Ve StarDance byl muzikálový herec Roman Vojtek (34) ze všech tančících „vipáků“ (tak jim říkali profesionální tanečníci) ten nejméně slavný. Dokonce sii hodně lidí, včetně jeho tanečnice Kristýny Coufalové, nejdřív myslelo, že tanečním parketem bude v záři reflektorů plout rocker z Kabátů Pepa Vojtek. Nakonec tenhle vyučený nástrojař ze Vsetína, mluvící spisovně, jak se na Moravana sluší, a do kamery vtipně drmolící smyšlená cizokrajná přísloví, všem vytřel zrak: Právě on získal titul Král tanečního parketu.
* Váš tatínek kdysi trval na tom, abyste se vyučil nějakému poctivému řemeslu. Jemu showbyznys nepřipadal dost poctivý?
Já myslím, že jsme v tom roce ’90 ani jeden nevěděli, co to showbyznys je. Vsetín nemá ani divadlo. A já do roku ’91, kdy jsem šel na JAMU, v žádném divadle nikdy nebyl. Akorát jednou povinně s učňákem ve Zlíně na Ze života hmyzu. Já ani netušil, do čeho jdu, jenom jsem odmalička toužil zpívat. Když mi na JAMU řekli, ať zkusím muzikálové herectví, protože já šel nejdřív na činoherní, tak jsem se ptal: „A co to je, ten muzikál?“ A jak řekli, že je to divadlo, kde se zpívá, hned jsem to chtěl dělat. Tak jsem šel druhý den na přijímačky a oni měl vzali.
* Čím byli vaši rodiče?
Maminka pracovala v jeslích a v mateřské školce a pak byla vedoucí v lahůdkách. A táta byl normálně dělník v továrně.
* A hákoval jste vy někdy ve fabrice?
Ten můj obor byl mechanik-seřizovač pro obráběcí stroje a linky. Byl to obor s maturitou a znamenalo to takový lepší soustružník na soustruzích a frézách ovládaných tehdejšími počítači. VMEZ Vsetín jsem obsluhoval soustruh: Otevřel jsem dvířka, vložil tam kus železa, zavřel dvířka, zmáčknul zelený čudlik, za patnáct minut jsem otevřel dvířka a vyndal hřídel. Snažil jsem se mezitím učit angličtinu. Vydržel jsem to jen pár měsíců. Mně bylo osmnáct, bylo to po revoluci, furt jsem přemýšlel, v čem bych mohl podnikat, ale na nic jsem nepřišel. Až pak přišla náhoda s JAMU, přítelkyně potřebovala partnera na zkoušku - a bylo rozhodnuto.
* Vy jste ale jako kluk byl taky dobrý v gymnastice...
Asi šest let jsem dělal gymnastiku vrcholově, v mladších žácích bylo naše družstvo přeborníkem kraje a okresu, byli jsme dvacátí na republikových závodech. Čerpám z toho doteď.
* Zaujalo mě, že na JAMU jste měl veganské období, půl roku jste jedl jen syrovou stravu. Proč?
To tak někdy bývá, že se člověk zblázní. Než jsem šel na JAMU, měl jsem bouřlivé dospívání, miloval jsem diskotéky a oslavy, hýřili jsme, pořád něco slavili, jezdili na čundr do Španělska a do Francie. Potom přišla ta škola. A to byl pro mě tak úplně nový svět, nevím, k čemu bych to přirovnal. Jako kdyby se Rumun přestěhoval do Ameriky - omlouvám se Rumunům. Začal jsem objevovat, že existuje něco jiného než mejdany, co mě moc baví. Tak jsem se chtěl strašně změnit a rozhodl se, že skončím s životem povaleče. Žádný alkohol, žádné večírky... A souhrou náhod se mi do ruky dostala knížka Syrová strava. Několik měsíců jsem se opravdu živil jenom syrovým ovocem, zeleninou a naklíčeným zrním. Někdy jedno pečivo denně. To bylo všechno. Pil jsem jenom vodu, nesolil jsem. Zhubl jsem dvanáct kilo a začal už tak jako lítat v oblacích. Člověk je najednou takový hodný bez toho masa, se světem smířený, v harmonii, byl jsem pomalý a mírumilovný, přemýšlel jsem jako nějaký dalajlama. Všech lidí mi bylo líto, jak špatně žijí. Ale ve škole jsem měl velký fyzický zápřah, a já byl najednou úplně bez energie.
