Loni se šňůra přetrhla. Ani starší František, ani mladší Tomáš nemohli jet. Letos se ale vrací osvědčené pořádky. Jedním z hlavních českých trumfů na světovém šampionátu v Kanadě bude vynikající bek Tomáš Kaberle (30). "Reprezentace je sen každého hokejisty, když vyrůstá,“ říká přesvědčivě Tomáš Kaberle, nový kapitán českého výběru. "Je to čest.“
Na mistrovství světa jste byl třikrát a ve sbírce máte zlato, stříbro a čtvrté místo. Letos by to vycházelo na bronz, nemyslíte?
Věřím, že ne. Doufám, že to vyjde na první místo. Nerad spekuluju, nikdo neví, jak to skončí, ale všichni tam jedeme s tím, že chceme vyhrát.
Ačkoli od roku 1995 chybělo jméno Kaberle na mistrovství světa jen jednou, se starším bratrem Františkem jste společně hráli jen na zlatém šampionátu ve Vídni před třemi lety. Mrzí vás hodně, že bratr musel letos nečekaně na další operaci?
Určitě. My jsme se o mistrovství bavili asi tři dny před tím, než šel do nemocnice na kontrolu. Bohužel zjistili, že musí podstoupit ještě jednu operaci. Ve Vídni jsem s ním byl na pokoji a ještě bych si chtěl něco takového prožít.
Starší František má na kontě mnohem více triumfů než vy. Nepřipomíná vám to?
Vůbec ne. Jen si třeba udělá srandu. Já mu to přeju. Výborný má také několik zlatých, Patera s Procházkou jich mají také dost. Je to hezké, že kluci mají úspěchy. Bude těžké něco takového zopakovat.
Špičkujete se s bratrem?
Občas si něco do telefonu povíme, ale to je spíš takové zdravé hecování jako "už bys měl dát gól“. V létě se vidíme každý den, chodíme cvičit a občas se na sebe naštveme. Ale to je takové zdravé naštvání, to k tomu patří.
Obecně se mistrovství světa potýká s faktem, že na něm nehrají všichni nejlepší hokejisté. Není to škoda?
My to tak nebereme. Je tady spousta kluků, kteří hrají na špičkové úrovni. Podle papírových předpokladů se říká, kdyby tam byl tenhle, tak by to bylo lepší, ale to záleží na tom, jak se dá dohromady parta, jak se hraje a jak to všechno vychází v ten daný den.
Postrach národního týmu se jmenuje výstupní zdravotní prohlídka klubu NHL. Fanoušci mají podezření, že týmy schválně hráčům brání jet na mistrovství, protože jim platí hodně peněz a bojí se zranění. Je to tak?
To si nemyslím. Jsme zaměstnanci klubů, které se bojí, aby byl člověk připravený na další sezonu. S tím musí každý počítat.
Dlouholetý kapitán David Výborný dal reprezentaci vale. Hlavním lídrem týmu jste nyní vy. Nebude to pro vás těžší, když ostatní hráči i fanoušci na vás budou spoléhat?
Nevím, budu se snažit hrát svoji hru a budu se snažit podat co nejlepší výkony. Každý, kdo hraje za nároďák, je jakoby vůdce, podporujeme se navzájem a je špatně, aby se říkalo, tady na tom jedinci to stojí, Výborný vedl tým skvěle, nikdy nebyl v mužstvu problém. Myslím, že to takhle bude dál pokračovat.
Kapitán New Yorku Rangers Jaromír Jágr tvrdí, že vůdcovství se nedá naučit, že to člověk musí mít v sobě. Nezlobte se, ale představa, jak seřváváte líné spoluhráče v kabině, k vašemu vlídnému vystupování moc nepasuje.
Každý je jiný a být vůdce neznamená jen někde křičet. Snažím se to předvést na ledě. Ale taky se někdy dovedu naštvat... Každý má svoji úlohu a každý ví v daný moment, co má udělat. To je důležitý.
Klíčovou roli v tom, jestli tým uspěje, hraje chemie kolektivu čili zda si hokejisté sednou, respektují se nebo jeden za druhého padne do rány. Má český tým rituál, jak vzájemnému porozumění napomoct?
Hodně času na šampionátu strávíme u masérů, kteří pro nás mají připravené české filmy. Po zápase si pak dáme jedno dvě pivča, bez toho to nejde. To se jinde nevidí. S partou tady nikdy nebyl problém. Tam to všechno začíná.
Co frčí v kabině za filmy?
Většinou komedie. Od dvacet, třicet let starých filmů až po ty současné. Člověk se u toho zasměje. A kustodi Áda Bílek s Vlašákem (Vlašic – pozn. red.) znají spoustu vtipů. Vždycky to přikrmí a je výborná nálada.
U příliš intelektuálního dramatu by si člověk ani příliš neodfrkl, že?
To ne. Po zápasech stejně nemůžete moc spát, tělo je rozžhavené, tak se podíváme na film a pak pokecáme o tom, jak probíhalo utkání.
Karty, videohry, televize. Čím se ještě hokejista odreagovává během tří týdnů na mistrovství světa?
Každý je jiný. Někdo si třeba rád zajde do kina, to je také dobré odreagování, někdo zase vyrazí do města. Většinou jde totiž o místa, kde člověk nikdy předtím nebyl.
Šampionát se poprvé v historii koná v Kanadě. Budou mít proto duely speciální náboj?
Kanada je hokejový stát a hokej je tam číslo jedna. Je to dobré, že to po tolika letech udělali tam.
Už jste byl někdy v Québeku?
Nejblíže v Montrealu. To je odtamtud asi dvě hodiny autobusem. Slyšel jsem, že je to podobně evropské město jako Montreal.
