Sedím na lavičce a pozoruji ten mumraj. Vzpomenu si na fotografie z českého showbyznysu a říkám si, že naše celebrity by tu patřily k naprosto průměrným vzezřením. A pak si představím česká města o víkendu, kde často není nikde ani noha, a kde se až v posledních letech vyprázdněnost městského prostoru trochu zředila. Ptám se sám sebe, jak je možné, že je naše městská kultura tak moc upadlá. Proč vlastně preferujeme chaty, chalupy a procházky v lese před víkendy ve městě? A jak je možné, že jedni se tak rádi strojí a oblékají, zatímco pro druhé je bunda s membránou a outdoorové boty stále základní výbavou pro pobyt ve městě.
Procitám ze svého promenádního přemítání a vrací se mi pocit únavy. Ač se to nezdá, italský víkend je pro Čecha nesmírně energeticky náročný, a to i když se v něm vlastně jen jí, povídá a prochází po městě. Veškeré to řvaní, připravování, naparování, ponocování, vychutnávání si, jedení a odpočívání je ve skutečnosti tak vyčerpávající, že víkend s těžkým batohem na zádech je proti tomu pro našince jako lázeňský pobyt.
Posedlost funkčním oblečením. Víme ale jak se o něj starat? |
A tak beru o pár týdnů později svojí italskou přítelkyni na pravý český víkend. „A co budeme dělat?“ Ptá se. „Budeme v přírodě mimo všechen ten městský humbuk.“ Odpovídám. Odjíždíme vlakem mimo Prahu, následně nastupujeme na dobře značenou turistickou cestu a já ji vysvětluji, jak se v té divočině neztratit. Dochází nás další skupinky víkendových návštěvníků lesa a my se s nimi přetahujeme o chvilky soukromí v přírodě. Pak dorážíme k turistické hospodě obležené výletníky a má přítelkyně se mě ptá, proč je tu více lidí než na Václaváku, když jsem jí sliboval tichou přírodu. Krčím rameny. „Každý chce vypadnout z města.“ A ona pokračuje: „Dobře, ale proč je tu více lidí než v metru a proč se všichni hlasitě baví, smějí a vůbec nevypadají jako ty skleslé a tiché obličeje ve městě?“
Rozhlížíme se po ostatních a zarážíme se nad tím, že ač jsme kousek za Prahou, každý je oblečen a vybaven jako na solidní himálajský trek. Funkční oblečení, botu z nubuku, celoodpružená kola za desetitisíce a přitom by stačila skládačka, kecky, džíny a flanelka. „Všichni jsou tak krásně oblečení“, hlesne Italka. Procházím si v duši obrazy různých cyklostezek a víkendových míst, na jejichž začátku a konci není možné najít volné parkovací místo, a kde se všichni předvádějí ve svém naddimenzovaném vybavení, a to i když jde jen o pár kilometrovou procházku a Grossglockner je pekelně daleko.
Dochází nám, že vlastně nelze říct, že se o sebe Italové starají více nežli Češi, že investují více peněz a energie do oblečení. Jen jde o to, že my to děláme v naprosto jiném kontextu než takoví Italové. Zatímco Italové to na svém nedělním korzu přehánějí se svými módními kreacemi, my to přeháníme s funkčností a tak si jedni povídají o designu bot a druzí o tom, zdali boty v dešti protekly, nebo ne a každý tak nahlíží jednu a tu samou věc z jiné stránky.
Tím posvátným je pro nás příroda a pobyt v ní, zatímco pro druhé je to ulice a město. Jedni se snaží obstát dokonalými outfity, druzí chodí poměřit své síly přespáváním ve sněhových záhrabech. Outdoorové oblečení si bereme do města prostě proto, že je to pro nás sváteční, je tím nejlepším, jaké máme, utratili jsme za něj nejvíc peněz a už tolik nehledíme, jak ve městě vypadá, protože nepromoknout je pro nás důležitější, než být oblečen dle poslední módy.
Sedím na mechu v lese a přemýšlím, čím se to tak mohlo stát. Když se Karel Čapek rozčiloval v Anglických listech nad způsobem života v britských ulicích, kde lidé jen procházejí a vůbec na nich nežijí, dával do protiváhy Itálii, Francii, ale také Československo. Určitě sehrály velkou roli roky komunismu, kdy útěk do lesa a mimo město byl jedinou možností, jak se vyhnout orwellovským městům, která mají oči. Normalizační ulice rozhodně není místo, kde se chcete vystavovat na odiv ostatním. Ta změna se tu prostě odehrála a potrvá to ještě dlouhou dobu, než se lidé přestanou bát projevovat se ve městě.
Dalším aspektem je bezpochyby technologické mocnářství táhnoucí se od Rakouska-Uherska přes první republiku až do současných dnů. Jsme prostě továrnickou zemí, kde se hledí na funkčnost mnohem více, než je tomu jinde a tak i potěšení, která máme, jsou spojena s tím, že něco dobře funguje, že to jde jak dobře promazaný stroj a vzhled je pro nás až na druhém místě.
Těch důvodu bude samozřejmě víc, jisté ale je, že krom úšklebků nad outdoorovým oblečením, které se hodí spíše do hor, bychom měli mít pro tento jev i pochopení. Naše obliba v něm není jen dávkou nechuti a neschopnosti se nějak sebe-designovat a projevovat se v rámci města, ale je také výslednicí kulturně-historických procesů a proto je třeba se na ni dívat jako na svébytný fenomén.
