15. dubna 2006 5:11 Lidovky.cz > Relax > Zajímavosti

Zvířata na nás umí vyzrát

Ředitel pražské ZOO Petr Fejk. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ředitel pražské ZOO Petr Fejk. | foto: Lidové noviny

PRAHA Ukázalo se, že focení se zvířaty opravdu není tak jednoduché. Strakatá kůzlata jsou schopná přeskákat plot ohrady a postojí, jen když je někdo podrží. To naše to nakonec zvládlo docela dobře a řediteli pražské zoo Petru Fejkovi za chvíli spokojeně hledalo něco v uchu.

Jemu se to objetí líbilo o něco méně, na svetru mu na památku zůstal vzorek z kozích chlupů.

Fotka člověka v blízkém vztahu se zvířetem vždycky udělá dobrý dojem. Zaznamenal jste zvýšený zájem politiků před volbami o sponzorování zvířat?
Politici už mají vybraná zvířata, která sponzorují (Jiří Paroubek například sponzoruje jeleny wapiti, pozn. red.), ale jejich zájem se před volbami nijak nemění.

Jelikož se objeví jméno dárce na cedulce vedle zvířete, tak je zvláštní, že toho nevyužili recesisté a nezačali sponzorovat jménem konkurenčního politika třeba osla nebo hyenu. Bylo by to vůbec možné?
Sponzoring zvířete je možné věnovat jako dárek. Ale kdyby se jednalo o jakoukoli známou osobnost, která by navíc s tímto způsobem zveřejnění svého jména nesouhlasila, tak bychom to určitě nepovolili. Ale můžu říct, že jsme se zatím s ničím takovým nesetkali.

O vás je známo, že přes svou popularitu nemáte politické ambice. Zato jsem slyšela, že byste si někdy rád napsal knížku. Bylo by to něco ve stylu humoristické O mé rodině a jiné zvířeně?
To spíš rekapitulační knížka Jak jsem vedl zoologickou zahradu. Druhou možností by bylo psát pro děti. To je můj sen, myslím, že je to ta nejsvobodnější aktivita, které bych mohl dosáhnout - až nebudu muset splácet hypotéku.

O čem byste psal?
Mystifikační příběhy o zvířatech. Třeba i úplné bludy. Například o zvířatech, která vůbec neexistují. Nešlo by o to někoho zmást, spíš si s lidmi a tématy hrát. Mohlo by se to třeba jmenovat Příběhy, které se doopravdy staly...

V zoo pracujete už devět let, těch skutečných historek se zvířaty musí být spousta...
Já jsem natolik pracovně vytížený, že žádné historky snad ani nepřitahuju. Ale když už, tak mi připadají nejzajímavější vztahy mezi zvířaty analogické těm mezi lidmi.

Jako třeba?
V zahradě jsme měli letitý pár ledních medvědů. Bohužel o sebe dlouhodobě nejevili zájem, a to měli, protože šlo o chovný pár. Chtěli jsme tu situaci trochu otevřít, dát jim nový impuls, tak jsme se rozhodli, že přivezeme ještě jednu samici. Mladší.
A když jsme ji pak pustili do výběhu, tak ji ta starší samice zahnala do vodního příkopu a držela ji tam tři dny a tři noci. Samec situaci sice sledoval, někde z rohu, ale vůbec nezasahoval. Asi ať si to holky vyříkají, jak chtějí. Začali jsme mít strach o zdravotní stav toho zvířete, tak jsme se domluvili, že čtvrtý den ráno zasáhneme a tu novou samici vysvobodíme.

Ráno jsme tam tedy přišli. A co se nestalo, ve vodním příkopu byl zahnaný samec. Holky se zřejmě domluvily a vrhly se na toho trubce. Jeho jsme pak vysvobodili hned. Přiznávám, že jeho situace se mě jako chlapa přímo dotýkala.

V pražské zoo má spousta zvířat jenom minimální zábrany. Třeba psouni prérioví si prý doslova vynutili volný pohyb mimo svoji ohradu. Jak si zvíře může něco takového vybojovat a co tahle svoboda obnáší?
Není nic jednoduššího než zvíře zavřít do klece nebo do nějakého betonového výběhu. Ale my jsme přesvědčení, že prostředí ovlivňuje psychickou a fyzickou kondici toho zvířete a že vnímá, v jakých podmínkách se pohybuje.

