Šestadvacetiletý obránce Arsenalu a jedna z výrazných postav anglické ligy možná tak upřímný ještě nebyl.
Od začátku ozbrojeného konfliktu ve své domovině vystupuje jako hlasitý odpůrce putinovského režimu, Ukrajince podporuje finančně i materiálně a společně s legendárním fotbalistou Andrijem Ševčenkem chystají v srpnu v Londýně charitativní utkání na podporu zničené země.
„Stále věřím, že svou aktuální činností jsem pro Ukrajinu momentálně prospěšnější,“ uvedl v rozhovoru s populárním britským moderátorem Piersem Morganem.
A pokud se to časem změní?
„Tak za Ukrajinu půjdeme bojovat,“ slíbil. „Až přijde poslední volání, budeme tam.“
Jeho vlast čelí ruské agresi od února loňského roku a Zinčenko není zdaleka prvním sportovcem, jenž nahlas volá například po absolutní izolaci všech ruských a běloruských kolegů.
„Až když hrůzy, které způsobila válka, vidíte zblízka, pochopíte...“ vysvětluje. „Nerozumím tomu, proč se vůbec o možnosti zapojení či návratu sportovců ze země agresora bavíme.“
Start jim po roce povolil třeba tenisový Wimbledon, už dříve to udělaly mimo jiné světová judistická či taekwondová federace a stále hlasitěji se mluví o tom, že Rusové i Bělorusové budou připuštěni na olympijské hry 2024 do Paříže, byť bez státních symbolů a pod neutrální vlajkou.
Po kluzištích zámořské NHL se dál prohánějí také ruští hokejisté a jeden z nich, útočník Ivan Barbašev, je nyní s týmem Vegas Golden Knights dokonce čerstvým šampionem.
Ve fotbale Rusové a tamní kluby nesmějí startovat v žádných evropských soutěžích a z jednotlivých klubů na kontinentu takřka vymizeli i všichni ruští či běloruští hráči.
Reakce sportuna válku na Ukrajině |
Přesto chce jít Zinčenko ještě dál: „Patřím k těm Ukrajincům, kteří Rusy ani Bělorusy nechtějí na nejvyšší úrovni v žádném sportu vidět. Nepodal bych jim ruku. Proč? Že za činy vlastní země a vládnoucího režimu nezodpovídají? Jenže oni nijak nereagovali! Mají obrovské dosahy na sociálních sítích, ale většina z nich ohledně války svorně mlčela.“
Zatímco v mezidobí na Ukrajině zemřely i stovky mladých sportovců, mnohdy reprezentantů...
I ze Zinčenka vyzařuje úplně jiná energie, když o zvěrstvech, která ohrožují nejen jeho blízké a rodinu, hovoří. On, kluk s věčně dětským výrazem a vyhlášený extrovert, má najednou netypicky ráznou dikci a zachmuřený výraz.
I kvůli bolestné zkušenosti.
Když se na východě Ukrajiny začalo v dubnu 2014 střílet poprvé, nechal za sebou Zinčenko domov i nadějně rozjetou kariéru v juniorce Šachtaru Doněck.
S rodinou tehdy ze dne na den prchli do Moskvy, kde žili v tmavé garáži, a trvalo, než talentovaný klučina vyplaval v novém angažmá v daleké Ufě.
Pikantní je, že v té době mu chtěli Rusové nabídnout občanství a místo v národním týmu, na což ale Ukrajinci rychle reagovali. Málo známému blonďákovi zařídili debut mnohem dřív, než by si ho svými výkony zasloužil. A teď mají ze Zinčenka tahouna – kapitána s mimořádným přesahem i mimo hřiště.
Z iniciativy prezidenta Zelenského se stal dokonce oficiálním ambasadorem ukrajinské vlády.
„Když mluvím o ruských sportovcích, slýchám, že bychom neměli politiku míchat se sportem,“ řekl Zinčenko. „Tohle ale přece žádná politika není. Tohle je válka.“