Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Sport

Važme si, že žijeme v Česku, říká Ivan Hašek a vzpomíná, jak zničehonic mluvil na Václaváku

Praha - Na hektický listopad 1989 Ivan Hašek nikdy nezapomene. Ve středu patnáctého díky remíze 0:0 v Portugalsku dovedl fotbalovou reprezentaci na mistrovství světa v Itálii, což se slavilo jako velký úspěch. O týden později spoludomlouval u šéfa svazu odložení ligového kola kvůli postupující sametové revoluci. A za další dva dny dokonce sám promlouval k lidem z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí.
  9:29

„Pořád na to vzpomínám. Ale zaplať pánbůh, že už je to pryč a že se máme tak, jak se máme,“ říká v rozhovoru pro LN a Lidovky.cz šestapadesátiletý Hašek, který coby skvělý fotbalový záložník i trenér působil v různých koutech světa, a tak má české poměry s čím srovnávat. 

Ivan Hašek (56)

Jako fotbalový záložník hrál ve Spartě (s ní získal osm titulů), ve francouzském Štrasburku a japonských týmech Hirošimy a Ičihary. Za národní tým, kde dělal i kapitána, vstřelil pět gólů.

Trénoval Spartu, českou reprezentaci, vedl týmy ve Francii, Japonsku, Spojených arabských emirátech, Saúdské Arábii či Kataru. Aktuálně je bez angažmá.

V letech 2009–11 byl předsedou svazu (dnešní FAČR).

Vystudoval práva.

S manželkou Kateřinou mají syny Pavla a Ivana.

Lidovky.cz: Jak tehdy události ve vašem okolí na Spartě, ve fotbalové lize a sportu obecně probíhaly?
Pamatuju si, že jsem se bál a nikam jsem se necpal, protože jsem měl rodinu a dvě malé děti. Taky jsem chtěl jít do zahraničí a říkal jsem, že po mistrovství světa, kam jsme se probojovali, odejdu, a když mě nepustí, tak třeba rok nebudu hrát. Nicméně jakožto kapitán Sparty a nároďáku jsem nemohl zůstat stranou. My sportovci máme nějaké zásady, a když se nám něco příčí, dáme to najevo. Věděli jsme, že jsme tu byli jako ovce a cvičené opice, že si hrajeme na amatéry, přitom jsme byli profíci, že to všechno bylo trochu švindl. Když jste poslouchali sdělení od studentů a lidí, co manifestovali na Národní třídě, nemohli jste zůstat stranou, každý normální člověk se k nim přidal. Byli jsme všichni naladěni na stejnou vlnu, akorát já byl díky své funkci ve Spartě a reprezentaci víc vidět.

Lidovky.cz: Jak jste s lidmi, kteří už byli vtaženi do událostí, komunikovali?
Měli jsme dobré vztahy s umělci. Herec Honza Potměšil za námi přišel před zápasem s Interem Bratislava (19. listopadu, 6:2), abychom nenastoupili, že na Národní třídě někoho zabili. Zvažovali jsme to a třeba hráči Interu vůbec nevěděli, že se u nás něco takového děje. Vedení Sparty nám řeklo, že se to pokusí ověřit, a těsně před výkopem se potvrdilo, že jde o dezinformaci, tak jsme nastoupili. Nicméně v tom dění jsme už zůstali, věděli jsme, co se děje, chodili na Václavák zvonit klíčema, dělali jsme besedy v divadlech, po školách. A v dalším kole o pár dnů později proti Dukle jsme byli rozhodnutí, že nebudeme hrát, když se rozhoduje o osudu země. Se třemi kluky z Dukly jsme šli na svaz, takhle jsme jim to řekli a oni nám vyhověli. Pro vojáky (hráče Dukly) to muselo být daleko těžší, za komunistického režimu to od nich byl hrdinský čin. Nicméně tehdejší svazový předseda Kocek nás do ničeho netlačil, zrušilo se celé kolo. Dokonce i ve Spartě, která měla pověst komunisty protlačovaného klubu, říkali, že je to naše svobodné rozhodnutí, a do ničeho nás nenutili.

Lidovky.cz: Hrálo nějakou roli, že bylo pár dnů po postupu reprezentace na MS v Itálii?
V těch dnech fotbal lidi v zemi zas až tolik nezajímal, ale jelikož jsme čerstvě postoupili na šampionát, tak nám hodně fandili. Už při posledním domácím kvalifikačním utkání (25. října proti Švýcarsku) bylo cítit, že je něco ve vzduchu. Lidé zpívali hymnu jako snad nikdy, bylo poznat, jak drží pohromadě.

Lidovky.cz: Jak se k událostem stavěli v jiných sportovních klubech a odvětvích? Říkal jste, že na Slovensku nějakou dobu o ničem nevěděli.
Nejprve nevěděli, informace byly zkreslené nebo se nešířily tak rychle. Pak už ale ty události také sledovali a přidávali se všichni.

Kordon vyčkávajících policistů, před nimiž studenti zapalovali svíčky.