* No vidíte, a zakladatel veganského hnutí Donald Watson zemřel vloni v 95 letech, aniž kdy užíval léky...
Ono na tom asi něco bude, ale všeho s mírou! Je to určitě občas dobrý dát si takovouhle kúru, ale tak přísně už bych do toho nikdy nešel. Když jsem zjistil, že nemám sílu ani na školní hodiny tance, řekl jsem si, že budu vegetarián. Pak že budu jíst jenom kuřata a ryby - no a teď mám maso denně.
* Měl jste zajímavé spolužáky na JAMU?
Třeba Danku Šinkorovou, dokonce jsme spolu tři roky chodili. Katarínu Hasprovou, Jitku Schneiderovou... A o ročník nade mnou byla zase Alena Antalová, Jitka Čvančarová.
* Soutěž StarDance se o Vánocích uzavřela. Je něco, po čem se vám ještě teď stýská?
Nevím, jak bych to řekl: Co nám to ta televize udělala? Já byl na Nový rok na obědě s Tománkovými a Kamila Tománková, která tancovala s Tomášem Dvořákem, to řekla přesně: Že to je od té televize vlastně strašně kruté. Na čtyři měsíce nás někam zavřeli, neměli jsme absolutně kontakt s nikým jiným, jen jsme si na sebe zvykali. Všichni jsme k sobě získali blízký vztah. A najednou vám pak třiadvacátého řeknou: Tak ahoj! Běžte pryč!
* Nepřipadali jste si jako z VyVolených?
Těm se ale většinou potom ani nechtělo zůstávat v té vile, kdežto nám se tam všem zůstat chtělo. Já míval kdysi hrozně rád pionýrské tábory. A vždycky když jsem po těch třech týdnech přijel domů, chtělo se mi brečet, byl jsem úplně prázdný, nejraději bych se vrátil za kamarády a zase s nimi prožíval všechna ta dobrodružství. Tak něco podobného mám teď.
* Když jste do toho šel, šlo vám víc o slávu, o peníze, nebo o show?
Nebudu přece říkat, že mi nešlo o slávu ani o peníze. Bylo to od každého něco. Mám hypotéku, takže jsem rád za honorář, a zviditelnění taky není vmé branži na škodu. Nakonec mi ale přišlo nejdůležitější, že jsem tam poznal ty zajímavé lidi.
* Kolik jste si vlastně vydělal ve StarDance?
Podle smlouvy to sdělovat nesmíme. Žádná pecka, prostě adekvátní honorář vynaloženému času.
* Setkala jsem se s názorem, že jste v soutěži neměl co dělat, protože jako muzikálový herec jste vlastně profesionál.
To bylo taky to první, na co jsem se zeptal televizní produkce. Já neříkám, že jsem neměl náskok, ale muzikálové tancování je opravdu úplně jiný druh tance. To je, jako kdybyste fotbalistovi zakázala hokej. Pro mě byl například obrovský problém odnaučovat se některé „zlozvyky“. Vmuzikálech jsou třeba pozice nohou paralelní, nebo vtočené. A všechno to tancování je takové při zemi. Kdežto tady - vznosné držení těla, všechno jde nahoru, vytočené nohy. Kristýnka mi to musela často připomínat.
* Neuvažoval jste někdy o tom, že si dáte umělecké jméno, když si vás Vojtky lidi tak pletou?
Nedovedu si představit, že bych si měl říkat jinak než jménem, které mi dali rodiče. Já jsem na to jméno hrdý. A kdyby tady bylo Vojtků tisíc, tak si ho stejně nezměním.
* V roce 2001 jste řekl: „Nestává se mi, že jdu po ulici a fanynky po mně šílejí.“ Na StarDance koukaly dva miliony lidí. Teď už fanynky šílejí?
Stále nešílejí. (směje se) Ale jiné to samozřejmě je. Dřív se mi stávalo, že když proti mně na ulici někdo šel, říkal: „Hele, Franto, to je tamten, z toho muzikálu...“ Nic jiného. A teď když třeba nakupuju v obchodě, je zvláštní, jak se mě lidi strašně chtějí dotýkat. Zřejmě proto, že jsem pravidelně býval v sobotu večer u nich doma v obýváku. Nejčastěji mě hladí po rameni. Nebo mě tak jako poplácávají: „Já vám fandil. Ale tady můj Kája... Kájo, pocem, řekni, komus fandil ty...“ - „No, Vaškovi Vydrovi.“ Jako by mě znali odjakživa.
