Jak se vlastně mýty ve výživě rodí?
Výživa, ale i zdraví a epidemiologie jsou relativně složité obory – a mýty poskytují zjednodušující řešení velmi komplexních problémů. Než aby si někdo prošel desítky odborných prací, je pro něj snazší přečíst si jeden líbivý článek. Jenže to automaticky neznamená, že je pravdivý. V době sociálních sítí se na nás valí čím dál tím víc informací a je velice těžké se v nich orientovat. Je potřeba daleko víc kritického myšlení a ověřování všech informací, jenže zároveň všichni máme daleko méně času. Horší je, že je mnohem těžší mýty vyvracet než šířit.
Komu skutečně vadí lepek? Bezlepková strava může i uškodit |
Lidé mají rádi jednoduchá vysvětlení?
Pokud chce někdo začít žít zdravě, je třeba změnit životní styl, naučit se pracovat s jídlem. Jenže to může být nepohodlné. Je složitější, když řeknete: zavádějte změny postupně a nemyslete si, že když jste se dvacet let projídali do obezity, za měsíc vše shodíte. Mýty nabízejí zkratky: vyřaďte radikálně jednu skupinu potravin, a vše se rázem zlepší. Je logické, že když se člověk stravoval nekvalitně a pak podstoupí cokoliv krkolomného, jako je třeba detox s řapíkatým celerem, zhubne. Lidé si pak odvodí, že tyto rady fungují.
Jak poznat, že někdo šíří bludy?
Když vám bude tvrdit extrémní věci, označovat různé složky výživy za jedy, které je třeba vyřadit, slibovat zázraky na počkání – třeba že vás týdenní detox očistí od všech negativních vlivů celého roku. Šarlatáni hlásají věci, které zcela odporují současnému vědeckému poznání. Nebo například to, že princip kalorického deficitu – méně jíst a víc se hýbat – platí jen v laboratoři. Často si získají důvěru lidí tím, že sedmdesát procent jejich tvrzení je pravdivých, ale zbytek jsou nesmysly, přičemž bývá cílem lidem něco prodat nebo v nich vyvolat pocit, že potřebují jejich služby. Další problém představují vyjádření celebrit. Řada lidí si pomyslí: když takovou stravu drží oblíbený sportovec nebo zpěvačka, musím taky. Přitom nutriční požadavky každého z nás jsou úplně jiné.
Asi nejznámějším příkladem je tenista Novak Djokovič a lepek.
Lepek je považován za největší zlo posledních let, což přiživil právě Djokovič, když se v roce 2010 vydal za lékařem v Chorvatsku řešit stagnaci své výkonnosti. Lékař mu provedl jednoduchý test. Djokovič si měl dát levou ruku na břicho a pravou před sebe, přičemž lékař do ní zatlačil a pozoroval, jak dlouho dokáže tenista jeho síle odolávat. Když povolil, test se opakoval s tím, že mezi ruku abřicho si Novak vložil krajíc chleba. A protože jeho ruka už byla unavená, klesla dříve. Závěr byl ten, že chleba a lepek Novaka oslabují a neměl by je dále konzumovat. Jakkoliv absurdně tato historka zní, Novak ji vypráví nejméně ve dvou svých knihách.
Skutečně může lepek škodit?
Pokud je člověk zdravý, což se týká zhruba pětadevadesáti procent populace, lepek ze stravy vyřazovat nemusí. Naopak. Jestliže to udělá, sníží pestrost jídelníčku, což může mít i negativní vliv na celý střevní mikrobiom (mikroorganismy ve střevech – pozn. aut.). Navíc bezlepková strava je dvakrát tak drahá. Existují studie na zdravých lidech i sportovcích – pokud se lepku zbavili, nezlepšily se markery zánětů, subjektivní pocity trávení ani sportovní výkon.
Nemůže hrát roli placebo?
Určitě může – a stejně tak nocebo efekt. Pokud slyšíte, že lepek způsobuje nadýmání, víc lidí může mít pocit, že se jich to týká.
Jenže propagátoři různých směrů se také často ohánějí studiemi...
Chápu, že pro laickou veřejnost je obtížné se v nich orientovat. Medici na to mají dokonce předmět. Učí se, jak s odbornou literaturou pracovat. Navíc jsou vědecké studie – a vědecké studie. I jejich závěry si protiřečí. Nejprestižnější časopisy, jako je Lancet nebo Nature, mají redakční recenzní řízení a publikují jen asi tři procenta studií, jinde najdou nesrovnalosti v metodologii. Dobrým příkladem je umělé sladidlo aspartam, kdy celosvětově médii proběhla poplašná zpráva, že způsobuje rakovinu. Jenže pak se zjistilo, že šlo o studii na krysách, které dostávaly množství odpovídající 1,1 až 4 tisícům plechovek dietní koly. Kdybychom jakoukoliv látku z prostředí, i čistou vodu, nadávkovali v tisícinásobném množství, bude pro tělo toxická.
