V lednu letošního roku navštívil australský ministerský předseda Scott Morrison vísku Cobargo sežehlou na popel při rozsáhlém požáru buše. Vesničané odmítali premiérovi podat ruku. Dávali tím najevo rozhořčení nad nedostatečnou pomocí od státu. Protest lidí z Cobarga tehdy u protinožců plnil titulní stránky novin a přetřásal se tam i zpět v televizních a rozhlasových zpravodajstvích.
HORMONY NAHRAZENÉ SLOVEMPři kontaktu s jiným člověkem dochází k podráždění hmatových tělísek v kůži. Nervy vedou tyto podněty do mozku, který na to reaguje uvolněním široké škály látek s velmi mnohostrannými účinky. Patří k nim endorfiny označované také jako hormony štěstí, protože jsou s to vyvolat dobrou náladu a pocity spokojenosti. Endorfiny působí na mozek podobnými mechanismy jako opiáty, a proto účinně tlumí bolest. Další látkou vyplavovanou do mozku v reakci na dotyky je hormon oxytocin. Někdy se mu proto přezdívá „mazlící hormon“. Také oxytocin v nás vzbuzuje příjemné pocity. Navíc se podílí na budování důvěry a upevnění vztahů. Tento hormon stojí v pozadí vzniku lásky mezi matkou a dítětem, ale i mezi milenci. Mazlící hormon rovněž zahání strach a úzkost. V některých studiích se prokázalo, že fyzický kontakt posiluje imunitu a o něco zvyšuje odolnost lidí proti nákaze. To vše jsou důvody, proč potřebu fyzického kontaktu s jinými lidmi pociťujeme doslova od kolébky až po hrob. Podle britského antropologa Robina Dunbara se však člověk vymkl z živočišné říše i tím, že našel náhradu za přímý fyzický kontakt v komunikaci slovem. V některých experimentech se ukázalo, že videorozhovor s blízkými může suplovat účinky přímého fyzického kontaktu na lidský organismus až z 80 procent. |
Dnes už by v nepodané ruce nikdo skandál nehledal. Rukama si netřesou politici při klíčových jednáních, ve sportu negratuluje poražený stiskem ruky soupeři k vítězství a obchodní partneři už rukoudáním nestvrzují uzavřené dohody. Zatímco dříve bylo takové chování považováno za projev krajní nezdvořilosti, či dokonce urážku, dnes se stává normou. Pandemie covidu-19 proměnila stisky rukou, objímání, či dokonce polibky na tvář v něco nepřístojného. Zmizí podání ruky z našeho světa?
Řada expertů je přesvědčena, že potřásání rukou na covid-19 nevymře. Nevylučují však, že už ho nebudeme vnímat jako naprostou samozřejmost. Začneme jím šetřit a ruce si nebudeme podávat na potkání s kdekým. Zastánci tohoto názoru argumentují příkladem z historie. V roce 1439 zuřila na britských ostrovech epidemie moru a král Jindřich VI. se jí rozhodl čelit kromě jiného zákazem líbání.
Zprvu se měl zákaz týkat jen vysoké šlechty, jejíž představitelé byli povinni projevovat králi loajalitu a poslušnost polibkem na tvář. Pozdrav polibkem byl mezi obyvateli Jindřichova království stejně běžný, jako je dnes „dobrý den“. Evropa už však v té době bojovala s epidemiemi izolací a karanténou. První nesporný doklad o uzávěře města kvůli moru pochází z roku 1377 a týká se dnešního Dubrovníku. Rádci Jindřicha VI. si jasně uvědomovali, že šíření nákazy lze zpomalit omezením kontaktů mezi lidmi. Přiměli proto panovníka, aby rozšířil platnost zákazu polibků na veškeré obyvatelstvo.
Zda a nakolik lidé příkaz tehdy sedmnáctiletého anglického krále respektovali, dochované dobové prameny neuvádějí. Nám sice nezapovídá podávání ruky zákon, ale důrazně nám je rozmlouvají epidemiologové a hygienici. I to nás může přimět, abychom od letitého rituálu ustoupili.
