130 let
Fotbalisté Kuby na Zlatém poháru CONCAF.

Fotbalisté Kuby na Zlatém poháru CONCAF. | foto: Reuters

Kdo může, utíká. Jak kubánští reprezentanti prchají za lepším životem

Sport
  •   12:17
CHICAGO/PRAHA - Kuba není proslulá jen produkcí rumu či doutníků - je také svérázným „exportérem“ sportovců. V USA nyní utekl z hotelu fotbalista Keiler Garcia a jen v tomhle sportu už by kubánští uprchlíci od roku 1999 vytvořili dvě jedenáctky.

Ostrov svobody říkáte? Jak ironicky to muselo znít Keileru Garciovi. Komunistická Kuba pro něj evidentně znamenala spíš ostrovní vězení: když se fotbalová reprezentace dostala do USA a chystala se na Zlatý pohár, šampionát Severní a Střední Ameriky, Garcia jednoduše v Chicagu pláchl z hotelu.

Nebyl první, nebyl s velkou pravděpodobností ani poslední. Proto kapitán Yeniel Márquez jen řekl: „Zasáhlo nás to, je to náš kamarád. Ale musíme to překonat.“

Tohle všechno je takový svéráz kubánského sportu. Kdo může a chce, utíká. Při olympiádách, při velkých šampionátech; seznam by byl příliš dlouhý a rozvláčný, tak se soustřeďme jen na jedno odvětví. 

Je totiž symbolické, že Garcia je od roku 1999 fotbalovým uprchlíkem číslo 22 - v USA by si tak tihle hledači lepšího života mohli zahrát regulérní zápas, jsou jich přesně dvě jedenáctky (aspoň dle wikipedie, jež k nim nabízí samostatné heslo).

„Svody imperiálního mamonu“

Kubánci už do USA utíkali při Panamerických hrách, Zlatém poháru, při kvalifikacích o mistrovství světa i o olympiádu. První byl gólman týmu do 23 let Rodney Valdes. 

Po něm duo Martínez, Delgado: prohlásili, že si jdou zatelefonovat do hotelové lobby, načež budovu kvapem opustili a nasedli do taxíku, který je odvezl ke strýci jednoho z nich.

Jiní obíhali šest bloků kolem hotelu, než si troufli oslovit neznámého muže, aby jim půjčil mobil - pak už to šlo rychle, po jednom telefonátu obratem zamířili za příbuznými. 

„Máme svá bezpečnostní opatření. Ale na druhou stranu nikoho nemůžeme na pokoji přicvaknout pouty k topení,“ krčil rameny při jiném útěku v roce 2008 tehdejší trenér Reinhold Fanz.

Co by on ještě teoreticky mohl pochopit, to kubánská propaganda odsoudila slovy jako z učebnic jazyka pokřiveného ideologií: „Tito muži zradili jednotu mužstva a oddali se svodům imperiálního mamonu.“

Reakce aktérů? „Všichni mí přátelé už Kubu opustili. Podmínky nestojí za nic: kopačky bez kolíků, špatní trenéři, špatné jídlo,“ řekl Yordany Alvaréz, člen velké vlny z roku 2008, kdy mužstvo do 23 let opustilo hned sedm hráčů. 

Bleskové dějiny sportovního uprchlictví

Útěk sportovců před režimem zažilo i mnoho Čechoslováků. Jako první „olympijský uprchlík“ bývá uváděna trenérka gymnastek Marie Provazníková: Londýn 1948 využila k cestě zpoza železné opony; v USA se dožila 101 let.

V roce 1956 zůstalo v Melbourne 45 Maďarů, do jejichž země tehdy vjely sovětské tanky.

A když byla řeč o Londýně: na olympiádě v roce 2012 byl co do uprchlictví „šampionem“ Kamerun s celkem sedmi zmizelými.

Reprezentanti tehdy údajně dostávali „plat“ 8 až 10 dolarů za měsíc, profesionalismus na Kubě oficiálně neexistuje.

Proto riskují. Proto využívají takzvané americké politiky „suché nohy, mokré nohy“ - kdo z Kubánců dorazí do USA opravdu suchou nohou, tedy nikoli po moři, a již reálně stojí na americké půdě, může požádat o permanentní rezidenturu a výhledově snít i o občanství. Což nabízí poutavé příběhy.

Jako ten Osvalda Alonsa, dnes etablovaného útočníka v americké MLS. „Když máte strach, musíte se prostě co nejvíc dívat kolem sebe,“ vzpomíná Alonso, jak si do batohu sbalil 700 dolarů a čekal na příležitost. 

Národní tým zrovna v Houstonu nakupoval ve Walmartu a Alonso v tu chvíli vsadil do banku úplně vše: co nejnenápadněji se vydal k východu, na ulici rychle našel někoho, kdo mluvil španělsky - a za pár hodin seděl v autobusu.

Směr Florida, směr nový život. Lepší? Pro Alonsa jistě. „Jsem Kubánec, Kubu miluju. Ale tohle rozhodnutí mi kompletně změnilo život. Teď mám všechno k tomu, abych byl šťastný,“ prohlásil.

Totéž se s velkou pravděpodobností honilo hlavou i fotbalovému útočníkovi Keileru Garciovi, než se z hotelu vydal na nejdůležitější úprk svého života. Mnohem těžší než jakýkoli sprint na hřišti.

Autor: