Ještě před deseti lety stály přímo uprostřed Varšavy, pod nepřehlédnutelným mrakodrapem Paláce kultury, který Polákům "daroval" Josef Vissarionovič Stalin, stánky stlučené z prken.
Tady se dalo nakoupit nejvýhodněji, výběr byl stejný jako v největších obchodních domech. V časech po pádu komunismu byli trhovci zosobněním Polska. V zemi, kde se pár let předtím stávaly obrovské fronty i na chleba a mléko, byly dokonce symbolem pokroku.
Tržiště s koženými bundami, tričky z Turecka a nelegálně kopírovanými videokazetami vydrželo i ekonomickou reformu z počátku 90. let, díky níž se kamenné obchody sice zaplnily zbožím, ale při mizerných platech na něj jen málokdo měl. Jak ale na konci 90. let Varšava bohatla a kolem Paláce kultury rostly moderní mrakodrapy, stala se existence tržiště na této obdobě Václavského náměstí neudržitelná. Ostatně "lepší" lidé, Polsko A, už na tržiště přestali chodit. Vyměnili ho za značkové obchody. Tržiště se zavřelo. Tedy spíš přesunulo.
Všichni míří ke Stadionu desetiletí
Je sobota ráno a Varšava je vylidněná. Když se ale přejede Visla na stranu, jež má pro našince povědomé jméno Praga, najednou se všechno mění. Stovky aut parkují, kde se dá, tramvaje jsou plné lidí a davy Varšavanů směřují k jedinému místu. Stadionu desetiletí.
Je to takový varšavský Strahov. Obří betonový ovál z 50. let už dávno není sportovištěm, ale dost možná největší tržnicí ve střední Evropě. Už vstup několik set metrů dlouhou cestou lemovanou stánky povětšinou s levným polským textilem nebo prodejci nábytku je impozantní. Jako do chrámu.
Dav se pomalu šine vzhůru. Lidé tu vypadají jinak než ti, které potkáte v noblesních kavárnách v centru Varšavy. Muži mají černé bundy, levné teplé boty, ženy se sice snaží, ale i na nich je vidět, že se oblékají a obouvají tady, na tržišti.
Svět levného, převážně čínského textilu pokračuje po celém dolním okraji stadionu, kde vytváří prstenec kolem vrcholu trhu, který je na tribunách. Tam začíná stánkařská všehochuť, kde lze koupit, na co si vzpomenete.
Vládne arménská mafie?
"Pojďte, pane, kupte si, to všechno je z Kaliningradu," láká postarší žena v kožichu. Dalších padesát tu prodává. Odbarvená blondýna si jeden kožich zkouší a její manžel z kapsy své nemoderní péřové bundy vytahuje stovky zlotých.
Rusky mluvící prodavači představují zásadní změnu oproti konci 90. let. Tehdy na Stadion desetiletí sice také přijížděly tisíce a tisíce Rusů, Bělorusů a Ukrajinců, ale ti tu jen nakupovali, aby zboží odvezli domů a tam výhodně prodali.
Jenže před vstupem do Evropské unie muselo Polsko zavést pro občany států mimo unii víza, a s tím skončila i doba, kdy byly nápisy na Stadionu a v jeho okolí vyvedeny kvůli davům návštěvníkům z Východu v azbuce. Nakupovat se tu sice už lidem z Východu nevyplatí, ale prodávat naopak ano.
Na Stadionu desetiletí také sice až na pár výjimek nenarazíte na Vietnamce, ale zato tu jsou všechny národy bývalého Sovětského svazu. Prodávají tu nejen Ukrajinci, Bělorusové a obyvatelé kaliningradské enklávy zaříznuté mezi Litvu a Polsko, ale také Gruzíni, Azeři, lidé ze středoasijských republik a dokonce rusky mluvící černoši, původně studenti na některé z moskevských nebo petrohradských vysokých škol. Po Varšavě se ale říká, že vládu nad Stadionem desetiletí má arménská mafie.
Mezi stánky narazíte na "podpultovky". Chudě vypadající ženy s unavenýma očima polohlasně nabízejí vodku, whisky a jiný alkohol nejasného původu. Kupodivu si to někdo koupí.
Jiné ženy pod bundami nebo na dně igelitových tašek schovávají cigarety, které propašovaly přes hranice a na nichž byste polský kolek hledali marně. Prodavači alkoholu a cigaret ale jen paběrkují. Hlavním byznysem jsou nelegálně vypálená cédéčka s hudbou, filmy a vůbec nejvíc s počítačovými programy.
Není to žádná amatérská malovýroba, ale velice dobře organizovaný byznys. Mladíci v kožených bundách mají ve vnitřních kapsách a po různých skrýších zastrčeny vzorky všeho, co je na skladě, a když náhodou něco nemají, jsou to schopni během pěti minut sehnat u kamarádů.