Kouzlo dotyku
Pozdrav stiskem ruky bývá považován za vynález z antických dob, kdy měli lidé tímto způsobem dávat najevo mírumilovné úmysly. Podáním pravice člověk ukázal, že v ruce nedrží zbraň. Potřásání rukou se zase vysvětluje snahou středověkých vladařů o odhalení zbraně, kterou mohl skrývat zrádný dvořan pod oděvem. Podezíraví panovníci doufali, že se čepel utajené dýky prozradí třeba cinknutím o drátěnou košili nebo kovovou přezku. Stisk ruky však má mnohem delší historii a není lidským vynálezem.
Ruce si podávají i šimpanzi. Při vzájemném čištění srsti si tito lidoopi stisknou ruce a zdvihnou je vysoko nad hlavu. Srst si pak probírají prsty volné končetiny. Šimpanzí tlupy mívají dokonce svůj vlastní styl podávání ruky. Někteří šimpanzi si podobně jako my navzájem stisknou dlaně. V dalších tlupách si obemykají prsty kolem zápěstí. Různorodé šimpanzí stisky tak trochu připomínají tajné způsoby podávání rukou, jakými si prokazují členství příslušníci nejrůznějších společenstev, svobodnými zednáři počínaje a pouličními gangy konče.
ZVÍŘECÍ VÍTÁNÍVzájemný tělesný kontakt a dotyky mají při komunikaci mnoha zvířecích druhů nezastupitelnou roli. Například žirafy se navzájem dotýkají svými dlouhými krky. Sloni využívají k vzájemným dotykům citlivé prstíky na konci chobotu. Kontakt však udržují i dotykem tváří, uší nebo klů. Také mořské vydry se rády dotýkají tvářemi, ale s ještě větší chutí si navzájem otírají nosy. Touha po kontaktu může být u těchto lasicovitých šelem tak silná, že se pokoušejí uspokojit svou potřebu otíráním nosu s lachtany, a dokonce i obřími rypouši sloními. Když se mladé šimpanzí samičky ucházejí o přijetí do cizí tlupy, vkládají prsty nebo celou ruku do tlamy vůdčí samice. Následně absolvují stejný přijímací rituál u dalších samic. Vědci si toto podivné chování vykládají jako projev pokory ze strany mladé samičky a důkaz absence agresivních úmyslů ze strany starousedlic. Velký význam má dotyk pro vznik pevné vazby mezi mláďaty a jejich matkami. Vzájemný tělesný kontakt, ať už je to potřásání rukou, položení ruky na rameno, či objetí, slouží jak zvířatům, tak člověku jako uklidňující prostředek. Proto se k nim lidé i zvířata uchylují ve stresových situacích. |
Styl podávání ruky nemají šimpanzi vrozený a mláďata jej odkoukají od starších členů tlupy. Tento způsob předávání zvyků z generace na generaci považují vědci za primitivní zárodek kultury.
Vzájemný tělesný kontakt, ať už je to potřásání rukou, položení ruky na rameno, či objetí, slouží jak zvířatům, tak člověku jako uklidňující prostředek. Proto se k nim lidé i zvířata uchylují ve stresových situacích. Šimpanzi utěšují jemnými dotyky a hlazením člena tlupy, který dostal výprask od vůdčího samce. Ani vzájemné čištění srsti není motivováno pouze hygienickými důvody a sehrává významnou roli v upevnění vazeb mezi členy tlupy. Pospolitě žijící afričtí paviáni dželada tráví plnou šestinu dne vzájemnou péčí o srst, i když k udržení čistoty by jim stačil zlomek času. Společenská stránka této činnosti u nich naprosto převažuje.