Proměnami procházejí i různé detoxy.
Letos to u nás byl řapíkatý celer a kokosová voda, totéž, čím si v USA prošli už před pár lety, než se ukázalo, že jde jen omarketing. Lidem se tvrdí, že naše tělo je zavaleno toxiny, se kterými si nedovede poradit, a proto je potřeba se detoxikovat. Ale kdyby tomu tak bylo, okamžitě by byla potřeba lékařská pomoc. Stejně tak pokud se endoskopem podíváte do střev, nenajdete tam žádné letité nánosy toxinů. Jenže většina lidí se stravuje nekvalitně, pak chtějí ulevit svědomí ařeknou si, že budou týden trpět, aby to nějak vyvážili.
Jiní zase doporučují nízkosacharidovou stravu. Kde se vzala?
Opět jde o zjednodušení. Dobře se ukazuje, jak jde výživa od jedné polarity ke druhé. Před patnácti lety muselo být vše nízkotučné a bez cholesterolu, nasycené živočišné tuky platily za to nejhorší a prosazovala se strava založená na obilovinách a sacharidech. Nyní se to dohnalo do opačného extrému a řeklo se: přijímejte tuků, kolik chcete, pokud z jídelníčku odstraníte zlé sacharidy, nemusíte se starat o nic jiného. Jenže cokoliv v nadměrném množství je špatně. Zároveň tu jsou důkazy, že potravinářský průmysl skutečně někdy ovlivňoval vědce, aby tvrdili, že za nárůstem výskytu kardiovaskulárních chorob stojí nasycené tuky, a naopak upozaďovali roli nadměrného množství sacharidů a cukrů.
Cukr je oblíbeným strašákem už nějakou dobu...
Je pravda, že jeho rostoucí spotřeba je u nás problém. Ale je nesmysl, že by způsoboval závislost – každý si to může ověřit tak, že zkusí jíst cukr po lžičkách. Dostaví se pocit bažení, nebo vám bude spíš špatně? Někdo snad může mít psychickou závislost, ale ne na cukr jako takový, spíš na potraviny, kde se vyskytuje spolu s rafinovanými oleji. To je pak důvod, proč při stresu sahá po sušenkách. Vstávají mi vlasy hrůzou, když si pročítám různé skupiny, které inklinují k hnutí cukrfree nebo whole30. Pokud vás nějaký výživový styl svazuje tak, že si nemůžete užít narozeninovou oslavu nebo oběd u tchyně, je to hloupost. Jídelníček musí být vždy udržitelný. Měl by být nástrojem, abyste se cítili dobře, měli dostatek energie pro své denní aktivity, na rodinu a přátele a byli zdraví. Nikoliv se stát vaším pánem a ovládat vás a váš sociální život, kdy jediné, co celý den řešíte, jsou krabičky s jídlem.
Jste pro zlatý střed?
Říkaly to už naše babičky – a platí to ive výživě. I když chápu, že průměr není sexy. Velké populační epidemiologické studie ukazují, že daleko důležitější než se hádat, jestli správný poměr sacharidů v jídelníčku je pětapadesát, nebo pětačtyřicet procent, je to, zda se jedná o co nejméně průmyslově zpracované potraviny. Je rozdíl, pokud většina sacharidů pochází ze sušenek, dortíků a bílého pečiva, anebo z pečiva žitného a celozrnného. To, že si člověk dá bílou rýži či těstoviny, nevadí, nejíte je samotné, ale doplněné masem nebo rybou a zeleninou. Pak je vysoký glykemický index rýže či těstovin irelevantní. Stejně tak je rozdíl, pokud si někdo dopřává hamburgery zfast foodu a slaninu, anebo konzumuje tuky z avokáda, ořechů a tučných ryb. Nelze tedy plošně říct, která strava je výhodnější.
Jak je to s tou kalorickou bilancí?
Někteří lidé jsou schopni tvrdit, a to je také novinka posledních dvou let, že při hubnutí a udržování zdravé váhy nejde o to, kolik energie přijmeme a vydáme. Celý princip kalorického příjmu a výdeje podle nich neplatí a jedná se o komplot potravinářského průmyslu. Přitom snad každý zná ve svém okolí někoho, kdo zhubnul tak, že začal méně jíst a víc se hýbat. Neznamená to, že by si člověk musel do smrti počítat kalorie a makroživiny. Stačí vzít stávající jídelníček a začít jíst menší porce, stejně tak lze navýšit pohybové aktivity, stačí i procházky. Ale ano, pro někoho může být výhodné si jídelníček pár týdnů počítat, aby si uvědomil, kolik kalorií a makroživin ta která potravina obsahuje, a vytvořil si patřičné návyky.