Frankofonní Kanaďané bývají ale poněkud svéráznější. Například mají silné separatistické tendence. Jaké s nimi máte zkušenosti?
Atmosféra v Montrealu je jedna z nejlepších v NHL. Navíc rivalita mezi místními Canadiens a námi je velká. Po zápase si ale zajdeme maximálně na večeři, takže o tom, jací jsou lidé, moc mluvit nemůžu.
Pro zemi javorového listu bude mistrovství světa generálkou na olympiádu, která se bude ve Vancouveru konat za dva roky. V zámoří by proto letos nemusel být šampionát jen okrajovou záležitostí. Souhlasíte?
Je to možné. Čím méně kanadských mužstev bude v play off, tím větší sledovanost se upře do Québeku. Hodně lístků je už prý prodaných.
Vaše Toronto opět nepostoupilo do vyřazovacích bojů. Nepřemýšlel jste nad tím, že byste se vydal do jiného klubu, kde byste měl větší šanci vyhrát Stanley Cup?
Myslel jsem na to, ale podepsal jsem smlouvu na pět let s tím, že tam chci zůstat. Doufám, že jednou Stanley Cup vyhrajeme. Přes léto si všichni musíme uvědomit, že to chce daleko lepší výkon. Navíc Toronto by si trofej zasloužilo. Každý rok se mění mužstvo, letos se určitě také změní a doufejme, že k lepšímu. Ale nerad mluvím dopředu. Člověk nikdy neví, co bude zejtra.
Případný úspěch by fanoušci v Torontu asi prožívali velice intenzivně. Vždyť na vítězství už čekají desítky let.
Když tam hrajete dobře, tak jste nejlepší, a když se prohrává, tak jste hned nejhorší. Je to velký tlak. Ale díky tomu se každý snaží podávat co nejlepší výkony a hodně kluků by v Torontu chtělo hrát. Čím víc se o tom úspěchu mluví, tím je to ale těžší. Měli bychom se zaměřit na hru a ne hned mluvit o Stanley Cupu.
Utěšujete se v koutku duše sladkobolným příběhem jednoho z nejlepších obránců historie Raymonda Borquea, který stříbrný grál pozvedl až na závěr kariéry poté, co z Bostonu přestoupil do Colorada ?
(usmívá se) Spousta dobrých hráčů třeba Stanley Cup nikdy nezískala. O to je to těžší skončit a spolknout to, že nebyla šance. Borque na poslední sezonu změnil mužstvo a vyšlo mu to. Ale nikde není psáno, že když přestoupíte, tak to vyhrajete.
Máte svůj hokejový sen, který vás žene vpřed?
Člověk musí být zdravý a musí ho to bavit. Není jiný důvod hrát hokej. Výsledky jsou samozřejmě také cíl. Ve Vídni jsem poznal, jaké to je něco vyhrát. Když se pak člověk vrací domů a lidi na vás čekají, tak to je nádhera. Chtěl bych zažít, jaké to je vyhrát olympiádu a Stanley Cup.
Jste hodně ofenzivní bek. Nelitujete toho, že nejste útočník?
Když jsem byl mladší, tak jsem zkoušel všechno možné, i gólmana. Dostal jsem ale do klíční kosti, tak jsem toho radši nechal. Vždycky jsem byl radši vzadu, vyhovuje mi to. Nikdo mě do toho netlačil. Možná to máme jednoduše dané v rodině.
Co je pro vás největší hokejový požitek? Máte větší radost z gólu, perfektní přihrávky, obranného zákroku nebo když někoho naremplujete na mantinel?
Největší požitek mám asi z vítězství. Když mužstvo vyhraje, tak to je nejvíc. Přihrávka také zahřeje, ale vychází z toho vítězství. Zažil jsem výbornou atmosféru ve Vídni a ten finálový zápas, to bylo něco. Za týden o tom přemýšlíte a dochází vám to. Navíc tam byla rodina, ještě jsem hrál s bráchou. O to to bylo pro mě silnější.
Stavíte vídeňský triumf nejvýše ve své kariéře?
Zatím jo. Měli jsme sice zápas s Ruskem v osmifinálové skupině, který nám nevyšel, ale možná, že i to pomohlo. Semkli jsme se a důležité zápasy vyhráli, i když někdy těsně, třeba v prodloužení.
Pozvete rodiče letos na šampionát?
Těžko říct, jestli se přiletí podívat. Pokud postoupíme mezi nejlepší čtyřku, tak se uvidí. Letos se hodně nacestovali, buď byli za mnou nebo za bráchou. Měsíc a půl pobývali u každého z nás. Táta to má rád, může si objet juniorské soutěže. Když je v Česku, sleduje na počítači hokej celou noc, takže moc nespí. Bez hokeje by prostě nemohl být.
Váš otec, dvojnásobný mistr světa, asi musí mít radost, že jméno Kaberle nebude znovu chybět. Je to tak?
Určitě je rád. Ale asi by byl radši, kdybychom hráli o Stanley Cup a mohl vidět nějaký úspěch Toronta. Ale když člověk může reprezentovat, tak to rád udělá. Zvlášť po takové nepříliš povedené sezoně.
Myslíte, že si spravíte chuť?
Jedeme tam s tím, že chceme uspět. Mužstvo na to máme. Ale na šampionátu bude osm hodně vyrovnaných mančaftů a v daný moment záleží také trošku na štěstí a momentální formě mužstva.
Loni se zdálo, že Kanada, Rusko a Švédsko mají před soupeři náskok. Podle vás už to neplatí?
Nikdo není vyložený favorit a nikdo outsider. Doufám, že se to letos otočí a vyhrajou Češi.