Ceny nejsou nejnižší, přece jen je tu asi nějaké riziko, ale přesto vyjdou počítačové programy na desetinu až pětinu ceny těch legálních.
Vedle tohoto hlavního sortimentu se tu prodává mnoho jiných, ještě zajímavějších věcí. Můžete si koupit třeba celou sadu předmětů, které v Rusku zůstaly po nacistech, od vyznamenání až po velký mosazný popelník s lebkou a hákovým křížem.
Originály za třetinu
Černoši zase prodávají boty, které vypadají přesně jako modely Nike a Adidas, ale stojí třetinu ceny. "Výborná kvalita, originál," snaží se namluvit kolemjdoucím copatý černoch, jenž mezi řečí prozradí, že je z Jamajky.
Většina malých stánků je výprodejem výrobků "postsovětského průmyslu". Fotoaparáty Zenit, dalekohledy, lovecké pušky, letecké kukly, nářadí, samovary, jezevčí sádlo, kaviár, krabí konzervy i antibiotika a další léky. Drobná paní v hnědém kabátě má na židličce vyložené lahvičky české francovky.
"Něco jsem nakoupila, tak mi to snad zaplatí cestu do Ostravy," říká s trochu omluvným úsměvem. Po mnoho set metrů dlouhém oválu na hraně stadionu korzují uniformovaní policisté. Občas někoho zkontrolují, například prodejce léků, ale je na nich vidět, že jen vykazují činnost.
Stadionu totiž vládnou holohlaví, ramenatí chlápci s oranžovými pásky na rukávech a vysílačkami v kapse. Vybírají oficiální i neoficiální poplatky od prodejců, podstatné jsou samozřejmě ty neoficiální.
"Někdy si vezmou deset zlotých za den, někdy dvacet, podle toho, jakou mají náladu," říká paní u stolu s jantarovými korály a matrjoškami.
Jak zjistíme na vlastní kůži, holohlavci mají ještě jeden úkol. Když si všimnou, že pořizujeme fotky, tvrdě na nás vyrukují. Bráníme se a zavoláme nedaleko postávající dvojici policistů, ale ti jen pokrčí rameny: "To je soukromý pozemek, rozhoduje jeho majitel." Pak už nás vedou za brány tržiště a ještě můžeme být rádi, že jsme nepřišli o foťák.
Legálnost nebo nelegálnost prodávaných věcí polské důchodce, rodiny s malými dětmi, mládence bez práce a další z těch méně šťastných Poláků nezajímá. Když stojí s igelitovými taškami s nakoupeným zbožím na zastávce a čekají na rozhrkanou tramvaj, mají před očima obrovský nápis na zdi stadionu "Tržiště Evropa".
Evropa B
Ano, i to je Evropa. Evropa B. Polsko, to jsou tři země v jedné. Ještě dnes se pozná, kde byl který, jak říkají Poláci, "zábor". Polsko bylo od konce 18. století do konce první světové války rozděleno mezi Německo, Rakousko a Rusko. Po druhé světové válce se navíc "přesunulo" o stovky kilometrů na Západ - Stalin si nechal východní třetinu země a Polákům za to dal východní část Pruska, odkud bylo vyhnáno deset milionů Němců.
Mimo jiné proto, aby bylo kam umístit miliony Poláků z Moskvou zabraného východu.
Aby to nebylo tak složité, lze zjednodušeně říci, že "ruský zábor" je od Varšavy na sever a na východ, "rakouský" Krakov a pás kolem hranic se Slovenskem a "německý" na západ od Varšavy po Poznaň a Toruň, dál už jsou to "získaná území", obdoba našich Sudet.
Bývalé ruské území se liší od bývalého německého nebo rakouského nejen architekturou či hustotou silnic, ale i mentalitou lidí. Pro ruské se pro jeho zaostalost vžilo označení "Polsko B".
Někdy se tak ale říká všemu mimo velká města. Záborové dělení se projevilo třeba i při prezidentských volbách, když rozložení sil mezi národním katolíkem Lechem Kaczynským a liberálem Donaldem Tuskem přesně kopírovalo "zábory". Kaczynského zvolil ruský a rakouský zábor, Tusk získal většinu v německém území a v po válce připojených německých územích.
Bratři Kaczynští vyhráli jak parlamentní, tak prezidentské volby. Trochu zjednodušeně řečeno, bude Polákům vládnout "Polsko B".
Přijede farář!
Vesnice Jablonna leží na půli cesty mezi Varšavou a hranicí s Lukašenkovým Běloruskem. Krajina je tu rovná skoro jako dlaň, řeky široké, lesy plné bříz. V chudé písečné půdě sužované severním větrem toho mnoho nevyroste, na mezích a loukách se potulují skupinky krav.
