Na grandslamu v Melbourne mimo jiné porazila i světovou jedničku a domácí hvězdu Ashleigh Bartyovou. „To víte, že mi dělá radost,“ usmívá se pyšný táta.
Dostavila se otcovská hrdost hned, nebo se do blažených pocitů vkradlo i zklamání, neboť proti Američance Jennifer Bradyové měla finále na dosah?
Zklamání určitě ne, spokojenost. Odehrála dobrý turnaj. Chvíli ji to mrzí, ale je to velký úspěch. Kdyby odehrála třeba o jeden míč lépe, tak by zápas vyhrála, tak to prostě v tenise je. Bude se tím trápit však maximálně den dva a jede dál.
Vás nemrzelo, že jste její pouť do semifinále grandslamu na rozdíl od čtvrtfinále ve Wimbledonu nesledoval přímo z lóže?
Je to trošku z ruky. V Evropě jsou dva grandslamy, tam se to dá lépe stihnout. Ale teď na to stejně není doba.
  |
Vstával jste poctivě ráno k televizi ke každému mači?
Samozřejmě, každý zápas jsem sledoval poctivě a fandil.
Neklimbal jste pak na dopoledních trénincích Slovácka?
Ne, v pohodě. Přizpůsobil jsem se.
Byly zápasy vaší dcery tématem i ve fotbalové kabině?
Ano, hráči to sledují. Všichni jsou to sportovci. Došlo na hecování. Musím do kabiny něco koupit.
I fotbalistům by mohla být vzorem jako někdo, kdo se nevzdává za žádného stavu a dokáže velkolepě otočit takřka nemožné. Vždycky byla taková lvice?
To byla vždycky. V tomhle je po mně, porážky nesnáší, je zarputilá. Dokud není v tenise vyhraný mečbol, hraje se. Ani v semifinále k tomu neměla zase daleko.
Když jsme si o ní povídali před třemi lety, měla za sebou finále turnaje doma v Olomouci. Říkal jste, že by to mohla jednou dotáhnout daleko, když zdraví vydrží. Takhle daleko jste myslel?
Těžká otázka. Nečekal jsem, že až tak daleko. A teď si dává velké cíle. Myslím, že ještě nějaká rezerva tam je. Zase postoupí v žebříčku. Moc bodů během půl roku neobhajuje. Až ve Wimbledonu obhajuje čtvrtfinále, takže by mohla v žebříčku znovu poskočit. Věřím, že bude ještě stoupat. Ale kam až, to se těžko odhaduje.
Znovu bude záležet na zdraví. Také v Austrálii hrála se zraněným břišním svalem. Byla vůbec na nějakém turnaji zcela fit?
Myslím si, že nebyla. Když se podíváte, tak tenistky jsou dost zatejpované. To k tomu patří. Na velkých turnajích je hodně zápasů po sobě. Kdo se s tímto vyrovná a poctivě se věnuje prevenci, je potom úspěšnější.
Jste spíše fotbalová rodina, váš syn Filip chytá v Prostějově. Karolíně jako malé šly různé sporty. Byl tenis první volbou?
Vyrůstala hlavně mezi kluky a sportů bylo víc, opravdu byla všestranná. To je hodně důležité. Potom zůstala u tenisu, ale dělala mnoho sportů, kroužků. Nemá problém v žádném sportu, ať to jsou lyže, snowboard. Nakonec zvolila asi dobře.
Určitě. Jaká byla jako malá holka? Lumpačila ve škole?
Byla vůdcovský typ. Pohybově šikovná. Co zkusila, to jí šlo. Do školy jezdila na skateboardu. Chodila házet basketbalovým míčem. Střídala to.
Jakým dárkem jste jí udělali největší radost?
To si z fleku nevybavím. Manželka má lepší paměť. Dostávala dárky jako každé děti.
Byla to právě vaše paní, kdo s Karolínou objížděl turnaje, neboť vy jste jako ligový fotbalista měl tréninky a zápasy?
Přesně tak. Na pár turnajích jsem byl v prosinci. A když jsem měl volno, tak někdy i v lednu. V létě jsem objel taky něco, ale drtivou většinu objela manželka. I s trénováním, když dojížděla - Frýdek-Místek, Přerov, Prostějov. Všechno to měla na starost žena. Obětovala tomu víc než já - i v práci.
Na začátku profesionální kariéry si musela Karolína půjčit finance. Bylo to složité období?
To bylo, když se to už lámalo s profesionálním tenisem, ale o financích bych se nerad bavil. Tenis je hodně nákladný sport. Je náročný na čas i finance. Nějaká oběť vždycky musí být.
Jakou roli v tu dobu sehrála tenisová legenda Jan Kodeš, který se jí ujal?
S panem Kodešem byla v kontaktu, když hrála v Praze. Nemyslím si, že hrál zásadní roli.
A její současný manažer Tomáš Petera?
Ten sehrál velkou roli, protože v momentě, kdy přesídlila do Prahy, se jí Tomáš ujal a ukázal jí cestu do profesionálního tenisu. Je to úplně jiné než fotbalový život, na který jsem já zvyklý. Tenis hraju rád a často, ale radit bych si nedovolil. Je to velký rozdíl. V tenise jste sám. Sám se přihlašujete, sám cestujete, sám se ubytováváte. Fotbalisti to mají jednodušší.
Znal jste Tomáše Peteru z fotbalového prostředí coby bývalého majitele Baníku Ostrava?
Věděli jsme o sobě, ale blíž jsme se neznali. To jsme se poznali, až když Kája šla do Prahy. Už jinou volbu neměla, protože zájem na Moravě moc nebyl, což mě mrzelo. Tomáš byl pak v Praze zásadní.
To si v nedalekém Prostějově nevšimli, jaký talent v Karolíně je?
Tak bych to řekl. Byla často zraněná, nebyla tak známá. Až Tomáš měl na to oko.
Bude jednou dcera světovou jedničkou?
Já bych jí to hrozně přál. Ale vidíte, jak je ženský tenis obrovsky vyrovnaný, záleží na hrozně moc faktorech. Ta cesta je těžká, daleká. Má to nastavené tak, že se chce stále zlepšovat. A díky tomu, že má teď kolem sebe lidi, které si přála mít, všechno to jsou odborníci ve své profesi, má to dobře rozjeté. Udělá všechno pro to, aby se posouvala. Kam až to bude, ukáže čas.
