Závěr finále MS na trestné, to byla muka, vzpomíná Rolinek. ‚Střílel jsem góly, ale musel jsem se změnit v bojovníka’

V létě absolvoval operaci kyčle, která dopadla dobře. Po prodělání covidu však čtyřicátník Tomáš Rolinek poznal, že nadešel jeho čas, a pověsil kariéru na hřebík. „Tělo mi řeklo, že se na svou hranici připravenosti už zřejmě nedostanu. Vždycky jsem byl bojovník, zkoušel jsem se několikrát kousnout, ale nakonec jsem dospěl k rozhodnutí, že to musím udělat, že nechci věci dělat na půl plynu,“ říká Rolinek v rozhovoru pro LN.

Lidovky.cz: Přemlouval vás někdo, nebo to vaše okolí chápalo?
Hlavně rodina byla překvapená. Byla zvyklá, že jsem vždycky zatnul zuby a spoustu věcí překonal, ale tentokrát jsem věděl, že to nepůjde. Rodina to obrečela, protože manželka i děti mají hokej strašně rádi, ale akceptovali to. V klubu můj konec přijali jako fakt, i když mi nechali ještě čas na rozmyšlenou, čekali, že názor změním, ale já jsem jim potvrdil, že skončím.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Lidovky.cz: Začínáte už vzpomínat na nejlepší momenty kariéry?
To vůbec. Spíš jsem si jen vzpomenul, když jsem ve středu dával plno rozhovorů a ptali se mě na ně novináři. Ale že bych sám od sebe seděl doma, přehrával si videa na youtube, vzpomínal a chlácholil se, do takového stádia jsem ještě nedospěl, a doufám, že ani nedospěju.

Lidovky.cz: Které okamžiky to tedy byly?
Pro mě osobně to bylo mistrovství světa 2010 v Německu, které jsme vyhráli. Obrovský úspěch pro mě bylo už to, když jsem se dostal do národního týmu. Sny o NHL jsem nikdy neměl, ale reprezentace pro mě byla největší pocta. Dalším milníkem pro mě je samozřejmě titul s Pardubicemi. No a taky loňská záchrana. Zážitky z titulu jsou krásné, ale záchrana extraligy v Pardubicích, možná i elitního hokeje, protože nikdo neví, co by se dál dělo, je s tím srovnatelná.

Lidovky.cz: Jak vaše pouto s Pardubicemi vzniklo?
Do Pardubic jsem se dostal díky tehdejšímu manažeru Zbyňku Kusému a panu Střídovi, který pro ně dělal skauta. Objevili mě jako juniora ve Žďáru nad Sázavou a nabídli mi přestup. Pardubice jsou super město, navíc blízko rodného Žďáru. Začal jsem tam hrát extraligu, s manželkou jsme si vytvořili k nim vztah, je nám tu dobře, narodily se nám tu děti, a tak jsme se rozhodli v Pardubicích usadit a vždycky jsme se tu vraceli.

Lidovky.cz: V roce 2005 jste získali mistrovský titul. Byl o to cennější, že tehdy byla díky výluce NHL extraliga plná hvězd?
Pořád se to bere především jako titul. Ale možná až někdy, za mnoho let, budu doma sedět a vzpomínat, řeknu si, že to bylo o to krásnější, když v extralize zrovna hráli i super hráči z NHL.

MS 2010: Tomáš Rolinek slaví titul mistrů světa

Lidovky.cz: Byl jste ceněn především jako poctivý dříč a bojovník. Patřilo to k vám vždycky, nebo jste se dřív řadil k těm šikovnějším a produktivnějším hráčům?
On tomu nikdo moc nechce věřit, protože už to je mnoho let zpátky, ale já býval šikovný hráč, který dával v mládežnických kategoriích spoustu gólů, prostě jiný typ než teď. Ale v roce 2003, když jsem se nevešel trenéru Říhovi v Pardubicích do kádru a poslal mě do Litvínova, se ve mně něco změnilo. Uvědomil jsem si, že takhle hrát nemůžu, že takových hráčů je spousta, a začal jsem hrát jinak. Řekl jsem si, že nevypustím žádný souboj, žádný trénink, aby si mě trenéři všimli. A když někdo z prvních dvou lajn vypadne, doplní to ze třetí čtvrté řady mnou, a ne někým jiným. Touto svou poctivostí jsem si řekl o místo a takhle jsem proplul i do národního mužstva.

Lidovky.cz: Takže to trenéři uměli ocenit? Třeba víc než třeba borce, co umí obejít hráče, ujet, dát gól?
Já tvrdím, i když nikdy trenérem nebudu, že nejde mít v týmu dvacítku samých výborných hráčů. Samozřejmě jsou výjimky jako třeba Kanada na olympiádě. Ale dobrý trenér musí umět mužstvo správně složit. To právě v reprezentaci uměl Vladimír Růžička, dokázal vybrat správné typy hráčů a dosadit je do týmu. I díky tomu jsem se dostal do kádru na olympiádu. Místo mě tam mohlo hrát třicet čtyřicet lepších hráčů, ale on měl v týmu pozici, na kterou chtěl právě mě.

Lidovky.cz: Všechna poctivost, obětavost a dřina se vám vyplatily. Vždyť i ten rozhodující gól v Německu byste asi nedal, kdybyste nebyl ochoten přejet skoro celé kluziště, a ještě se pro přihrávku Karla Rachůnka natlačit přes obránce před branku.
Je to tak. V předbrankovém prostoru se může stát cokoliv, kolikrát se puk odrazí od zadku, nohy nebo brusle, jako právě ten gól ve finále. Je pravda, že jsem tam ještě musel docela daleko dojet, ale věděl jsem, že z těchto míst góly padají.

Lidovky.cz: Těší vás vydřenější úspěchy víc, než když se něco podaří snadněji?
Úspěchu, jemuž člověk obětuje víc úsilí, si pak víc váží. Mladý kluk si taky víc váží šance, kterou si musí odpracovat a má ji za odměnu, než když ji dostane jen tak.

Lidovky.cz: Jak jste reagoval, když někdo ze spoluhráčů do výkonu nedával všechno?
Jak jsem reagoval...(směje se) Ono je to během zápasu těžké. My jsme loni v Pardubicích, když nám to opravdu nešlo, zkoušeli snad všechno. Můžete používat metodu cukru a biče, zvýšit hlas, říct mu to do očí... Když je to týmový hráč, tak se nad tím zamyslí, pokud hraje na sebe, tak se třeba urazí a dál s vámi už nemluví. Chápu, že máte v týmu dvacet lidí, někdo se špatně vyspí, něco ho bolí a není stoprocentně připravený na svůj výkon, ale stejně by na ledě měl odevzdat maximum. Pak je jedno, jestli ten zápas třeba i prohrajete, protože si po něm sednete unavený v kabině a s čistým svědomím víte, že jste tam nechal všechno. A ne že si řeknete, „no tak jsme prohráli, tak to vyjde třeba příště“.

Česko - Rusko (Rolinek slaví bronzové medaile).

Lidovky.cz: Bojovní srdcaři se často pohybují na hraně pravidel nebo za ni sklouznou, sbírají tresty, porvou se. Vy jste se však dokázal držet a moc jste vylučován nebyl... Dovedl jste si zachovávat chladnou hlavu?
Jo, musím říct, že jsem klidný. Když už to ve mně bouchne, tak se toho nahromadilo hodně. Nehrál jsem zákeřně, vždycky jsem se snažil chovat fair play a slušně, i vůči rozhodčím. Nikdy jsem s nimi neměl problémy, snad až na moment před dvěma třemi lety, kdy jsem zahodil hokejku a dostal trest do konce utkání. Prostě fair play nade vše. A jsem strašně rád za pravidlo, které máme v extralize, že se vyloučení ruší, pokud se někdo přizná, že nebyl faulovaný nebo při vyhození puku do hlediště ho tečoval.

Lidovky.cz: Měli vás rozhodčí jako kapitána rádi? Poznal jste, že váš fér přístup oceňují?
To nevím, to je otázka spíš na rozhodčí. Samozřejmě kolikrát je utkání vyhrocené, jedete se za sudím v dobrém na něco zeptat, ale on se s vámi nechce z nějakého důvodu bavit... Každopádně nikdy jsem po nich nekřičel sprostě, vím, že i jejich práce je strašně těžká, když se musí rozhodnout na jednu, nebo druhou stranu.

Lidovky.cz: Vzpomínaný zlatý šampionát se v mnoha fázích nevyvíjel dobře. Jak těžké pro vás bylo plnit kapitánskou pozici?
Byla to pro mě obrovská čest a byl jsem strašně šťastný, že jsem dostal kapitánské céčko, zvlášť na mistrovství světa. Zároveň jsem měl obrovský závazek, protože hrozilo, že vůbec poprvé v historii nepostoupíme do čtvrtfinále. Přesto jsem se snažil být pozitivní a kluky hecovat, aby v týmu byla dobrá atmosféra. Nehrál jsem si na žádnou hvězdu, která má céčko na dresu, protože kapitánem mohl být Jaromír Jágr nebo dalších pět lidí.

Lidovky.cz: Finále proti ruskému výběru plném hvězd muselo být pro celý tým nesmírně náročné. Jak jste s týmem pracoval v těchto vypjatých chvílích?
Ono to už je deset let, takže si moc nevzpomínám... (směje se) Samozřejmě když jste ve finále mistrovství světa, navíc proti silným Rusům, kteří tam měli olympijský tým, musíte myslet jen pozitivně, hecovat se a věřit, že by to mohlo vyjít.

