Jednou z možných příčin velmi slušné kvality Dětí je skutečnost, že nejde o snímek vysloveně autorský – předlohu k němu napsal režisérův generační spřízněnec Marek Leščák (* 1971), jenž nese scenáristicky podíl na několika titulech, které je třeba v polistopadové slovenskočeské kinematografii brát v potaz, například Orbis Pictus, Sluneční stát, Cikán, Až do města Aš. Leščák s Vojtkem nevyprávějí v Dětech nic o sobě, nemají ambici zpovědi, nýbrž jsou „objektivními“ pozorovateli, což do určité míry lze přičíst režisérově dokumentární průpravě; ostatně i některé ze snímků, na nichž scenárista Leščák participoval, byly dokumenty.
Děti sestávají ze čtyř za sebou jdoucích příběhů, můžeme říci povídek: Syn, Maraton, Kanárek, Otec. Dějově spolu nesouvisejí, ale nepůsobí dojmem vzájemné odtrženosti, kterou tmelí jediné – celovečerní stopáž. Propojenost určuje téma vztahu rodičů a dětí. Tedy: věčné téma, věčné otázky. Autoři neusilují o to, nasvítit tematiku výrazně dobovým způsobem, nesnaží se o „psychosociologii aktuálního stavu“ rodiče–děti v soudobé společnosti, i když dějištěm je dnešní Slovensko a jeho realita je přirozeně (a velmi nekašírovaně) přítomna. Příběhy to jsou víceméně archetypální, koncentrované na vztahy, na vazby, na (ne)komunikaci.
Autistického chlapce v povídce Syn ztvárnil Roman Bubla.
V Synovi se rodiče, a zejména otec, snaží – málo úspěšně – „dostat“ do autistického světa desetijedenáctiletého syna. V Maratonu mladý muž uteče z vězení, protože pud ho táhne k rodině, která pobývá v romské osadě. V Kanárkovi se syn zhruba stejně starý jako autistický chlapec z úvodního příběhu vzepře despotickému a omezenému otčímovi. V Otci se čtyřicátnice ocitá v kleštích osudu: přišla na manželovu nevěru a její otec pomalu fyzicky, ale hlavně mentálně odchází z tohoto světa a ona se snaží mu splnit přání, které zesláblý muž ještě vysloví – odjede s nímk moři, jež by rád spatřil. Každý z těch příběhů se odehrává v jiném ročnímobdobí (v pořadí jaro – zima – podzim – léto), ale střídání venkovních teplot a barev probíhá s obdobnou přirozenou přítomností jako zmíněná lokalizace dějů do dnešního Slovenska.
Záběr, na který se nezapomíná
Když je tedy v Dětech tolik věčného a typického, čím jsou zajímavé? Tím, že tvůrci vyprávějí koncentrovaně, „bez keců“, rozmarných schválností a takzvaných ozvláštnění. Situace hoblují na kost, k lapidární animalitě, nikoliv ve smyslu zvířeckosti, nýbrž pokrevnosti, k obtížné zrušitelnosti takových vazeb, jakkoliv ty nás třeba i drtí. Zásadní podíl na zkonkrétnění zmíněných principů a uvěřitelnosti naznačených příběhů má výběr herců a jejich vedení. Jaro Vojtek zkombinoval méně známé profesionální tváře s naturščiky, pro role kluků našel vynikající představitele v Romanu Bublovi (* 2002), jenž ztvárnil autistu, a v „kanárkovském“ Arnoldu Nagyovi (* 2003). Umírajícího otce v závěrečné povídce skvěle hraje maďarský herec, režisér a dramatik János Gosztonyi (1926–2014), který se premiéry snímku již nedožil; byla to jeho poslední role. Stejně výtečný je part jeho dcery v podání Evy Bándorové. Záběry na pláži, kde otec zmateně stojí a pak odchází do moře, patří k těm, na něž se nezapomíná.
DětiRežie: Jaro Vojtek Hrají: Éva Bandor, János Gosztonyi, Vlado Zboroň, Roman Bubla, Martin Horváth, Richard Felix, Arnold Nagy, Pavel Zatloukal, Marie Ludvíková a další Slovensko, ČR 2014 Premiéra 16. 10. |
Děti jsou takzvaným malým filmem, nízkorozpočtovou produkcí. Zdráhal bych se je však nazvat snímkem artovým a festivalovým, i když tak skoro určitě budou distribuovány a vnímány. Poetika Dětí není výlučná, je dokonce až průhledně srozumitelná. A ovšem neokázalá, „nefotogenická“. To ji v dnešním černobíle nastaveném kontextu rázem pasuje do role titulů „pro vyvolené“. Tohle je vážně divnej svět.
