Nejen lidé, ale i zvířata umějí být nezištná. Včela nasadí život na obranu úlu. Tropický netopýr upír obecný se o krev, kterou v noci nasál svým obětem, podělí s upíry, kteří vyšli z nočního krvavého lovu naprázdno. Člověk ale dovedl nezištné chování na kvalitativně vyšší úroveň.
Včela se obětuje pro své blízké příbuzné, protože všechny dělnice v úlu jsou její sestry a v jejich dědičné informaci bude uhynulá dělnice žít dál. Zmíněný upír pomáhá i nepříbuzným jedincům, ale jen pod podmínkou, že mu oni sami v minulosti neodmítli podobnou pomoc.
Antidepresiva ovlivňují milostné písně špačků, zjistili vědci |
Lidský bezplatný dárce však věnuje svou krev zcela neznámému člověku, který mu jeho službu s vysokou pravděpodobností nikdy neoplatí. Lidská společnost z nezištné spolupráce vzešla, stojí na ní a také s ní padá. Pokud někdy existovaly komunity sobců, pak v konkurenci nezištně spolupracujících společenstev neobstály a zanikly.
Vědci hromadí důkazy o tom, že nezištná pomoc neprospívá jen lidskému společenství jako celku, ale má pozitivní účinky na každého, kdo pomáhá druhým. Obětavci se těší pevnějšímu zdraví a delšímu životu.
„Zdá se, že většina lidí ani netuší, jak moc taková pomoc druhým ovlivňuje i jejich vlastní život. Naštěstí ale někteří vědci už začali tuhle důležitou otázku zkoumat,“ konstatuje Frank Martela z univerzity v Helsinkách v článku pro časopis Scientific American.
Štědrost jako medicína
Frank Martela uvádí jako příklad studii týmu vedeného Kenem Maddenem z Univerzity Britské Kolumbie ve Vancouveru. V té vědci nejprve sledovali míru dobročinnosti u seniorů trpících vysokým krevním tlakem. Zjistili, že lidé, kteří přispívali na charitu více, měli mírnější hypertenzi.
Snižuje tedy štědrost hodnoty krevního tlaku? Anebo je to tak, že ke štědrosti jsou náchylnější zdravější lidé, a tedy i senioři s mírnější hypertenzí?
Vědci vybrali skupinu seniorů s hypertenzí a s týdenním odstupem věnovali třikrát po sobě každému z nich 40 dolarů. Polovina dobrovolníků měla peníze použít pro vlastní účely. Druhé polovině vědci doporučili, aby peníze věnovali někomu jinému, například aby za ně koupili dárek příteli. Když pak Madden a jeho spolupracovníci hodnotili zdravotní stav účastníků pokusu, zjistili, že ve skupině, která za darované peníze udělala někomu radost, došlo k významnému poklesu krevního tlaku. Efekt byl podobný, jako kdyby tito lidé začali brát léky proti hypertenzi nebo intenzivně cvičili.
Podobných studií proběhla řada. Dokazují, že pozitivní efekty štědrosti a nezištnosti působí dlouhodobě. Lidé, kteří pomáhají druhým, se obecně dožívají vyššího věku a jsou do určité míry chráněni před nepříznivými dopady silných stresových situací.
Ukazují to i výsledky studie týmu Kennetha Langy z Michiganské univerzity, který sledoval na tři tisíce seniorských manželských párů. Autoři si byli vědomi skutečnosti, že dlouhodobá péče o těžce nemocného partnera je náročná a nese s sebou značnou fyzickou i psychickou zátěž. Zajímalo je, jestli tu platí „přímá úměra“ mezi časem stráveným péčí o partnera a zátěží organismu pečovatele. Výsledkem bylo zjištění, že partneři pečující o nemocného manžela skutečně umírají dříve než partneři, jejichž manželé jsou zdraví. Ale ti, kteří se věnovali péči o nemocného druha více než 14 hodin týdně, umírají méně než manželé, již o svého nemocného partnera nepečují vůbec. Nemoc blízkého člověka zjevně představuje silnou zátěž. Péče o nemocného ale tuto zátěž mírní.
Pomáhat druhým, nezapomínat na sebe
Mechanismů, jakými může nezištná pomoc působit pozitivně na zdraví, se nabízí vícero. Člověk má evolučně „naprogramovaný“ mozek tak, že v něm náprava křivd nebo pomoc druhým vyvolávají aktivaci určitých center, a to má za následek vznik příjemných pocitů. Přitom se do těla uvolňují hormony působící na nejrůznější tělesné funkce. Jsou mezi nimi i hormony snižující krevní tlak.
Proto zřejmě zabírala dobročinnost jako lék proti hypertenzi. Při chronickém stresu, jaký zažívají například partneři těžce nemocných, je vyvedena z rovnováhy činnost autonomních nervů regulujících činnost vnitřních orgánů. Pozitivní emoce z dobrého skutku mohou autonomnímu nervstvu pomoci k obnovení rovnováhy. Když však někdo pomáhá druhým z donucení, nemá z toho tak dobré pocity a pozitivní efekt na jeho zdraví se nedostaví. „Samozřejmě i tady platí, že příliš mnoho dobrých věcí nakonec škodí,“ varuje Frank Martela.
„Někteří lidé se tak soustředí na pomoc druhým, že zapomínají na uspokojení svých vlastních potřeb. Známe až příliš mnoho tragických příběhů lidí, kteří obětovali své vlastní štěstí, aby pomohli své vlastní rodině nebo uskutečnili nějaký vyšší cíl.“
Vědci z Basileje marně shánějí lidi pro studii o strachu z hadů |
Martela sám se věnuje výzkumu faktorů, které u člověka podmiňují pocity spokojenosti a štěstí. Podle něj je velmi nebezpečné vidět svět černobíle a stavět v něm jako protipóly pouze sobectví a nezištnost. Lidé by měli na jedné straně realizovat své vlastní touhy a na druhé straně chápat, že jsou součástí mnohem většího celku, k jehož dobrému fungování mohou nezištně přispívat. Právě rovnováhou těchto dvou základních přístupů získávají pocit, že jejich život má skutečně nějaký smysl.
„V naší éře individualismu a nestydatého lpění na vlastních zájmech lze takové rovnováhy často dosáhnout jen tak, že se rozhodneme vědomě hledat ty nejlepší cesty, jak pomoci lidem kolem sebe,“ uzavírá svou analýzu Frank Martela.
