Pravé či černé neštovice (variola) byly bolestivým virovým onemocněním, které se zpočátku projevovalo jako chřipka. Ve druhé fázi se objevily typické kožní projevy s hnisajícími vředy, které mohly zasáhnout i sliznice. Část pacientů zemřela na otravu krve, oběhové či dechové selhání. Zdrojem nákazy byl pouze nemocný člověk; přenášela se kapénkovou infekcí a vzduchem, inhalací kontaminovaného prachu, ale i nepřímo čerstvě znečištěnými předměty.
Pandemie nemoci covid-19 by mohla znamenat konec pro tradiční podání ruky |
Nemocní pozvolna umírali v bolestech. Kdo pravé neštovice přežil, byl většinou již navždy poznamenán zjizvenou tváří nebo například slepotou. Nemoc se vyskytovala ve dvou variantách - variola major, u které úmrtnost dosahovala v průměru kolem 30 procent, a lehčí forma variola minor s úmrtností kolem jednoho procenta. Existují různé typy neštovic, mezi nejznámější formy kromě pravých patří plané (bez komplikací nejsou závažné) a kravské neštovice.
Srovnatelně devastující účinky jako pravé neštovice, které ukončily život více lidí než všechny války dohromady, měly snad jen dýmějový mor, cholera či chřipkové epidemie. Neštovice ovlivnily chod dějin, podílely se na pádu celých říší, zdecimovaly americké Indiány. Jejich oběťmi se stali i prominenti - francouzský král Ludvík XV., japonský císař Kómei, španělský král Ludvík I., anglická královna Marie II. Stuartovna či egyptští faraoni Ramesse II. a V.
První pokusy o očkování proti neštovicím jsou staré přes tisíc let. Různých metod (více či méně riskantních) bylo několik, od vdechování zaschlých neštovičných strupů až po píchání jehlou smočenou v neštovičném hnisu. První typ očkování přivezla do Evropy manželka britského vyslance v Istanbulu lady Mary Montaguová poté, co se v roce 1715 sama utkala s touto nemocí. Přemluvila krále Jiřího I., aby očkování vyzkoušel na vězních a posléze jim udělil milost.
Vakcína vacca
Později si anglický venkovský lékař Edward Jenner všiml, že dojičky, které se nakazily kravskými neštovicemi, byly odolné i vůči pravým. Vyrobil tedy očkování a v květnu 1796 úspěšně provedl na malém chlapci první aplikaci. Jeho metoda byla nazvána vakcinací (vacca je latinský výraz pro krávu) a rychle se z Anglie šířila do okolního světa. V řadě zemí bylo zavedeno povinné očkování a během první poloviny 20. století neštovice téměř vymizely z Evropy.
Protože ale ve světě dál umíraly desetitisíce lidí, WHO připravila velkou akci - pokus o totální vymýcení neštovic. Zpočátku nepříliš úspěšný boj byl zahájen v roce 1959, o osm let později WHO oznámila plán na úplné vymýcení neštovic. Koncepci akce vypracoval český epidemiolog Karel Raška, který byl šéfem oddělení přenosných nemocí WHO v Ženevě. Místo plošného očkování navrhl soustředit se na jednotlivá ohniska nákazy a tam maximálně zasáhnout.
Zmizely v 70. letech
Poslední výskyt varioly major byl zaznamenán v roce 1975 v Bangladéši, pozornost lékařů se poté zúžila na Somálsko a Etiopii, kde virus přetrvával. V polovině roku 1977 to již vypadalo na úspěch, ale v říjnu onemocněl jistý kuchař nemocnice v somálském městě Merca. Když se v dubnu 1978 vyléčil, oznámila WHO po zkušební lhůtě v roce 1980, že s pravými neštovicemi je konec. Kromě Rašky se na tomto bezprecedentním úspěchu podílela i řada dalších českých odborníků.
Skončilo tak letité tažení WHO, kterého se zúčastnilo 700 poradců z 55 zemí a 200 000 zdravotníků. Od té doby mají původce varioly pouze dvě oficiální laboratoře - v USA a v Rusku. WHO byla několikrát vyzývána, aby poslední viry zničila. Panují totiž obavy ze zneužití neštovic jako biologické zbraně v rukou teroristů.