Člověk se z těchto „dotykových“ vazeb nevymanil. Stiskem ruky si vyjadřujeme podporu, soustrast i vděk. Naše kůže vybavená nespočtem hmatových čidel funguje jako jeden velký orgán pro budování a údržbu sociálních vazeb a my ho uvádíme do akce vzájemnými dotyky při nejrůznějších příležitostech.
„Fyzický dotyk jiného člověka nám toho řekne opravdu hodně o jeho vnitřních pocitech, a to podstatně přímočařejší cestou, než to dokážou slova,“ říká oxfordský antropolog Robin Dunbar.
Podání ruky slouží i jako osobní vizitka. Náš názor na člověka ovlivní intenzita stisku jeho ruky. Sympatie či antipatie se mohou odvíjet i od toho, zda má člověk suché, či naopak zpocené dlaně. Hmat však není jediný smysl, který do hodnocení zapojíme. Záhy poté, co si potřeseme rukou s někým cizím, hledáme podvědomě příležitost k přičichnutí k dlani. Z pachu, který nám ulpěl na kůži, intuitivně určíme, nakolik je nám daný člověk příbuzný. To je pro nás důležité například při výběru partnera. Nepříbuzné jedince vnímáme pozitivněji, protože nám s nimi kyne vyhlídka na zdravější a zdatnější děti.
Bezkontaktní pozdravy
I když nás stres z pandemie podvědomě ponouká k těsnějším fyzickým kontaktům s blízkými lidmi, strach z nákazy a onemocnění nás od nich odrazuje. Obyvatelé čínského Wu-chanu řešili toto dilema během březnové vlny epidemie i tak, že se zdravili dotykem špiček bot. Videa zachycující „wuchanské potřásání“ se sice stala šlágrem internetu, ale v populaci zvyklé na stisk pravice se jako náhrada takové „okopávání“ jen těžko ujme.
Bezkontaktní pozdravy jsou celkem běžné v mnoha kulturách. Ve východní a jihovýchodní Asii se používá k pozdravu i k vyjádření úcty a respektu prostá úklona. Velmi pevně je tento zvyk zakořeněn v japonské etiketě, odkud pronikl i do některých bojových sportů, jako je judo nebo karate. V koronavirové pandemii přispívá pozdrav bezkontaktní úklonou k pomalejšímu šíření nákazy. Podle některých epidemiologů je to například jeden z důvodů nízkého počtu obětí covid-19 v Thajsku.
Od svrbění dlaní při prostém úklonu by si mohl člověk navyklý na podávání ruky aspoň trochu ulevit hinduistickým pozdravem namasté. Při něm se kromě úklonu ještě přiloží ruce dlaněmi k sobě a podrží se před hrudníkem. Namasté se překládá jako „klaním se ti“. Hinduisté se tímto gestem vítají i loučí a věří, že vzájemný dotyk obou dlaní zajistí klid a rovnováhu jak tělu, tak duši.
V muslimském světě není zvykem přímý fyzický kontakt mezi příslušníky opačného pohlaví. Muži a ženy si proto ruce nepodávají. Místo toho si mohou například přiložit pravou dlaň na srdce.
Obyvatelé pacifického souostroví Samoa se zase zdraví úsměvem, který provázejí výrazným pozvednutím obočí. Z tichomořské Havaje pochází gesto shaka, při němž zůstává na ruce natažený palec a malíček, zatímco ukazovák, prostředník a prsteník jsou přiložené k dlani. My používáme stejné gesto, když chceme pantomimicky vyjádřit telefonování. Shaku si oblíbili havajští surfaři nejen jako pozdrav, ale také coby projev pohody, sounáležitosti a vzájemné podpory. Dnes ji pro stejný účel používá i širší veřejnost. Vyhyne stisk ruky?
Snahy nahradit podání ruky jiným typem méně riskantního kontaktu, jako je třeba dotyk loktem, zatím ovoce nepřinesly. Sheryl Hamiltonová z ottawské Carleton University jim ani nedává velkou naději.
