Během prosincových tří kol Světového poháru si ještě mohla nechat o závodech jen zdát, zůstávala doma v Lillehammeru, bez jistoty návratu a navíc bez manžela Sverreho, jenž jí v posledních letech tolik pomáhal. Teď už nemohl, v roli trenéra se upsal německému týmu.
„Sakra, chybí mi jeho koučování,“ posteskla si Röiselandová v prosinci.
Po chvíli se smíchem dodala: „A chybí mi i jako manžel.“
Co se to děje s mým tělem?
O loňské úchvatné sezoně prohlásila: „Byla jako sen.“ Aby nebyla, se třemi zlaty a dvěma bronzy z Pekingu a velkým glóbem navrch. V 31 letech se ocitla na vrcholu. A zároveň i na konci?
Na jaře se nechala slyšet: „V klidu popřemýšlím, jestli přede mnou ještě existují v biatlonu nějaké lákavé cíle.“
Dospěla k názoru, že jich má stále dost. Dokonce si manžela dobírala: „Chci porážet tvoje Němky.“
Dlouho však neporážela nikoho. Příprava se jí kompletně zhroutila. Nejprve ji oslabil covid, pak v létě pásový opar. Ne a ne dostat tělo do vyšší tréninkové intenzity.
„Jako bych běhala se zataženou ruční brzdou,“ říkala. Občas si zoufala. „A možná se i trochu nudila,“ usoudil manžel Sverre. „Spoustu práce dělala sama, zatímco já byl často pryč. Norský svaz jí nepomohl tolik, jak by mohl. Marte musela zapojit přátele a rodinu.“
Proto sama oslovila 32letého kouče Mikka Koksliena. „Bylo pro mě důležité, abych s někým diskutovala o technice a rozebírala tréninky. A od splínu mi pomáhala i maminka, když na dva týdny přiletěla za mnou do Lillehammeru, abych nebyla doma pořád sama.“
Obrovsky se mi ulevilo
V minulosti Röiselandová vyprávěla, že nemá ráda příliš velké tréninkové objemy. Norští experti dokonce tvrdí, že z jejich reprezentace trénuje méně než ona už jen věčný lenoch s talentem od boha jménem Johannes Bö.
„Jo, tréninky mě zrovna moc nebaví,“ přiznávala v olympijském roce. „Dávám přednost kvalitě před kvantitou. Jsem nadšená z každé hodiny, která mi pomáhá k tomu, abych byla lepší. Ale nikdy nebudu fanynkou nesmyslných dávek, které absolvujete jen proto, abyste vykázali nějaký trénink.“
Na podzim nicméně nebylo na opravdu kvalitní tréninky ani pomyšlení. Dlouho nedovedla říci, kdy (a zda vůbec) se vrátí do závodů. Teprve před Vánocemi se cosi zlomilo, a tak mohla zvěstovat: „Moje tělo zase funguje, to je tak vzrušující. Obrovsky se mi ulevilo. Takhle šťastná jsem dávno nebyla.“
Naplánovala si poté návrat do poháru na tento týden do Ruhpoldingu, ale nakonec přijela celá nadšená už na Pokljuku.
„Kdyby se vracela po aktuální nemoci, byl by nesmysl začínat právě na Pokljuce, v tak vysoké nadmořské výšce,“ podotkl Michal Krčmář. „Ale pokud se v posledním měsíci už jen dotrénovávala, tak proč ne? Věřím, že její forma půjde s každým dalším týdnem rapidně nahoru. Je jen otázkou času, kdy zase nějaký závod vyhraje.“
Norská biatlonsitka Marte Olsbuová-Röiselandová
Röiselandová namítá, že vlastně vyhrála už teď: „Nejsem sice zatím tak rychlá, jak bych si představovala, ale už jen vědomí, že jsem zpět a schopná jezdit o první desítku, ve mně probouzí podobný slastný pocit, jako když jsem získala olympijské zlato.“
Do startu světového šampionátu v Oberhofu zbývá 26 dnů.
„Schválně, jestli tam budu úspěšnější já, nebo Sverre s jeho německými svěřenkyněmi,“ vyzývá na souboj nejen manžela, ale i Herrmannovou a spol.
A vlastně celý svět.