Takže místo klecí používáme spíš příkopy nebo elektrické ohradníčky, jen proto, aby bylo jasné, že dál zvíře už nesmí. Jenže jakmile nejde o stoprocentní zábrany, naši svěřenci na nás dokážou vyzrát. Spousta z nich je velmi chytrých, navíc mají čas si to promyslet.

My vlastně dobrovolně přistupujeme na jakýsi inteligenční „souboj“, kdo bude šikovnější. A pořád hledáme tu správnou míru, aby to vypadalo, že zvířata žijí skoro bez bariér. Dokonce se stává, že v ohradě zůstávají dobrovolně. Cestu si najdou, ale přesto se vrací nebo zůstávají „u sebe“, protože vědí, že tam dostanou žrádlo a že tam mají klid.

Máte nějaký konkrétní příklad?
Třeba opice by nejraději pořád někam utíkaly. Lemuři se naučili vyzrát i na elektřinu. Viděl jsem, jak samec roztáhl dráty ohradníku - ty sice probíjely, ale on se tvářil, jakože to nevadí, a ostatní opice vzniklou mezerou utíkaly ven. Zmizely vždycky na konci otevírací doby, ale přesně v devět ráno se zase vrátily. Bylo to skoro, jako by  šly do směny.

A to je jedna z těch mystifikačních historek, která se „stala doopravdy“, ne?
Tak to skutečně je. Psounům se zase podařilo obejít nebo spíš obhrabat takovou zapuštěnou betonovou vanu, která jim v tom měla zabránit. A tak jsou víceméně volní, ale drží se v lokalitě, protože je to jejich domov a jsou tam spokojení.

Nestalo se vám nikdy, že by se zvíře sebralo a uteklo mimo zahradu?
Nijak zvlášť se to nestává. Jednou nám utekla horská koza, která se jmenuje Goral. Prostě zmizela a my nevěděli, kde je. Pak nám zavolal Dvůr Králové nad Labem, že tam mají našeho Gorala. Od té doby se traduje historka, že zvířata z pražské zoo utíkají do té Dvorské, protože je to tam baví víc.

Netrnete hrůzou? Že se něco stane zvířatům nebo lidem?
Jsou to divoká zvířata, mají dobré sebezáchovné instinkty. Pokud je nepotká nějaká nešťastná náhoda, sama se vyhýbají  lidem i nebezpečí. Jako ředitel mám jedinou noční můru a to, že unikne nějaké nebezpečné zvíře. To se může přihodit i v těch nejlépe zabezpečených zahradách. Zoo je založená na lidském faktoru a zvířata jsou živá a chytrá, nevíte, jak dlouho bude levhart hrabat, než si najde nějaké slabší místo. Občas se to prostě stane, u nás naštěstí ještě ne.

A co drobnější zvířata, třeba volně létající kaloňové nebo surikaty za minimální ohrádkou? Kdyby byl někdo dostatečně hloupý, tak by se je mohl pokusit zranit.
Je jasné, že otevíráním expozic jdeme do velkého rizika. Ale je to součást filozofie naší zahrady, nechceme lidi držet zákazy, věříme jim. A zatím se to vyplácí, za celou dobu, co tu jsem se nic nestalo.

Ale může, detektor na hloupost zatím ještě neexistuje.
Jsme přesvědčení, že důvěra kultivuje. Samozřejmě, když lidem přeletí kaloň nízko nad hlavou, tak holky ječí, ale zvířata si na to rychle zvyknou. Dokonce je to pak spíš jako v přírodě, nejsou ve sterilním prostředí a reagují na proměnlivé podněty. Kaloni se tak naučí vyletovat, když je prostor prázdný, a jinak zůstávají zalezlí. Ale kdyby se přece něco dělo, tak máme u rizikových expozic jakési asistenty, kteří dokáží lidem podat informace, ale zároveň tak trochu ohlídat situaci.