Lidovky.cz: Koordinovali jste svou činnost s dalšími kluby?

Kluci přijížděli a ptali se, co se děje, tak jsme jim o tom povídali. Mezi nimi třeba i Dominik Hašek, který dorazil z Jihlavy (budoucí slavný hokejový brankář si tam právě odbýval „vojenskou službu“).

Lidovky.cz: Vy jste dokonce podobně jako Václav Havel či Alexander Dubček mluvil k davům lidí na Václavském náměstí z okna Melantrichu...
Šel jsem tam jako každý den na demonstraci s manželkou a najednou se z amplionu ozvalo, ať mi lidi udělají místo, abych se mohl dostat na balkon a něco říct. Přitom já se nikam nehlásil...

Lidovky.cz: Jak jste se cítil vedle dalších významných osobností, často mnohem zkušenějších než vy?
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, ale otevřela se ulička, tak jsme s bráchou a paní šli. Když jsem vyšel nahoru, všichni měli s sebou papíry a na nich napsáno, co budou říkat. A já nic. Bylo tam úplně 

narváno, do toho kamery i známých západních televizí BBC, CNN nebo ARD. Hned jsem si podal ruku s pány Dubčekem, Havlem a Malým. Říkali mi, co a jak, to byly těžké chvíle, ale když jsem pak vylezl před Václavák, už to bylo dobré.

Lidovky.cz: Vzpomenete si, co jste na balkonu říkal?
Jojo, vzpomínám. Něco v tom smyslu, že lidem děkujeme, jak stáli za námi při kvalifikaci, že i díky nim jsme postoupili, a teď znovu společnými silami dotáhneme ten započatý převrat.

Lidovky.cz: Uvědomovali jste si, když režim padal, co to znamená pro vaše kariéry? Že vaše generace konečně může beztrestně a bez splnění speciálních podmínek hrát také v zahraničí?
Zase to nebylo tak jednoduché, protože nejprve za nás někdo musel zaplatit dost peněz, aby nás z klubu pustili. Ale už tehdy byli někteří hráči pryč – Chovance a Straku pustili, Kubík s Knoflíčkem utekli –, takže bylo jasné, že nás už neudrží. Měli jsme nabídky ze zahraničí a já jsem tlačil na Spartu, že mě musí pustit. Oni pořád otáleli, že za mě musí nejprve sehnat náhradu. Když už se to táhlo druhým rokem, řekl jsem, že po sezoně končím. Jsem rád, že to takhle dopadlo a přestoupil jsem do Štrasburku. Bylo mi sedmadvacet, v čemž jsem měl výhodu oproti jiným, kteří mohli odejít až kolem pětatřiceti na závěr kariéry. Je to strašná škoda, protože by se kolikrát prosadili i v nejlepších klubech světa. Když dneska řeknete jméno Tondy Panenky, zná ho celý svět. Taky ten systém, který zde panoval, nemotivoval k další práci, ke zlepšování se. Brali jsme tak nějak všichni stejně, ke konci režimu asi sedm tisíc. Teď mladí ví, že když budou na sobě pracovat, dělat maximum, mohou mít o život postaráno.

Ivan Hašek.
Demonstrace 25. listopadu 1989 na Letné.

Lidovky.cz: Odhaduji, že i hráči, kteří neodešli do zahraničí, se měli brzy lépe…

Tohle se tak rychle neměnilo, tady byly platy pořád nižší. Zatímco ti, co odešli do zahraničí, vydělávali najednou stonásobek. Byl to obrovský rozdíl. Ale tak to bylo i v jiných odvětvích, takže se není čemu divit. Jinak samotný československý a posléze český trh se vyvíjel pomalu. Samozřejmě přicházely nějaké peníze za přestupy do zahraničí, ale to ještě náš trh neovlivňovalo k tomu, aby hráčům raketově naskakovaly platy nebo že by se fotbalem zabezpečili na celý život. To je až nyní v posledních letech.

Lidovky.cz: Začali s revolucí brzy pronikat do Československa fotbaloví agenti? Odkud se brali?
Samozřejmě. Já jsem měl od začátku své kariéry pana Pasku, který bydlel v Německu. Musím říct, že se o mě staral, vždycky splnil, co řekl. Měl jsem podepsat smlouvu před mistrovstvím světa v Itálii, podepsal jsem den před úvodním zápasem a během šampionátu jsem byl už klidný.

Lidovky.cz: Takže hráčtí agenti už byli i před revolucí běžní?
Určitě, ale jen u těch nejlepších, o které se vědělo v zahraničí a byl tam o ně zájem, u reprezentantů. Většinou pocházeli z Holandska, Itálie, Německa...Ti ostatní ho neměli a museli se o sebe postarat sami. Naše manažerské skupiny se začaly tvořit později a postupněji.

Vyšehrad v místě pod rotundou, odkud se procesí demonstrujících vydalo na Národní třídu.