*
Dostávají muzikálové hvězdy zajímavé nabídky od fanynek?
Myslíte osobní? Občas jo, ale není to fakt žádná hrůza, pošťák se nezbláznil ze záplavy dopisů. Většinou chodí žádosti o autogram. Teď mi ale přišel dopis v němčině od jedné paní profesorky. Reagovala na to, jak jsem v každém díle StarDance říkal cizokrajné přísloví. Psala, že jako herec bych si měl opravdu dávat pozor na výslovnost, že jsem to neříkal správnou jevištní němčinou.
* Máte i fanoušky? Myslím čtyřprocentní?
Nic vtipnýho ze mě nedostanete. To spíš dostávám osobní návrhy od některých kolegů... Teda doufám, že je myslí jen v legraci.
* Když jste zmínil ta přísloví - které z těch jazyků skutečně ovládáte?
Jakžtakž angličtinu. Ale moje učitelka angličtiny mi poslala esemesku, že ta přísloví jsou sice velice vtipná, ale ať se rozhodně nepouštím do přísloví v angličtině. Domluvím se trochu španělsky, protože moje mladší sestra žije v Bolívii. S němčinou to bylo tak: V době, kdy jsem hrál v Městském divadle v Brně, jsme s některými muzikály hostovali v Německu. Já hrál tři hlavní role v němčině, takže znám všechna německá slovíčka, akorát že nevím, co znamenají. V přísloví jsem použil slovíčka z těch inscenací. Když jsem byl zamlada na čundru vMaďarsku, naučil jsem se větu: Tři párky v rohlíku - jeden s kečupem, dva s hořčicí. To bylo to maďarské přísloví. Francouzské a italské přísloví jsem si vypůjčil z představení Amadeus. Arabské přísloví jsem si totálně vymyslel. A když jsme šli po finále oslavovat, potkal mě Ali Amiri: „Hele, to arabský přísloví, no, dobrý... Ale znělo to spíš jako perština.“
* Stavíte dům kousek za Prahou, v Řitce. Všude o něm mluvíte jako o „domečku“. To je tak malinký?
Je to malinký. A hlavně kvůli financím jsem se rozhodl, že budu stavět na etapy. Musel jsem koupit poměrně veliký pozemek, protože jsem se nechtěl tlačit někde v satelitním městěčku. Normálně jsem si vzal hypotéku a dost věcí si dělám sám, ten dům jsem si dokonce sám navrhl a kamarádka to pak dotáhla. S bagristou jsem kopal základy...
* Překvapuje mě, že jste si vzal hypotéku. Jako spolumajitel největšího nahrávacího a dabingového studia na Moravě přece musíte být bohatý člověk...
To mi moc nesype. Jednak jsem velice malým spolumajitelem, nemám čas se o to starat, takže není za co brát peníze. A pak, to studio jsme asi deset let provozovali společně s malým divadélkem. A co vydělalo studio, investovalo se do divadla.
* Imponuje vám, že v Řitce bydlí i další celebrity, např. Helena Vondráčková? Znáte se?
Znám se s ní, zkoušeli jsme spolu v Miss Saigon. Byla i na mém pozemku, poplivala mi ho pro štěstí. Třeba budeme jednou chodit i na návštěvy. Proč ne? Bydlí blízko.
* Co pro vás znamená, že jste Valach?
Asi jako pro někoho jiného, že je zMalé Strany nebo Jihočech. Každý si myslíme, že ten kout, kde jsme se narodili, je pupek světa. A že odtud jsou ti nejlepší lidi.
* Říká se, že na Valašsku jsou lidi tvrdší, protože tam byl vždycky těžký život. Premiér Topolánek vtipkuje, že Valach umírá, teprve když má čakan zarytý čtyři centimetry v čele...
To má určitě pravdu. Já mám v jedné vesnici kousek od Vsetína chaloupku po rodičích. A když tam přijedu a sednu si do hospody, poslouchám, jak se chlapi baví. A to je vždycky, co musí na tom baráku udělat a že musí sehnat traktor, tou prací tam víc žijí. A víc si pomáhají.