Takže, kdo by si chtěl pochovat surikatu, tak si má nechat zajít chuť.  A mohl by si u vás někdo třeba tu surikatu koupit? Ptám se proto, že když jsme na vás čekali, tak si pán přišel koupit papoušky.
Tak to pozor, surikata je nebezpečná. Klidně by i kousla. A na prodej není. To je naprosto vyloučené. Je pravda, že některé druhy prodáváme soukromníkům –  třeba jako kozy kamerunské, ale jen prověřeným obchodníkům a rozhodně nejde o nějaký významný zdroj příjmů zahrady. Většina zvířat odcházejících od nás do jiné zoo jsou předmětem výměny, daru nebo deponace.

Musel jste tu někdy - mimo povodně, zůstat přes noc?
Spíš v začátcích, zůstal jsem tu kvůli porodu u antilop. Chtěl jsem u toho být - ne, že bych se nemohl spolehnout na naše odborníky, ale chtěl jsem vidět, jak to probíhá. A v poslední době jen v souvislosti s povodněmi.

Vrchní ošetřovatel u goril Marek Ždánský se s nimi v poslední době naponocoval hodně. Byl jste tam s ním?
Většinou ano.

A je to vidět na výstupech z kamer, které tam jsou nainstalované v souvislosti s jedinou opravdovou reality show Odhalení?
Ponocujeme v zázemí, takže to vidět není. Kamery jsou zaměřené na zvířata. A ani ta nebyla vidět během povodní, protože byla v povodňových věžích, kde kamery nejsou.

A do kdy bude ještě projekt probíhat?
Do června v původním rozsahu a pak zůstanou ještě internetové kamery.

V čem jsou reality show s opicemi podle vás zábavnější než ty s lidmi?
Narozdíl od reality show založených na tom, že se ukazuje, jak v přímém přenosu lidi magoří, zvířecí reality show zprostředkovávají pohled na přirozené chování zvířat. A má to taky výrazný praktický efekt. Kromě podkladů pro vědecké zkoumání a nějaký přímý finanční přínos díky SMSkám, to taky šíleně zpropagovalo naši práci a ten živočišný druh. Skutečně se pro ně dá udělat mnohem víc teď, když jsou to slavná a všeobecně známá zvířata.

Nemáte strach, že popularizace zvířat v tomto rozsahu, může ale nakonec negativně ovlivňovat vaši práci? Slavná zvířata se stala jakýmsi veřejnoprávním zájmem a budete vystavěni velkému tlaku, pokud třeba některé z nich onemocní.
Máte pravdu, ale to je riziko, které podstupuju dobrovolně a rád. Protože ničeho hmatatelně dobrého nedosáhnete bez určitého rizika. Někomu možná přijde lepší nedělat nic a spoléhat na to, že když zvíře onemocní nebo uhyne, tak o tom stejně nikdo neví. Jenže u nás se to bere tak, že pokud třeba gorila onemocní, tak je to podobné, jako by onemocněl člověk, někdo nám blízký. Takže se co nejvíc snažíme, a lidem říkáme pravdu, ať je to příjemné nebo ne. Je to pořád lepší než být lhostejný.

Došlo k nějakému posunu mezi vztahy goril od vyhlášení samce Richarda vítězem?
Pořád se něco děje. Třeba vznikla velmi intenzivní vazba mezi Kambou, to je ta starší samice, která přišla později, a mládětem Mojou. Moja chodí ke své matce Kijivě jenom spát a celý den tráví s Kambou - hrajou si a tvoří naprosto šťastný pár. Nevěděli jsme, jak to dopadne. Kamba vždycky žila se staršími jedinci, mohla na to mládě třeba zaútočit.

Nežárlí Kijivu na Kambu?
Kijivu to zvládá. Zato Shinda se hodně uzavřela do sebe. S Mojou přestala komunikovat úplně a omezila kontakt i se svojí sestrou Kijivou. Shinda se teď věnuje hodně Richardovi, takže ji např. nejvíc páří, ale vůči ostatním je Shinda uzavřená a straní se jich.

Dá se vůbec u goril mluvit o žárlivosti?
Určitě. Jejich rejstřík emocí je podobný jako u lidí. I žárlivost– nejen vůči samci či konkurenční samici, ale i vůči ošetřovateli. Když se někomu málo věnuje, nebo když poruší nějaký rituál, tak to hned dostane.

Dostane, to znamená co?
Dá to najevo. Vynadá mu. Bouchne do mříží. Začne na něj něco házet.