Lidovky.cz: Vy jste otevřených hranic využil opravdu naplno: hrál jste ve Francii, v Japonsku, tamtéž jste trénoval, navíc si udělal jméno na Arabském poloostrově, byl jste předsedou domácího svazu. Jak se tedy za těmi třiceti lety od sametové revoluce ohlížíte?
Já z těch třiceti let strávil víc jak dvacet v zahraničí... Všude to na první pohled vypadá dobře, ale po delší době zjistíte, že každá země má své problémy. Proto říkám, že se máme dobře, ale neuvědomujeme si to, lidé většinou neměli možnost poznat způsob života v zahraničí. Zaráží mě jedině to, že je zpátky u moci komunistická strana, která podporuje vládu. Že jsou mladí lidé, kteří uvažují o vstupu ke komunistům, kteří přibrzdili naši zemi o spoustu let. 

Spousta lidí zapomíná na to, jak jsme tu dřív žili. Neříkám, že za komančů bylo všechno špatně, bylo spousta slušných lidí i ve straně, kteří nekradli, neměli z toho žádný prospěch, ale zároveň jsme poznali, že to nefunguje, neměli jsme svobodu, důstojnost, volili jako ovce z povinnosti, udávali jsme se... S tím se dnešní problémy vůbec nedají srovnávat. Ani si neuvědomujeme, jak se máme dobře. Žijeme ve střední Evropě, nehrozí nám žádná válka, konflikt, za práci dostáváme relativně hodně peněz...

Lidovky.cz: Co jste poznal v jiných zemích?
Jejich problémy jsou možná ještě větší. Lidé tam taky nadávají na režim, vládu, zákony. Třeba v Saúdské Arábii je to úplně jiný způsob života, jiný svět, na který nejsme zvyklí. Tamní autoritářský režim je už sice trochu otevřenější, ale rozhodně není jednoduchý. Já jsem si tamní působení sám vybral, takže si nemůžu stěžovat, ale při životě tam jsem si daleko víc vážil toho, jak se v Česku máme. Nebo třeba Francie. Tam jsem se měl krásně, je to nádherná země, ale některé věci vám hlava nebere.

Lidovky.cz: Například?
Třeba nařízení o maximálně pětatřicetihodinové pracovní době, nikdo nesměl pracovat víc. Najednou se musely nabírat nové pracovní síly. Podle mě absolutní nesmysl. Přece když chce někdo pracovat, proč by nemohl dělat víc. Nebo vysoké odstupné, které musí firmy platit zaměstnancům, s nimiž rozvážou smlouvu. Nikdy bych tam nechtěl podnikat. Některé sociální výhody tam mohou být a jsou velmi snadno zneužívané. Nahrávají lidem, kteří jen dělají, že pracují. Jako u nás za komunismu.

Lidovky.cz: Před deseti lety jste si povzdechl, jak vás mrzí, že u nás lidi shazují sami sebe. Ještě to platí?
Prostě jsme stále málo hrdí na to, že jsme Češi. Já na to pyšný jsem, všude se k tomu hlásím a vadí mi, když někdo prohlašuje „Já jsem Čech, proto se chovám, tak jak se chovám“. Komunistický vývoj nás samozřejmě zabrzdil, ale zároveň máme být na co hrdí. Když někde při zápase zní naše hymna a jede nahoru vlajka, jsem na to hrdý. Když nějaký Čech něco dokáže v zahraničí, jsem pyšný na to, že jsem z Česka.

Lidovky.cz: Neprojevuje se naše malá sebedůvěra i v tom, jak se český fotbal stále nechá ovládat nedůvěryhodnými lidmi?
Já jsem se tomu zkusil postavit... Nicméně tento volební systém je ve fotbale po celém světě. A spočívá v tom, že u moci jsou lidé, kteří jsou v dané struktuře a prostředí nejsilnější, rozumí předpisům, zákonům a věnují se tomu od rána do večera. Proto není jednoduché provést nějakou změnu a kolikrát lidi už vidí spíš beznaděj a nepokoušejí se o to. Nějakým způsobem to funguje, i když asi s tím moc spokojeni nejsme, ale myslím si, že budeme nadávat, i když tam bude někdo jiný.

Lidovky.cz: Kdyby svitla šance, že se to začne měnit k lepšímu, přijal byste znovu kandidaturu na předsedu FAČR?

Já určitě ne. I kdyby se to v budoucnu začalo měnit, nikdo mě k tomu nepřinutí a ani já sám už o to nemám zájem. Už jednou jsem se zklamal, jak se situace po mém zvolení vyvíjela, a nechtěl bych zase dělat nějakou figurku.

Lidovky.cz: Skončeme optimističtěji… Co Česku přejete do dalších let?
Aby si lidé uvědomili, jak dobře se tady máme, a vážili si toho. A že problémy, které tady máme, může ovlivnit každý z nás, minimálně tím, že půjde k volbám. Važme si toho, že žijeme v Česku. Kdybych se měl znovu narodit, chtěl bych se narodit znovu tady.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...