Biatlonisté odjíždějí do Norska vstříc MS. Jedničku bude dělat nečekaně Davidová |
V pondělí v poledne odletěla z Prahy na misi jménem světový šampionát. Přes mezistanici na závěrečném soustředění v norském Osu se přesune do švédského Östersundu, kde 7. března začnou medailové boje.
Čtyřikrát v sezoně už vystoupala nástupkyně Gabriely Koukalové na pohárové stupně vítězů. Byla tak zároveň vhozena do neznámých vod.
Události této zimy totiž nečekaně vynesly dvaadvacetiletou slečnu z Janova nad Nisou na post první dámy českého biatlonu.
Ale ona to zvládá.
Realizační tým dopřává Markétě Davidové v Pokljuce oslavu.
Jak prožíváte letošní úspěchy? Bujaře? Nebo spíše v nitru?
Krátce. V Americe jsem si uvědomila, že radost z takového úspěchu je vždycky jen chvilková a brzy po závodě se na něj zase zapomene.
Večeře, masáž a jedeme dál?
Jo, je to hrozně pomíjivé.
A není čas na oslavu.
Právě. Přivezla jsem si medaili ze svěťáku z Canmore, ale když jsem o týden později odjížděla ze Soldier Hollow, už jsem o ní pomalu ani nevěděla. Těch závodů je tolik! Jeden další se vám nepovede a hned to tu medaili přebije.
Takže druhá příčka z Canmore byla přebita 32. místem ve sprintu v Soldier Hollow?
Přesně tak, proto ta radost ze svěťákových medailí bývá až příliš rychlá a vy si ji ani neužijete. To by se vám muselo dařit nonstop, aby ve vás ten pocit radosti vydržel déle.
Přesto, změnilo se po posledních úspěších chování nejlepších světových biatlonistek vůči vám?
Asi si mě trochu víc všímají. Ale už od chvíle, co jsem do svěťáku přišla, jsem si tam připadala dobře, že tam patřím. Víceméně se všichni baví se všema, hlavně ti, co mluví anglicky. Strašně fajn jsou Italky, Rakušanky nebo Švýcarka Elina Gasparinová.
Markéta Davidová slaví vítězství ve sprintu v Anterselvě.
V českém týmu vám stále dělá mentorku Eva Puskarčíková?
Jojo, Evik je moje biatlonová máma, ta mi pořád radí. Před tréninky i před závody mi vždycky vaří vodu a ponouká mě: ‚Na, tady si nalej, ať nepiješ studenou.‘ A je furt vtipná. Občas je vtipná a ani o tom neví.
Tak jako při vašem návratu z Ameriky, když jste na Instagram dala video, jak dovádíte na amsterdamském letišti?
No, dovádíme... Po dvou hodinách spánku jsme byly úplně hotové, ale měly jsme pět hodin času na přestup, tak jsme je musely nějak přežít. Evča vezla s sebou nafukovací vak, začala si ho tam nafukovat a mně to prostě přišlo vtipné.
Co vás za dva týdny strávené na Světovém poháru v Americe nejvíc potěšilo?
Hlavně, že jsem poprvé v životě - a hned dvakrát - předvedla čtyřpoložkový závod se čtyřmi nulami. Díky tomu už vím, že jsem čtyř nul schopná. Do té doby jsem ten pocit neznala. A je vážně krásný.
Kouč Egil Gjelland naznačil, že jste před sezonou provedli drobné změny ve vaší střelecké technice. Zjevně i takové nuance dělají divy.
Určitě. Střelba je o detailech. Když to nejde, musíte něco málo změnit. Někdy stačí i maličká změna, která funguje spíš jako placebo, ale vám psychicky pomůže.
Co jste tedy s koučem měnili?
Trochu jsme hýbali s dioptrem, malinko jsme upravili moji polohu a přidali jedno závaží na lauf. A ještě jsem změnila dýchání. Už nestřílím stojku ve výdechu, ale v nádechu.
Moment, přejít po tolika letech z výdechu na nádech není detail, nýbrž zásadní změna.
No... vlastně je. Provedli jsme to na podzim na Pokljuce, ale já s tím žádný problém neměla. Jsem docela přizpůsobivý člověk. Něco změním a druhý den pomalu ani nevím, že tu činnost dělám jinak.
Markéta Davidová.
Zatím raději střílíte o dost pomaleji než špička, na jistotu. Pouze ve sprintu v Soldier Hollow jste rytmus při ležce zrychlila – a hned jste minula.
Jo, tam jsem ušetřila pět vteřin na rychlosti a hned jich chytla 25 navíc na trestném kole, to byl opravdu výborný nápad (směje se).
Takže do konce zimy nemá cenu pokoušet se o zrychlení položek?
Já už v trénincích umím tu ležku mnohem rychleji než v závodě.
Třeba i za 25 sekund?
Nevím za kolik přesně. Ani to neřeším, že bych se hned na tréninku ptala: ‚Honem, řekněte mi, za kolik to bylo.‘ Ale při závodě ještě na tu rychlou ležku nejsem nastavená. Navíc si dlouho lehám na položku. A se stojkou bojuju a ještě asi dlouho bojovat budu i při tréninku.
Běžecky jste v poháru šestkrát po sobě patřila mezi desítku nejrychlejších běžkyň. Zažíváte občas na trati určitou euforii, kdy si říkáte: Jo, krásně se mi běží?
