou doplněnou o těch pár českých lámaných slov nám sděluje - tak tady jsem bydlela, tohle je náš dům, tady na tom sídlišti jsem vyrostla…
Všechny domy byly poničené, do každého vletěla bomba, každý ten dům má stopu po bombardování. Ona přežila. Ona s matkou a sestrami teď žijí u nás v divadle a sbírají síly na další život…
Nedávno jsme začali zkoušet pohádku - projekt česko-ukrajinský, který se nabízel právě proto, že sem přišly herečky z Ukrajiny, ředitel Michal Lang neváhal něco spáchat a dramaturg Láďa Stýblo to napsal. Režie je v rukou Petra Pinčuka, i když je to spíš společné dílo všech. Ostatně o to přece jde - začlenit, povzbudit, dát naději, najít přátelství…
Ale mám pár postřehů z tohoto zkoušení.
Ukrajinky jsou vděčné, jsou velmi přátelské, jsou velmi snaživé a v očích mají jiskru, kterou bych přála mnohým zhýčkaným herečkám taky. Těm, které neberou role, protože prostě mají tu možnost si vybírat, tady jsou oproti nim veselé bytosti, které si svou cestu určitě nevybrali.
Hrůzu, kterou zažili občas překryjí humorem, jak černý může být bych si netroufla říct, kdybych ho sama neslyšela. Posuďte sami - rekvizitář přinesl na zkušebnu obrovské zrcadlo a opřel ho o jednu zeď. Koukali jsme jak krásné to zrcadlo je, jak velké, jak prostorné. V tu chvíli jedna Ukrajinka prohlásila: „To je krásné zrcadlo, takové bych chtěla mít doma… Vlastně, já nemám domov.“ Ostatní se rozesmály a my místní jsme po sobě koukali a nevěděli, zdali je smích namístě nebo ne. Ale evidentně byl…
Zkoušení ve vícero jazycích je náročnější než všechna Shakespearovská dramata dohromady. Pochopitelně mluvím v nadsázce, ale skutečně jsem dlouho neodcházela tak unavená ze zkoušky. Když se totiž režisér a ukrajinské herečky začaly o něčem bavit a něco rozebírat, spíše byste řekli, že se hádají. Temperament prýští do všech stran a vždy jsem chvíli musela navyknout, že tohle není hádka, tohle je dialog. A pak, když máte nápad, je třeba jej říct, nechat přeložit, ale znáte to - ztraceno v překladu…
Za pár dnů nás čeká premiéra. Bude pro české i ukrajinské děti, ať si oba tábory porozumí, ať mají šanci mít zážitek v tu jednu danou chvíli. Vůbec netušíme, jak to dopadne, jak bilingvní pohádku přijmou, jak budou reagovat, zda budou rozumět všemu a jasně. Ale my jsem si porozuměli. V jazyce sice tápeme, já nerozumím ukrajinsky a holky, ty jsou na tom lépe, ty česky rozumí a pár jich i mluví. Co však netřeba překládat je objetí, úsměv, pohlazení. A v tomto jsem hrdá, že je naše divadlo zcela mezinárodní…
