Vzdělané a pracovité ženy častěji než dříve vydělávají víc peněz než jejich partneři. Na počátku třetího tisíciletí by se mohlo zdát, že je to přirozená věc, která nemá vliv na partnerský život. Jenže muži se s rolí živeného člena rodiny vyrovnávají těžko. Svědčí o tom případ Jitky (55), Gabriely (65) i Evy (35).
Poznali se na vysoké škole, Jitka, skvělá studentka a příležitostná modelka, a Šimon, průměrný student a soudruh. "Byla jsem do něj zamilovaná, i když naši jeho členství nemohli ustát," vzpomíná pětapadesátiletá Jitka. Šimon byl typickým studentským straníkem osmdesátých let, věděl, že s knížkou dostane hned nejlepší místo. A taky ho dostal, spolu s výborným nástupním platem ve státním podniku. Jitka šla ze školy na mateřskou a sametová revoluce byla pro ni skvěle načasovaná - synovi byly už tři roky. Šimon zůstal tam, kde byl, i když pořád pokukoval po lepším.
"Měli jsme stejné příležitosti a stejné známé, ale já viděla šance a využívala jsem je. Šimon mluvil, ale skutek utek," popisuje začátek své porevoluční kariéry Jitka. Jako většina lidí neměla potřebné informace ani znalosti, ale instinkt ji vedl nejlepší cestou. "Devadesátá léta bylo období neopakovatelných možností. Brzo se mi podařilo vybudovat tři firmy. Celá věda je v tom, že vždycky někde něco nefunguje, proto jiné musí fungovat o to víc, a to se průběžně střídá," vysvětluje Jitka.
Peníze se jen hrnuly. Rodina létala na dovolené k moři i na hory, vlastnila luxusní auta, postavili ohromný dům. "Všechno jsem řídila já, Šimon začal chodit na tenis a golf a tam vykládal, jak podniká. Udělala jsem z něj tedy finančního ředitele všech společností. Chtěla jsem, aby se cítil dobře, jako partner." Na co sáhla, to kvetlo "Představte si, že máte manželku, která se stará o malé dítě a jen tak mimochodem, skoro levou zadní, vybuduje tři firmy. Já jsem se snažil sebevíc, ale moje výsledky byly trapné," popisuje Šimon své tehdejší pocity. "Vůbec nemělo smysl, abych se o něco snažil, na co sáhla ona, to kvetlo, co jsem začal já, bylo ztrátové. Jitka ani nemukla, chápala, že to každému nejde. Nejhorší ze všeho bylo, jak se starala, abych se necítil jako pitomec... S odstupem času nevím, co by mi vyhovovalo víc - být pasažérem v jejím úspěšném podnikání, nebo žít život úplně obyčejných zaměstnanců od výplaty k výplatě?" spekuluje Šimon. Rychle se ale vzpamatuje: "Asi je přece jen lepší mít peníze a být při tom za pitomce, než mít peněz nedostatek. To si totiž už nedovedu představit."
"Naservírovala jsem mu všechny možnosti, jak se zapojit, ale Šimon dával přednost zábavě. Říkala jsem si: Hlavně, že nemá jinou ženu! Práce mě zaměstnávala od rána do večera, opečovávala jsem naše firmy. Říkám naše firmy, i když jednatel jsem byla jen já."
Pak přišla nabídka koupit výhodně hotel. Jitka Šimonovi navrhla, že by tam mohl dělat ředitele. Byl nadšen. Jitka také - že má konečně práci, která ho zajímá. Každý týden v pátek za ním jezdila, často ji ale štvalo, že se musí po hotelu stěhovat. "Když je hotel náš, tak snad můžeme mít jeden vlastní pokoj," rozčilovala se. "Klient především, máme překnihováno," poučil ji Šimon.
Asi před sedmi lety se najednou všechno obrátilo. Ze tří firem fungovala už jen jedna, a to ta nejslabší. Ze stálých stresů Jitka přibrala deset kilo, byla častou zákaznicí v lékárně a měla tiky v oku. Objevily se velké nesrovnalosti v účetnictví, které bylo Šimonovou parketou. Jenže diskuse na toto téma s ním ji vyčerpávaly. Věděla, že udělal chyby, především v tom, že nevěřil svému finančnímu poradci, ale ještě větší chybu udělala ona, když mu plně důvěřovala. Neměla už sílu zjišťovat podrobnosti z minulosti, bylo potřeba hasit požár, který hořel teď.
"Nejlepší bude, když na mě všechno převedeš, a budeš z toho venku," poradil Šimon. Jitka převod podepsala.
"V úterý ráno odešel poslední milion na jeho účet. Večer jsem přišla domů a chtěla volat policii - myslela jsem, že nás vykradli. Zmizely ale jen jeho věci... Ani ponožku tam nezapomněl," vzpomíná Jitka.
Šimon žil několik let dvojí život, o kterém věděli všichni - kromě Jitky. Měl přístup k účtům, převedl si dost peněz na stavbu domu se svojí přítelkyní. Jitce zbyla jedna firma, která musí vydělat na všechno, co dluží státu.
"Nedávno jsem potkala servírku z hotelu, která mi řekla, že příčinou mého podivného ubytování v hotelu byla nynější Šimonova partnerka -přes týden tam byl s ní a někdy nestačili přestěhovat její věci před mým příjezdem, tak jsem se musela stěhovat já...," dodává Jitka smutně. Nedovolila mi být zachránce Šimon opakuje, jak je pro muže obtížné být méně úspěšný. "Jitka upředla síť, aby si každý myslel, že podnikáme společně. Ve společnosti známých mluvila o tom, co spolu děláme. Lidi ale nejsou hloupí. Když se můj největší přítel jednou opil a řekl mi, co si o mně myslí, chtěl jsem se skoro oběsit."
Jitka se Šimonem se rozvedli. "Co se týká majetkového přesunu, je nenapadnutelný - všechno jsem podepsala. Zhroutila jsem se a rok chodila na psychiatrii a různé terapie. Když jsem se dala dohromady a našla si nového přítele, zaklepal na dveře Šimon." Dnes naznačuje, že by se chtěl vrátit, udělal prý chybu.
"Ublížil jsem jí. Chtěl bych to napravit. Vím, že má spoustu starostí, rád bych jí pomohl, také na tom už zdravotně není nejlíp," říká. Není jeho vztah k bývalé manželce oživený tím, že je nyní výrazně lépe zajištěný než Jitka? Šimon připouští, že to tak může trochu být. "Ano, v roli zachránce jsem spokojený. Chtěl bych s ní být. Stýská se mi po její aktivitě. Dneska má podnikání větší řád než dříve, vím, co bych s ní dokázal. Chtěl bych s ní začít znova."
Nelze než doufat, že tentokrát se role obrátí.
Další aktérka našeho příběhu, Gabriela, také vybudovala prosperující firmu a pomalu by mohla pomýšlet na důchod. Napracovala se dost a má všechno, co potřebuje.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
"Jenže totéž se nedá říct o dětech. Z předchozího manželství mám tři a manžel dvě, takže podporuji vlastně pět rodin," říká s povzdechem. "Můj současný manžel je velmi hodný, ale všechno zařizování a problémy jsou na mně. Když po něm chci nějakou maličkost, musím mu to strukturovaně napsat. "To je její věc, že se tak honí a nedá si pokoj, pořád jí říkám, že se má starat o sebe a na ostatní se vykašlat," komentuje svůj postoj Gabrielin manžel.
"Dřív jsem byla sama se sebou spokojená, co všechno zvládám, teď už jsem ale unavená a říkám si, jestli ta honička stála zato," přiznává Gabriela. Pomohla financovat šest domů a přispěla na deset aut. Chodí spát ve tři v noci. Bere léky na všechno možné. "Kdybych mohla vrátit zpátky čas, dělala bych všechno úplně jinak." Podnikání ji už nebaví, ale z rozjetého vlaku se nedá jen tak vystoupit, závisí na ní sto padesát zaměstnanců.
"Když sleduji mámin život, vidím všechno, co se mi nelíbí. Pořád pracuje, má zodpovědnost za zaměstnance, za nás děti i za vnoučata. Dává nám hodně, ani bychom tolik nechtěli, ale je docela snadné přijímat. Zvyknete si na to. Chápeme to ale také jako odškodné za všechen čas, který s námi nestrávila," shrnuje svůj názor na matku Gabrielina nejstarší dcera. Je pohoršená, jak se máma rozdává a její partner si jen užívá. "Díky tomu, co jsem zažila u mámy, nechápu jako úspěšnou ženu tu, která vydělává peníze a drancuje si život, zdraví a čas. To se raději někomu pověsím na krk, on bude spokojený a udělá pro mě víc než kterýkoli z máminých partnerů pro ni." Během pár měsíců byl z manžela jiný člověk Evin manžel byl několik let úspěšný manažer s vysokým platem. Firmu ale převzal nový vlastník a Jozef byl převeden na jinou práci s polovičním platem. Eva ve stejné době naopak získala vyšší pozici i plat. Dříve pozorný a milující manžel se během pár měsíců změnil.
"Když jsme ve společnosti známých, nevynechá příležitost, aby mě urazil. To dřív nikdy nedělal. Zraňuje mě to, chápu sice důvody, proč to dělá, ale stejně mě to trápí," stýská si Eva. Do už tak složité situace se montují rodiče - Evini litují, jak to má dcera složité a co musí všechno vydržet, tchyně a tchán naopak litují svého syna. "Nikdy bych nevěřila, nezažít to na vlastní kůži, jak můj vyšší plat zamává našimi životy a vztahy," smutně konstatuje Eva.
"Řekla bych, že emancipaci mozek chápe, ale signální soustavy některých lidí ji moc neberou. Když vidím, jak se během pár měsíců stal z manžela úplně jiný člověk, uvažuji o tom, že se rozvedu," uzavírá Eva.
Ani psychologové přesně nevědí, proč se společnost tak těžko vyrovnává s tím, že role mužů a žen ve společnosti se mění. "Často se to svádí na komunistický režim, který obrazně řečeno kastroval muže malými výdělky, a tím nutil ženy, aby byly zaměstnané. Ženy se naučily současně pracovat v zaměstnání a vést rodinu, de facto přirozenou cestou převzaly vůdčí roli. Jenže on je to celosvětový jev, takže příčiny budou ještě asi někde jinde," váhá psycholog Karel Humhal a dodává, že nejdůležitější je trvat na tom, aby i muž měl práci - byť méně placenou. "Nedávno jsem měl pacientku, která tři roky splácela hypotéku na dům a její manžel po celou tu dobu byl bez zaměstnání a nepracoval. Když se s ním rozešla a vyhodila ho na chodník, našel si práci za tři týdny."