Čas od času i v posledním kole cítím, že se neploužím a mohu jet pořád dost rychle. Ale popravdě, dlouho jsem neměla pocit, že se mi běží kdovíjak výborně. Kupodivu na papíru je i potom ten výsledek dobrý.
Upřímně, napadlo vás před začátkem zimy aspoň kdesi v koutku mysli, že můžete být opakovaně na pohárových stupních vítězů?
Ne, absolutně ne. Vůbec. Ani v náznaku, vážně.
Co jste si tedy přála?
Ať pravidelně boduju. Říkala jsem si, že jakékoliv umístění do 30. místa bude hezké. A teď se děje tohle! Že já letos vyhrála sprint, zrovna sprint, dodnes nechápu. To je mnohem těžší než vyhrát delší závod.
Markéta Davidová
Mně připadalo snad ještě cennější vaše 2. místo v hromadném závodě v Anterselvě. V něm jste jely pohromadě, všechny hvězdy vedle vás rychle střílely, a přece jste udržela nervy na uzdě.
Možná to v něčem i bylo těžší, ale při hromaďáku máte čtyři střelby a dost času napravit případnou chybu. Sprint je naopak strašně rychlý, každá vteřina hraje roli a musíte do něj jít po hlavě. Jsou v něm jen dvě střelby. Jakmile jednu pokazíte, nemáte nárok. Zato hromaďák je o pět kiláků delší a není nutné do toho od prvního kola bušit, když máte před sebou ještě 12 kilometrů.
V jakém stavu je ve třech čtvrtinách sezony vaše tělo?
Už dost bolí. Nestačí jeden den na zregenerování. Trvá mi déle, než se dám z únavy dohromady.
Je za takové situace nutné ubírat tréninkové dávky?
Postupně omezuji nebo ruším některé aktivity. Posilování po večerech už nedávám. Když jsem utahaná, řeknu si: Nebudu to hrotit a radši si lehnu, než abych si šla zatahat větráky (posilovací gumy). Ke konci sezony musím tělo mnohem víc poslouchat.
Po návratu z Ameriky vám tvůrci termínové listiny dopřáli před šampionátem dva týdny času. Je to hodně, málo, nebo akorát?
Akorát. Kdyby šlo o tři týdny, už bychom se v tom čekání utápěli. A jediný týden by byl málo. Vždyť celý týden nám trvá, než se oklepeme z té dlouhé cesty, vyčistíme hlavu, vybalíme, vypereme a zase zabalíme. Až v tom dalším týdnu začneme také trochu regenerovat a ladit.
Ladíte nyní i stravu?
Ne. Vím, že bych se neměla tolik cpát sladkým, jenže to platí celoročně.
Není to na vaší postavě poznat.
Občas jo. Ale zatím mi nikdo neříkal, že bych měla pár kil shodit.
Česká biatlonistka Markéta Davidová.
Jaká je vaše závodní váha?
Vyloženě závodní ani žádnou nemám, držím si stejnou celý rok. Kolísá mi maximálně o dvě kila nahoru. Někdy mám 55 kilo, jindy 56. A to se ani moc nehlídám.
Přílišnou pozornost skladbě stravy tedy nevěnujete?
Prostě jím normálně, co je. V hotelech si často moc nevyberete. Kdyby byla jen svíčková, dám si klidně i tu.
Na jaký závod na světovém šampionátu se nejvíc těšíte?
Na holčičí štafetu.
Proč právě na ni?
Těsně před startem se týmových závodů bojím i víc než individuálních. Zato když se nám potom všem ta štafeta povede, je to mnohem hezčí pocit, než když se v individuálním závodě jedné daří a druhé ne.
Sdílená radost je nejkrásnější?
Ano. Tyhle hromadné akce jsou stmelovací. Tak doufám, že štafetu všechny ustojíme.
Jako když jste v lednu překvapivě skončily třetí v Oberhofu?
Třetí, to je už dost optimistická představa. Jak říká Evča (Puskarčíková),cokoliv do šesti je ve štafetě super.
A v dalších závodech? Co bude pro vás individuální úspěch?
Dobře zastřílet.
A umístění do deseti?
Do patnácti by to bylo krásné a do třicítky je to taky v pohodě.
  |
Neříkáte si tedy: Když jsem ve svěťáku stála čtyřikrát na bedně, může mi to vyjít i na mistrovství?
Nepřipouštím si myšlenky na to, že bych mohla mít v Östersundu medaili. Chci tam hlavně mít ze závodů radost a rozumně zastřílet. Když dám ve sprintu dvě nuly a skončím patnáctá, i tak budu moc ráda. Řeknu si: Prostě ty další holky byly lepší. Na medaili si brousí zuby tolik lidí. Spousta z nich určitě vyladí formu tak skvěle, že budou ještě někde jinde než v předchozí části sezony.
I vy ladíte.
To ano, ale jsou i lidé, co celou sezonu obětují mistrovství a pak jsou na něm výrazně lepší než po zbytek sezony. Já to takhle nastavené letos neměla. Neupínala jsem se na mistrovství, chtěla jsem si osahat svěťák.
Ať už šampionát skončí jakkoliv, je tato sezona pro vás povedená, že?
No jasně, už teď je naprosto skvělá. A doufám, že ještě chvíli i bude. Tak uvidíme.