„Není jednoduché k takovému pozdravu vyzvat náš protějšek. Mnohem častěji vidíme, že si lidé prostě jen odmítnou podat ruku. Stisk ruky se snaží podvědomě nahradit jinými nekontaktními projevy sympatií, jako je přátelský úsměv nebo pokývnutí,“ říká kanadská antropoložka.
PŮVOD SHAKYPro původ gesta shaka se nabízí hned několik vysvětlení. Snad jde o dědictví po starých Havajcích, kteří na moři hledali cestu mezi ostrovy podle hvězd. Jejich vzdálenosti měřili palcem a malíčkem na ruce natažené k noční obloze. Podle jiné teorie zvěstovali podobným gestem úspěch při návratu z lovu velrybáři. Ruka s pokrčenými prsty a nataženým palcem a malíčkem měla připomínat tvar velrybí ocasní ploutve. Vzhledem k tomu, že slovo shaka nepochází z havajštiny, bývá gesto považováno za novodobý vynález. Jeho vznik se spojuje s Hamanou Kalilim, který na počátku minulého století pracoval v cukrovaru v Kahuku na havajském ostrově Oahu. Tam také přišel při práci na drtičce cukrové třtiny o tři prsty na pravé ruce. Po úrazu zastával funkci hlídače železniční trati. K jeho povinnostem patřil dozor nad tím, aby na pomalu jedoucí vlaky plně naložené třtinou nebo cukrem nenaskakovaly místní děti. Kalilli zaháněl uličníky křikem a mával při tom rukama nad hlavou. Děti si všimly jeho zmrzačené ruky a z legrace ji napodobovaly tím, že přitáhly ukazovák, prostředník a prsteník k dlani a nechaly natažené jen palec a malíček. Gesto pak začaly používat i při jiných příležitostech, což se rychle ujalo jako projev radosti a pohody. |
Podle Hamiltonové přetrvá určitá neochota k podávání ruky i v době, kdy už nebude covid-19 představovat tak velkou hrozbu jako dnes. Kromě jiného i proto, že stisk ruky odmítala už před koronavirovou pandemií početná skupina lidí. Americké průzkumy z doby před deseti lety odhalily, že se tři čtvrtiny dospělých Američanů v dětství cíleně učily správnému podávání ruky od jiných členů rodiny. Stejný podíl amerických rodičů byl přesvědčený, že dítě by mělo zvládnout správné podání ruky ještě před nástupem do školy. Plná čtvrtina rodičů však děti už tehdy od podávání ruky systematicky odrazovala. Více než dvě třetiny to odůvodňovaly rizikem přenosu nákazy.
Zvláště silný byl trend k odmítání stisku ruky na východním pobřeží USA, kde se mu vyhýbala polovina dospělých. Na americkém Západě byl podíl odmítačů asi třetinový. O sílícím strachu z přenosu nákazy podáním ruky výmluvně svědčí jeho mezigenerační nárůst. Zatímco v generaci narozené mezi roky 1946 a 1960 se bojí nákazy přenášené dotykem druhých lidí 21 procent, v generaci narozené od počátku 80. let do poloviny 90. let minulého století už je tento podíl dvojnásobný.
„Podání ruky je velmi silné osobní gesto. Vzájemný stisk dlaní navozuje pocit důvěry a je mnohem intimnější, emotivnější než jiná gesta. Zjištění, že od něj lidé upouštějí, proto považuji za vážné a alarmující,“ komentoval zjištěný trend David Givens. Zároveň však tento psycholog z Gonzaga University v americkém Spokane odmítl nad podáváním ruky zlomit hůl. Svůj optimismus podepřel argumentem, který s pandemií covidu-19 nabírá na aktuálnosti.
„Jsem přesvědčený, že dezinfekce rukou přípravky na bázi alkoholu představuje dostatečně silný protijed, který zabrání tomu, aby vřelý lidský stisk ruky zmizel ze světa,“ věří Givens.