Hrbolatá a úzká asfaltová cesta vede jen na začátek vesnice, v níž dnes bydlí asi dvě stě lidí, ale žije jich tu mnohem méně. Muži totiž musí za prací do města, nejméně do sto kilometrů vzdálené Varšavy, nebo až do Německa či nejnověji do Velké Británie.
"Varšaváky" vidí jejich ženy a děti občas o víkendech. Muže, kteří dělají v zahraničí párkrát nebo jen jednou ročně. Pětatřicetiletá paní Renata patří mezi ty šťastnější. Její manžel se objeví v jejich domě na konci vesnice, kam už vede jen písečná cesta, téměř každý týden.
Mají spolu čtyři děti, nejstaršímu je dvanáct.
Šest hektarů polí, které kolem domu mají, by je uživit nedokázalo. Díky tomu, že muž má slušně placenou práci, může paní Renata zůstat doma. O hospodářství se ale stará její otec, který je v důchodu. Na zdejší poměry se jim daří, mají zděný dům i stodolu, většina ostatních domů ve vesnici je z prken. Vypadají sice malebně, ale některé z nich asi příštích dvacet let už nevydrží.
Děti vozí do školy a ze školy školní autobus, pojízdná prodejna sem zajíždí jednou týdně. Když paní Renata něco potřebuje, nejbližší městečko Gromkow je odtud asi sedm kilometrů.
Buď ji někdo sveze, nebo si vezme kolo, v zimě musí pěšky. "Za město bych to nevyměnila. Je to tu těžké, ale je tu zase nádherný klid," říká do ticha, které to sobotní odpoledne neruší téměř nic.
Ve vesnici bylo družstvo, ale to se po roce 1990 rozpadlo, soukromník, které při jeho rozprodeji získal jabloňový sad, se o něj moc nestará. "Byla to naše chlouba, teď je mi z toho trochu smutno," říká paní Renata, když jde kolem léta neprořezaných stromořadí.
Dnes je pro Jablonnou výjimečný den. Do malé kapličky, na niž se zdejší lidé složili a kterou postavili před pěti roky, přijede farář. "To se stává jen třikrát ročně," říká paní Renata, když se blížíme k hloučku vesničanů.
Je prosluněné podzimní odpoledne. Kolem kapličky, v níž už se mladý farář připravuje na modlitbu, posedávají staříci a stařeny, před plůtkem kolem kapličky stojí ženy s dětmi. Muži jsou tu všeho všudy tři, mnohem méně, než kolik jich během následující hodiny projede kolem s traktorem či autem.
Návštěva kostela a nedělní mše v Gromkowě je tu nejen společenskou nutností, ale vlastně jedinou zábavou během týdne. Příjezd faráře do Jablonné pak událostí, o níž bude vesnice mluvit ještě dlouhé měsíce.
Růžencová slavnost je modlitbou za zemřelé. Je to modlitba nekonečně dlouhá, protože farář musí pokaždé vyjmenovat jména všech zemřelých, za něž se jejich rodiny modlí. Modlitba není jen formalita. Vypadá to, že ji všichni opravdu prožívají, nejen staří lidé a dospělí, ale i většina dětí v pubertálním věku, které postávají na okraji.
V rámci slavnosti se musí stihnout i zpověď a další součásti této výjimečné mše. Když se v podvečer vesnice rozchází do svých domovů, povídají si ženy o tom, že nedávno bylo na okrese odsouhlaseno, že by do pěti let mohla být udělána asfaltová silnice až na konec vesnice.
Pro paní Celinu Tendžirochovou je pět let dlouhá doba. Za těch sedmdesát let, co tu žije, si zvykla, že v Jablonné se skoro nic nemění. I její prkenný domek už stojí padesát let a je to na něm vidět. U domu je velká hromada nasekaného dříví, jen málokdo tu topí něčím jiným.
Ostatně se svými 500 zlotými důchodu (asi 4000 korun) by si paní Celina nemohla uhlí dovolit. Přesto si dopřává luxus v podobě kobylky, kterou má ustájenu ve své stodole. "Nedá se na ní jezdit a nehodí se ani do tahu. Mám ji jen proto, aby mi tu nebylo smutno. Jinak je úplně k ničemu," říká, když ji hladí po hřívě.
"Jsem spokojená. Nic mi tu nechybí. Jen kdyby léky nebyly teď tak drahé," říká na dvoře malého hospodářství, k němuž patří sedm hektarů polí. "Na polích hospodaří syn, ale uživí se jen tak tak," dodává při loučení.
Nad Jablonnou se pomalu šeří a podzimní slunce vrhá poslední dlouhé paprsky. Farář už je dávno zpátky na své faře, nebýt miniaturního fiatu maluch, kterým místní mládež míří do Gromkowa na diskotéku, bylo by ticho dokonalé. Tiché Polsko B. Polsko, nad kterým bdí jen Bůh.