Plánovali jste i další reality show s jinými zvířaty. Jak se dál rozvíjí tahle myšlenka?
Nijak. Zatím to zůstane tak, jak to je - s tím, že pořad s gorilami se prodloužil do června.

Uvažovalo se třeba o slonech...
To jsem navrhoval já, protože u slonů se toho nejvíc děje. Upravujeme jejich pavilon, plánujeme přivézt novou samici. Jenže co se týče rejstříku chování, tak sloni nejsou tak zajímaví jako lidoopi.

Možná by to zajímavé bylo, pokud by museli řešit nějaké úkoly, tak jako gorily...
I sloni běžně „cvičí“. Máme pro ně  připravený aktivizační program, takový projekt, kterým jsme se jim rozhodli zpříjemnit pobyt. Například jim do různých děr v betonové zdi vkládáme zásobníky na krmení a oni si ho musí chobotem hledat. Nebo jim  do sudu s provrtanými dírami sypeme granule, k nimž se dostanou, když sud správně natočí tak,  aby se jim granule vysypaly ven jako z kasičky.

Vytvořili jsme jim také kontaktní bránu - jakési okno, mezi samicemi a samcem. Dřív byli oddělení, protože samci jsou samotáři, jsou agresivnější, nemůžou být všichni pohromadě. Ale i tak občas vyhledávají kontakt. Proto jim teď dáváme svobodu, aby mohli, kdyby chtěli.

Říká se, že sloni spí uvázaní za nohu...
Už jsme to odstranili. Dělalo se to tak všude, aby si neublížili.

Máte z nějakých zvířat strach? Dostal jste se někdy do vysloveně nebezpečné situace?
Ne, to ne. U nebezpečných zvířat si prostě musíte dávat bacha. A navíc se nepouštím do nějakých nebezpečných exhibic. Ale nemám ani žádnou fobii. Ať mi dají do ruky jakékoli zvíře, je to vždycky příjemný zážitek.

Ví se o vás, že nejste moc zatížený na adrenalinové zážitky. Ale nestýská se vám dnes občas po bohémském životě, po dobách, kdy jste byl spolumajitelem hudebního klubu?
Vůbec. Mně jen chybí volný čas, abych mohl uplatnit své lenošské sklony. Ale že by mi z té doby něco scházelo, to naopak. Byl jsem tím životním stylem už vyčerpaný.

Jak to myslíte?
Byl jsem unavený z opakujících se problémů vyplývajících z toho, že klub ze své podstaty přitahuje násilí, alkohol, drogy, a s tím spojená permanentní rizika. Navíc v kombinaci s cílovou skupinou, která není vyzrálá. Měl jsem z toho hrůzu, staral jsem se o to, aby se nic nestalo, ale strašně mě to vyčerpávalo. A čím jsem byl starší, tím víc se to začalo míjet s mým životním stylem. Když jsem vynášel ven ty patnáctiletý opilý holky, tak jsem měl spíš blíž k jejich rodičům než k nim.

V jakémsi rozhovoru jste na otázku - z čeho máte strach, odpověděl, že se sebe a ze svého selhání. Co jste tím myslel?
Celou dobu jsem konfrontovaný s několika možnými alternativami svého já a neustále bojuju o to, aby byly v rovnováze. Jedno mé já je velmi aktivní, inspirativní a korektní, a to druhé je schopné propadnout prázdnotě a lhostejnosti. Nejvíc se bojím své rezignace. A to nemyslím profesně, ale spíš osobně.

A jak se udržuje rovnováha mezi takovými extrémy?
Jsem výsledek určitého vnitřního boje a mám k oběma alternativám stejně blízko. Mně jdou věci těžce. A přišel jsem na to, že  rezignaci se ubráním, jen když se zatěžuju. Pořád musím jet, protože jakmile se zastavím, tak začnu hnít.

Naděje pro neplodné páry: Česko zavádí novou metodu mrazení vajíček
Naděje pro neplodné páry: Česko zavádí novou metodu mrazení vajíček

Státní ústav pro kontrolu léčiv schválil v nedávné době zcela novou metodu mrazení vajíček. Měla by eliminovat riziko poškození vajíčka při rozmrazení a dát tak ženám, které podstupují umělé oplodnění, větší šanci na úspěch.

Najdete na Lidovky.cz