První stanice byla otevřena před 60 lety u Apolináře a stala se vůbec prvním podobným zařízením na světě. Záchytka, která měla na zkoušku původně fungovat tři měsíce, zela prázdnotou jen tři dny. Prvním "klientem" se stal 18. května 1951 ruský námořní inženýr.
Čtěte také: |
Ambulance se osvědčila a po jejím vzoru poté vznikala podobná zařízení v Československu i ve světě a například záchytka v americkém St. Louis má zmínku o své pražské předchůdkyni i v zakládací listině. Dnes už záchytka u Apolináře není - nejprve se stěhovala do areálu Na Míčankách a v roce 2004 našla sídlo na Bulovce.
Zvláštnost první záchytky byla v tom, že o opilce v rámci terapie starali sami pacienti z léčebny. Podle statistik byli mezi apolinářskými "klienty" nejpočetněji zastoupenou profesí instalatéři a hned po nich se umístili autoři veršů pro děti. Tehdejší komunistický režim bohužel ale Skálova "vynálezu" občas zneužíval a na záchytky zavíral nepohodlné občany.
V 80. letech bylo v Československu 63 záchytek
"Pamatuju si situaci, kdy se chystal přijet nějaký velkomož ze zahraničí a hrozilo, že mu jeden našinec, častý host záchranky, bude nadávat na ulici a že ho zavřou. V tu chvíli jsme dostali pokyn, abychom ho umístili na záchytné stanici, kde zůstal dva tři dny a nemusel být díky tomu zavřený. Takže to dopadlo dobře, ale málo platné, byla to šikana," vzpomínal s odstupem Skála.
Zlatým obdobím pro záchytky byl počátek 80. let, kdy jich v Československu bylo v provozu 63. Jen na pražské stanici bylo například v letech 1951 až 1981 ošetřeno 180.000 lidí, v celé republice to byl milion. Postupně se ale síť záchytek rozpadla a dnes jich 17. Jejich kapacita přitom v řadě případu nestačí pokrýt "poptávku".
Péče na záchytné stanici není v současnosti hrazena z veřejného pojištění (kromě zdravotních výkonů) a klienti by si měli pobyt platit ze svého. Ceny se pohybují většinou okolo 2000 korun, na kroměřížské záchytce se ale přespání prodraží až na téměř 13.000 korun.
Dnešní záchytky preventivní úlohu neplní
Podle dnes již zesnulého Skály měly záchytky kromě ochranné úlohy působit také preventivně - ošetřující lékaři měli zjistit, jestli má dotyčný problém s alkoholem a případně mu nabídnout ambulantní či ústavní léčbu.
Tuto preventivní úlohu však v současné době záchytky prakticky neplní - stávají se mnohdy spíše noclehárnami pro bezdomovce, kteří navíc za svůj pobyt nezaplatí. Například v Praze je zhruba 40 procent takových neplatičů a další dlužníci jsou z řad cizinců.
Jméno psychologa Jaroslava Skály se stalo legendou mezi jeho pacienty a odborníky. Stál téměř 35 let v čele protialkoholní léčebny v pražské Apolinářské ulici, byl mezinárodně uznávanou veličinou, zaváděl nové způsoby terapie a proslul svými nekompromisními nároky na pacienty. Vždy kladl velký důraz na dodržování režimu, neboť závislost je podle něj kombinací duševní poruchy a nedisciplinovanosti.
Rozhodnutí skoncovat s alkoholem nelitoval
Sám abstinoval od roku 1951, kdy jej jednou ráno po předchozím večírku upozornila dlouholetá spolupracovnice a posléze i životní partnerka Arnoštka Maťová, že je cítit alkoholem a že by to mohlo pacientům vadit. Od té chvíle s alkoholem skončil a později přestal i kouřit.
Svého rozhodnutí nelitoval: "Nenašel jsem na alkoholu nikdy nic, co by zároveň nebylo někde jinde." Mezi své největší záliby řadil dechovku, sport a taky ženy, což je podle něj "závislost, která může člověku vydržet velmi dlouho". Skála zemřel v listopadu 2007 ve věku 91 let.