* Co se vás tak nejvíc ptají, když mezi ně zavítáte?
Nejčastější otázka je: „A jaký on vlastně je ten... Karel Gott? A co ta Bohdalová? A co ta Lucka Bílá?“ Jako kdybych se všemi chodil na pivo! Ale jsem rád, že s nimi můžu „ťápať“ po valašsky.
* Stýkají se pražští Valaši mezi sebou, jste partička?
Samozřejmě o sobě víme. A když se někomu z nás něco povede, tak si říkáme: „No jo, my Valaši... Co by voni v Praze bez nás asi tak dělali?“
* Je na Pražácích něco směšného?
Valachovi připadá směšné, jak mluví Pražák, stejně jako Pražákovi připadá směšné, jak mluví Valach. Pražáci zpívají. Halééé vaknóóó, támdlééé...
* Máte Pražáky rád?
Jo. Já nemám problém s žádným krajanem, takhle to nerozlišuju. Spíš mě zajímá, jaký člověk je, než odkud pochází.
* Mimochodem - jak se vlastně ocitla vaše mladší sestra v Bolívii?
To je na celý rozhovor nebo film. Je tam čtrnáct let, jednou jsem za ní byl. A je tam slavná! My jsme taková slavná rodina... (směje se) Má firmu a šije svatební šaty. Je návrhářka, má i svůj televizní pořad.
* Bolívijská Blanka Matragi?
No to úplně ne. Ale dostala teď cenu jako nejlepší módní návrhářka. Její firma zajišťuje kompletní svatební servis. A tam je to trochu jinak než u nás. Tady se oblíká jen ženich a nevěsta, ale tam se šije pro celou rodinu, aby všechno ladilo, na tom si zakládají. Sestře se daří, má dvě děti a dobrýho manžela, Bolívijce.
* V šestnácti jste ztratil maminku. Představujete si někdy, jak by na vás byla dneska pyšná?
Samozřejmě že na to myslím. Ale já prostě věřím, že mě vidí. A jenom doufám, že jí nedělám moc velkou ostudu. Je mi líto, že ani jeden z mých rodičů to nemůže se mnou prožívat, protože táta umřel pár let po mámě. Oni nikdy nebyli na mém představení. A když jsou premiéry a všichni tam mají své rodiny... Je to osmnáct let, co máma umřela, jsem velkej kluk a už jsem se s tím nějak vyrovnal. Ale stejně...
* Musel jste se naučit domácí práce? Musel jste zkrátka dřív dospět?
Určitě, museli jsme se začít starat sami o sebe. Vařil táta. A já si tykám s pračkou, není pro mě problém vyžehlit si košili, vařit něco taky umím. Mně bylo šestnáct, ségře třináct, když máma odešla. A to člověka poznamenat musí. Ale myslím, že nejvíc mi to změnilo nahlížení na život. Kamarádi kolikrát řeší úplný banality a vidí problémy tam, kde já jenom mávnu rukou. Vím, že se stávají horší věci.
* Je pravda, že umíte i šít?
Kalhoty jsem si ušil a bundu z kousků starých džín. Chvilku jsem to nosil, pak se to rozpadlo. (směje se) A protože máma i pletla, zkoušel jsem to taky, dokonce jsem si upletl šálu. Ale taky se moc nosit nedala.
* Když jste se stal Králem tanečního parketu, cítil jste se šťastný?
Ne, překvapený. A pak přišel pocit: Je konec. A co teď? Je pěkné, že jsme vyhráli, měl jsem radost hlavně kvůli Kristýnce, která do mě čtyři měsíce něco drtila. A přitom zrovna ona byla outsiderem mezi těmi profesionály. (Na chvíli se zamyslí.) Myslíte, že bych do toho mohl zakomponovat svoji partnerku? Myslím osobní. Ona si teď dost vytrpěla.
* Vytrpěla?
Pro naše partnery to moc lehké nebylo. My jsme fakticky ty čtyři měsíce žili jenom soutěží. A ještě když si přečetli bulvár... Ale prostě... já miluju jenom Terezku. Ona je úžasná a podporovala mě a vždycky stála při mně. Ona je můj nejbližší člověk na světě. A strejda s tetou a moje dvě sestřenice ze Vsetína.
