Klimatizace má i své minusy. Univerzální teplota přijatelná pro všechny neexistuje

LN: Jaká mohou být zdravotní rizika spojená s klimatizací?
Klasickým příkladem je situace, kdy jsou na klimatizaci nastaveny příliš nízké teploty a výduchy vzduchu, jímž se ovzduší ochlazuje, jsou nesprávně nastaveny. Studený vzduch je tak veden přímo na osoby v klimatizovaném prostoru. V tomto případě může dojít například k zatuhnutí trapézových svalů nebo bolestem krční páteře, což může vést až k jejímu zablokování. V neposlední řadě je tu i možnost vzniku revmatického onemocnění.

LN: A další problémy?
Nesprávná údržba. Klimatizace, kromě chlazení, odebírá ze vzduchu vlhkost, která se sráží ve výparníku. Tam vlivem zachycených nečistot vzniká příhodné prostředí pro množení bakterií a plísní. Všechny uvedené skutečnosti v nejlepším případě povedou „pouze“ k tomu, že budeme v klimatizovaném prostoru pociťovat zatuchlý vzduch. Horší ale je, že budeme do daného prostoru vhánět i mikroskopické částečky alergenů zachycených ve výparníku. Ty jsou pak vdechovány, což může vést k alergickým projevům, tedy ke kašli, zarudnutí očí a v nejzazším případě může dojít až k rozvinutí astmatu.

LN: Když už je klimatizace k dispozici, na co by člověk neměl při jejím využití zapomenout?
Pokud klimatizaci dlouho nepoužíváme, je určité dobré provést zevrubnou kontrolu celého systému, včetně výměny vstupních filtrů a provedení dezinfekce. Celou proceduru můžeme svěřit autorizovanému servisu nebo dát klimatizaci do pořádku podle manuálu svépomocí. Interval čištění se stanovuje s ohledem na prostředí, ve kterém je klimatizace používána. Například u automobilů se doporučuje čištění provádět minimálně jednou ročně, u ostatních systémů pak podle aktuálního znečištění. Platí pravidlo, že čím je špinavější prostředí, v němž klimatizaci provozujeme, tím ji musíme častěji čistit.

LN: Existují nemoci přímo spojené s klimatizací?
Typickou chorobou, která je spojena s klimatizací, vzduchotechnikou či rozvody vody, je legionářská nemoc, která byla poprvé popsána ve Filadelfii v roce 1976. Tehdy bakterie, dnes zvané legionely, při sjezdu legionářů nakazily více než 140 lidí, řada jich také zemřela. Pokud se klimatizace správně neudržuje, dochází k zvýšenému „vydechování“ prachu, plísní, roztočů a bakterií, které bývají zodpovědné za různé projevy alergií, infektů dýchacích cest nebo za bronchiální astma.

LN: Jak by měla vlastně být klimatizace teplotně nastavena a proč?
Opět záleží na prostoru, ve kterém klimatizaci používáme. V pracovním prostředí jsou pro klimatizovaná pracoviště legislativou upravené teploty v rozmezí 20 až 24,5 °C, liší se podle typu vykonávané činnosti v daném prostoru. Pro obchodní prostory například platí, že by teplota v teplém období roku neměla překročit 23 °C. V ostatních prostorech je třeba teplotu nastavit s ohledem na to, co je nám jako uživatelům příjemné. Existuje základní doporučení – teplota v klimatizovaném prostředí by měla být maximálně o 8 °C nižší než ve venkovním prostoru. V opačném případě může docházet při přechodu ven k velkým teplotním šokům vedoucím v lepším případě k rýmě, v horším až k propuknutí angíny.

LN: Jakou roli při tom hraje vlhkost vzduchu?
Relativní vlhkost vzduchu je jedním z důležitých faktorů, ovlivňující naše vnímání prostředí. Za legislativně vyhovující pracovní prostředí je považováno takové, kde se relativní vlhkost pohybuje v rozmezí 30–70 procent. V prostředí s nižší vlhkostí může docházet k vysušování sliznic, pálení očí a únavě vedoucí v extrémním případě až k astmatickým projevům s možností propuknutí astmatu. V opačném případě, tedy v prostředí s příliš velkou vlhkostí, se mohou šířit spory plísní a bakterií. To může vést k projevům jako při kontaktu s alergenem, tedy osoba bude kýchat. V neposlední řadě může dlouhodobý pobyt v prostředí s vyšší relativní vlhkostí vést až k rozvoji revmatismu. Zároveň je třeba uvést i ekonomickou stránku – příliš vlhký vzduch snižuje pocitovou teplotu, je tudíž třeba „přitopit“, aby nám bylo stejně teplo jako v prostředí se správnou vlhkostí.

LN: Existuje u klimatizace nějaká ideální teplota v zaměstnání, kterou by akceptovali všichni?
Bohužel ne. Teplota je regulována podle nařízení vlády číslo 361/2007 Sbírky zákonů. Je ale zcela běžné, že ve stejné kanceláři s regulovanou teplotou sedí dvě osoby, přičemž jedna vnímá prostředí jako chladné a sedí na pracovním místě ve svetru, zatímco druhá osoba cítí horko a sedí v místnosti jen v tričku nebo košili s krátkým rukávem. Stejně jako v životě není nic úplně ideální, neexistuje ani ideální teplota na pracovišti. Všechny limitní hodnoty jsou proto „nastaveny“ pro průměrnou populaci, to znamená pro asi 80 procent osob, které budou danou teplotu vnímat jako ideální. Deset procent bude vnímat stejnou teplotu jako chladnou a stejný počet lidí jako teplou.

LN: Je nějak ohrožen pracovní výkon při špatné či chybějící klimatizaci?
Limitní hodnoty jsou stanoveny hlavně s ohledem na ochranu zdraví zaměstnanců a vůbec osob pohybujících se v daném prostředí. Samozřejmě platí, že pokud jsou ve sledovaném prostoru teploty nižší nebo vyšší, než jsou doporučené, může být ovlivněn pracovní výkon zaměstnanců. V případě nižších teplot, zejména v zimním období, budou lidé pociťovat chlad a nebudou se na pracovišti cítit komfortně. V letním období při vyšších teplotách bude docházet k větší zátěži organismu, zejména pak kardiovaskulárního systému, a zároveň k větší ztrátě tekutin vedoucí až k dehydrataci.

LN: Jaké jsou vaše zkušenosti s klimatizací?
Klimatizace je skvělý pomocník, ale musíme se o ni správně starat, aby nám dobře a dlouho sloužila.