Hned mi přehrál etudu, jak bude tanec jive ve StarDance tančit s obrovským fiží, jaké měl v jednom filmu Omar Sharif. A chtěl by i černobíle kostkované boty, ale protože by stály sedm tisíc, na černé boty si prostě nalepí bílé kostičky – a po tanci to národu přizná, čímž nasbírá body. Nedostatky tanečního umění má zkrátka v úmyslu dohnat mazanou strategií.
LN: Vy jste zběhl z Vysoké školy ekonomické, na DAMU vás ale poprvé nevzali, skončil jste jako kulisák vinohradského divadla. Bral jste to jako nutné zlo?
Ne, mě to strašně bavilo! Zodpovědně říkám, že ze všech svých profesí jsem nejlepší kulisák. Jsem vynikající kulisák. Navíc tehdy ta sestava jevištní techniky byla dost zajímavá. Tam byli ulití někteří polodisidenti, ale vyskytovali se tam i alkoholici. A taky ještě pánové prvorepublikového ražení, kdy kulisák chodil v modrém plášti a byla to prestižní profese. Tihle staří pánové ale měli především velký vztah k divadlu a jejich práce pro ně byla posláním. Taky se jich herci chodili ptát, jestli hra bude úspěšná, nebo ne. V každém divadle bývá takový člověk, může to být třeba garderobiérka, dáma, která v tom divadle strávila celý život. „Tak co, Růžo, bude to dobrý?“ ptají se jí herci po generálce. „Tak dvacet repríz, víc tomu nedávám.“
LN: Je pro herce v něčem dobré kulisáctvím projít?
Pro herce – to tak úplně nevím. Ale pro režiséra, a já jsem druhou profesí režisér, to dobré je. Protože vám přivezou kulisy na takzvanou technickou zkoušku a některým lenivým typům se třeba nechce se s něčím tahat. Tak vám řeknou, že to nejde. Ovšem na mě si teda nepřijdou. Kolikrát se stalo, že s mým kamarádem Ondřejem Nekvasilem, dnes slavným filmovým výtvarníkem, který taky kdysi dělal kulisáka, jsme odložili věci z ruky a řekli: „Tak uhněte...“ Nebudu to divadlo jmenovat, ale jednou nám tam čtyři kulisáci předváděli, že ta přestavba se nedá udělat tak rychle, protože ani ve čtyřech to neunesou. A my jsme to unesli ve dvou, ovšem vzteky. – To jsem si vzpomněl na Čapkovu povídku, jak jeden člověk přehodí kamenem řeku a zasáhne na druhém břehu jiného člověka. A pak se to u soudu řeší, jak to vůbec mohl dokázat, protože přehodil světový rekord, a ještě ho trefil do hlavy. Vzteky dokáže člověk opravdu hodně!
LN: Proč jste se vlastně chtěl stát hercem?
No to fakt nevím. Vysvětluju si to tak, že jsem k tomu povolání byl povolán. Protože já nikdy nebyl ani ochotník, jen jsem se pořád chodil dívat do Realistického divadla. A když se ukázalo, že ekonomem být nemůžu, protože jsem tomu jednak nerozuměl, ale hlavně jsem to strašně neměl rád – bylo to, jako když jdou dva magnety proti sobě z té špatné strany –, tak jsem se rozhodl, vlastně i ke svému vlastnímu úžasu, že to zkusím na DAMU. Ale měl jsem na ekonomce kolegu a ten zase toužil po tom, být železničářem. A to mi přijde ještě zajímavější. Odešel tak jako já z VŠE, aby se stal železničářem. A já kdybych nebyl hercem, vlastně bych taky chtěl být železničářem. V Jindřichově Hradci, kde máme chalupu, je úzkokolejka – 7,60 rozchod, jako osoblažská. Jezdí tam pára. A já bych moc chtěl být mašinfírou na té páře. Ale získat řidičák na páru je dost složité. V tomhle životě už to asi nestihnu.
LN: Máte teď nabitý program i kvůli StarDance. Co si slibujete od kroužení parketem?
Já jsem vždycky tancoval rád, aniž bych to uměl. Hrdě se hlásím ke generaci, která chodila do tanečních na Žofín k Dušanu Konečnému a Doris Papouškové, to byla jeho nejznámější partnerka. Takže jsem se teď bláhově ptal, jestli si mám vzít bílé rukavičky, protože si od toho slibuju něco jako pokračovací kurz svých tanečních.
LN: V rozhovorech tvrdíte, že nejste soutěživý typ. Chcete vůbec ve StarDance vyhrát?
No, nakonec jsem se teď rozhodl, že bych jako rád vyhrál. Ale jinak opravdu netoužím nad nikým vítězit a mám skutečně až odpor k tomu, co se dnes jmenuje sport. Sportovci chtějí jeden druhého povalit na zem, předjet a tak podobně – v tom nevidím žádný smysl. Takže já si chci hlavně zatancovat a něco se naučit. Můžu to samozřejmě zvorat, zaseknout se. To se klidně může stát. Ale podle hesla „Hlavně nepřestávat!“ musíte v takové chvíli furt něco dělat, třeba se jen točit. Protože divák neví, jak to má vypadat, a když se na parketu pořád něco děje, neví, že jenom honíte vodu a přemýšlíte, kde byste zjistil, jak to pokračuje. No a pak taky chci zhubnout. Takže je to vlastně placený kurz hubnutí – vidíte, nakonec jsme se dopracovali k tomu, proč tam vlastně jsem.
Celý rozhovor s hercem a režisérem Miroslavem Hanušem o slabosti pro Jana Wericha i o životě s depresí si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 1. listopadu.
V magazínu dále najdete:
- Proč jsou na některých českých školách zakazovány energetické nápoje a ve kterých zemích už je dětem neprodávají.
- Rozhovor s mistryní světa v jetsurfingu Martinou Bravencovou o surfování na prkně s motorkem.
V magazínu dále najdete:
