Záhady cukrové obsese začínají být jasnější díky usilovné práci neurobiologů. Nejnovější úspěch slaví na tomto poli mezinárodní tým vedený Anou Domingosovou a Jeffreyem Friedmanem z newyorské Rockefellerovy univerzity. Ve studii publikované v předním vědeckém časopise eLife popisují zvláštní neurony, které stojí v pozadí vzniku závislosti na cukru. Ta sdílí mnohé rysy se závislostí na alkoholu, tabáku nebo drogách.
Ve světle těchto objevů je jasné, proč tak snadno upadáme do osidel sladké chuti cukru, proč je těžké se z její moci vymanit a proč nám umělá sladidla v tomto boji příliš nepomáhají.
Proč nám chutná sladké
V odezvě na konzumaci cukru dochází v mozku v části zvané striatum k uvolnění molekul dopaminu. Ty vyvolají velmi příjemný pocit, jaký prožíváme i při utišení hladu, po zahnání žízně nebo při sexu.
Stejné "dopaminové štěstí" přináší alkoholikovi alkohol a narkomanovi droga. Člověk si na něj snadno zvykne a brzy mu začíná chybět. Musí si ho dopřávat stále častěji a potřebuje k tomu stále větší dávky, protože mozek k podobným podnětům po čase otupí a dopamin se vylije jen po silnějším stimulu.
Co se děje v hlavě?Přepadá vás někdy nutkavá chuť na něco sladkého? Vědci zjistili, co se děje v mozku, když jíme cukr. Reagujeme na něj podobně jako na drogy. |
Cukr působí podobně a nad milovníky sladkostí se vznáší hrozba, že i oni propadnou nutkání pořídit si další a další dávky "dopaminového štěstí". Hrozí jim závislost na cukru srovnatelná s drogovou závislostí.
Cukr má typickou sladkou chuť, za kterou vděčí schopnosti podráždit chuťové buňky našeho jazyka. Cukrový "závislák" po ní prahne. Umělými sladidly svou "žízeň po sladkém" neuhasí, i když ta jsou v dráždění jazyka podstatně výkonnější než cukr. Proč? Protože ani velmi sladká sukralóza není s to uvolnit z buněk v striatu dopamin.
Náš jazyk sice mezi cukrem a umělým sladidlem nepostřehne rozdíl, ale naše tělo obě látky ostře odlišuje. Za konzumaci cukru nám nabídne dopaminovou odměnu, za spolknutí sukralózy nikoli. Jak to dělá?
Tým vedený Anou Domingosovou a Jeffreym Friedmanem odhalil v části mozku zvané hypothalamus centrum, jehož neurony v reakci na přítomnost cukru zajistí uvolnění dopaminu ve striatu.
Toto centrum plní svou úlohu dokonce u laboratorních myší, které v důsledku cíleného zásahu do dědičné informace nerozeznají jazykem sladkou chuť. Cukr u nich působí přímo na centrum v hypothalamu. Neurony v tomto případě nereagují na sladkou chuť cukru, ale na jeho "kalorický obsah".
Umělá sladidla vnímá mozkové centrum jako "kaloricky prázdná", a proto nevyšle do striata povel k dopaminové pochvale.
Centrum v hypothalamu na rozdíl od jazyka pozná, že sukralóza je pouhá imitace cukru. Tato rozlišovací role hypothalamického centra se jasně ukázala u myší, kterým neurony v této části mozku chybí. Zvířata zažívala blaho jak po konzumaci cukru, tak i po dávce umělého sladidla – přesně jak jim to velela sladká chuť odhalená jazykem.
A naopak, když vědci myším po konzumaci sukralózy dráždili neurony "rozlišovacího centra" v hypothalamu, dávaly tyto myši přednost sukralóze před cukrem.
Ani střevo se ošálit nedá
Umělá sladidla obalamutí mlsný jazyk. Ale to v boji se sladkým pokušením nestačí. Buňky vnímající sladkou chuť máme i v jiných částech trávicího traktu, například ve střevní sliznici. A tyhle buňky už se umělým sladidlem ošidit nenechají.
Střevo vítá molekuly cukru a do mozku vysílá signály, jež nás uvedou do stavu sytosti. Naopak molekuly umělého sladidla střevní chuťové buňky ignorují, a proto se po konzumaci falešně oslazených potravin a nápojů pocit sytosti nedostaví. Taková jídla a nápoje vnímáme jako "hladové".
Umělá sladidla jsou nám v boji s cukrovým pokušením jen slabým spojencem. Některé studie z poslední doby dokonce prokázaly, že dlouhodobé používání umělých sladidel může rozhodit vnitřní kontrolu příjmu energie a v konečném důsledku člověku naruší látkovou výměnu.
Pomohou daně z cukru?
Vyhlídky na jednoduchý a úspěšný boj s cukrovým pokušením a závislostí na sladkostech se novým objevem notně zkomplikovaly. Kořeny závislosti sahají v mozku hodně hluboko a jednoduchá šidítka umělých sladidel s nimi nepohnou. Chce to pevnou vůli.
Potřebnou motivaci bychom mohli nalézt v peněženkách. Některé země se pokoušejí odradit obyvatelstvo od konzumace slazených nápojů uvalením zvláštní daně. Nejdelší zkušenosti s tím mají vUSA, kde však bylo konečné zvýšení ceny slazených nápojů tak malé, že se to na jejich spotřebě výrazně neprojevilo. Lékaři proto nepozorovali ani zlepšení zdravotního stavu Američanů.
ČTĚTE TAKÉ: |
Podstatnější zdražení, jež v poslední době zavedly třeba Francie nebo Maďarsko, už sice vyústilo ve snížení spotřeby slazených nápojů, ale na hodnocení zdravotních přínosů je ještě brzy.
Počítačové modely předvídají, že při 20procentní dani na slazené nápoje se může snížit výskyt obezity v populaci o pět procent a výskyt cukrovky druhého typu může poklesnout o dvě a půl procenta.
To jsou nezanedbatelné přínosy. Některé země už dnes utrácejí při likvidaci důsledků cukrovky druhého typu spojené s obezitou 15 procent z nákladů na zdravotnictví. Taková finanční zátěž začíná být neúnosná i pro výkonné ekonomiky.