Lidovky.cz: Sám jste však dvě minuty před koncem ještě za stavu 2:0 chyboval, když jste se nechal vyloučit za podražení Kovalčuka. Jak takovou věc v takový moment kapitán bere?
Strašně. Byl to zlomek sekundy, kdy jsem proti Kovalčukovi vystrčil koleno, ale hned jsem věděl, že to byl faul. Ani nemělo cenu se hádat nebo rozhazovat rukama, a tak jsem šel poslušně ven. Byla to chyba, na trestné lavici jsem prožíval obrovská muka, ani jsem nemohl sedět. Probíhalo mi hlavou, že sice vedeme, ale že to můžu celé zkazit.

Lidovky.cz: Navíc Rusové měli díky tomu dvojnásobnou přesilovku...
No právě, pět na tři. Jsme kousek od titulu mistrů světa, jenže oni teď můžou klidně vyrovnat, půjde to do prodloužení a tam můžeme i prohrát... Naštěstí oni se za chvíli taky nechali za bránou vyloučit (Malkin za hrubost), ale i tak... Sice jsem často trestán nebyl, ale tohle bylo mé nejhorší vyloučení v kariéře.

Lidovky.cz: Naštěstí to dobře dopadlo, soupeř stihl už jen snížit a Česko po pěti letech vyhrálo titul. Co vám potom říkali Rusové? Dokázali vyjádřit uznání?
Samozřejmě nám pogratulovali, byli slušní, ale znovu nám ukazovali, že uznávají jen sami sebe. Takže padaly kecy jako náhoda a že by nás z desíti případů v dalších devíti už porazili. Věděli, že to s takovým týmem měli ve svých rukách a mohli nás přejet.

Lidovky.cz: Jak jste si pak užil oslavy?
Oslavy jsou na tom vždycky to nejhezčí. Byl pro mě obrovský zážitek, když jsme jeli z letiště a lidi u silnice nám mávali, když jsme slavili s plným Staromákem a lidi byli šťastní.

Lidovky.cz: Jako kapitán jste se jistě taky musel starat o pohár.
Jo jo. Vím, že v autobuse jsme se snažil vědět, kde ho mám, ale potom jsem ho už ztratil z dohledu. Krásná část oslav byla, když jsme si po čase mohli vzít mistrovský pohár domů, kde jsme uspořádali s ním párty.

Lidovky.cz: Důležitá osobnost týmu byl také Jaromír Jágr, který byl za jasnou hvězdu výběru. Předpokládám, že byl zvyklý taky něco říct, když cítil, že je to potřeba, což navenek ukázal také slavným projevem po porážce s Norskem. Jak tedy probíhala vaše spolupráce při řízení kabiny?
Úplně v klidu. Uznávám ho jako skvělého hokejistu a vzhlížel jsem k němu, takže kdyby řekl v kabině cokoliv, mělo by to váhu a tým by se podle toho zachoval. Kabina si ale jela svým životem a kromě toho výsledkově horšího začátku nebylo třeba řešit nějaké extempore nebo věci, které v klubu, kde jste spolu celou sezonu, řešíte.

Lidovky.cz: Z jeho strany jste taky cítil respekt?
Neřekl bych ani, že by to bylo o respektu. Vláďa Růžička se s ním o tom bavil, a když řekl, že nebude dělat kapitána, bylo mu více méně jedno, jestli to budu já, nebo někdo jiný. Ani nebylo důležité, kdo si céčko nalepí, hlavně abychom se porvali o výsledek. Byl jsem nadšený, že jsem ho dostal já, ale to bylo tak všechno.

Tomáš Rolinek z Pardubic v šanci před brankářem Miroslavem Kopřivou.

Lidovky.cz: Po zlatém šampionátu ještě přišly dva bronzy, pak se ale medaile přestaly vozit. Proč se to změnilo? Co českému hokeji nyní chybí?
Na mistrovství světa jsem byl sedmkrát, v roce 2010 jsme udělali titul, ale v jiných sezonách jsme třeba měli i mnohem lepší tým, ale nevyhráli jsme, třeba rozhodlo nepovedené čtvrtfinále. Hranice úspěchu je tak tenká. Tým musí mít momentální formu, hráči se musí dobře vyspat, dobře najíst, a když to do sebe úplně nezapadne a třeba někdo udělá chybu, jedete domů. Jestli ale dlouhodobě zaostáváme, to teď nechci soudit, to je na delší debatu.

Lidovky.cz: Může se to obrátit už na příštím mistrovství?
Jistě. Složíte mužstvo, které si sedne, pomůže mu šťastný gól, soupeř nebude tak připravený a vyhrajete ve čtvrtfinále třeba na nájezdy, jako se to povedlo nám. Hráči pak budou šťastní a vděční, že tam jsou, a pro úspěch se rozkrájejí.

Lidovky.cz: A co bude dělat teď po ukončení kariéry Tomáš Rolinek? Plánujete u hokeje zůstat nebo se k němu po několika letech vrátit?
Vůbec nevím, co jestli bych chtěl v hokeji něco dalšího dělat. Teprve uvidím, co nám život přinese, a jestli se s Pardubicemi domluvíme na nějaké pozici v klubu, na níž bych byl Dynamu platný.