Vzpomenete si ještě na pocity za cílem?
Úplně nejdřív jsem se snažil vstřebat, že je to skutečnost, že se to opravdu děje. Měl jsem strach, že se mi to jen zdá, tak jsem se nechal štípnout od Davida Bora, jednoho z organizátorů závodů, jestli se nepletu. Štípnul mě a bylo mi jasné, že se můžu radovat.
Právě před překážkami se rozpršelo - déšť vám nevadil?
Byl jsem promoklý a říkal si, jestli vůbec má cenu, abych běžel, abych třeba neriskoval další zranění. Ale převládl pocit, že deštivých závodů může být v sezoně víc, tak si to prostě vyzkouším. Nemůžu říct, že by mě déšť nějak obtěžoval, ale nejspíš mě krapet zpomalil, protože vedro se najednou přeměnilo v zimu. Takže teď vím, že mám ještě slušnou rezervu.
Však také váš trenér Luděk Svoboda po závodě říkal, že ještě dvě desetiny uberete, aby to v Curychu bylo na finále...
Trenér má trochu jiné plány než já, ale v tomhle jsme zajedno.
Jaké jsou tedy vaše plány?
To je moje tajemství. Na finále myslíme oba, ale já mám jiné plány s časem. Je jistá meta, ke které bych se hrozně rád přiblížil. Když se to povede, po sezoně budu sakra šťastný.
Kdyby se vám váš cíl podařilo naplnit, mohlo by to v Curychu znamenat nějaký vavřín?
To si vůbec netroufnu říct, protože Evropané letos běhají opravdu rychle. Ten můj vysněný čas je spíš takový, že by pro mě po všech zdravotních trablech byl třešničkou na dortu. Protože hlavní cíl byl uzdravit se, zůstat zdravý a splnit limit, vlastně už teď bych mohl zakončit sezonu s obrovským úsměvem na tváři. Jenže když už se to povedlo, vysnil jsem si další čas. Netvrdím ale, že by přinesl medaili, to bych mohl nazlobit atletického pánbíčka.
Jak velká je úleva, že více než tříletá odmlka je konečně za vámi?
Obrovská. Ale všechno už je pryč, chci se zaobírat tím, co bude. Protože minulostí, která bolela, jsem se zaobíral hodně dlouho. Trápil jsem se a bál se, aby se problémy s achilovkou nevrátily. Teď už bych se za mezník 13,74 nejradši nevrátil. Jen ještě musím dát dohromady koleno, pořád o něm vím.
Co bylo během těch tří let nejtěžší?
Dozvídat se, že musím na další operaci. Ty byly celkem tři a pokaždé se mi zbortil svět. Bral jsem to jako katastrofu. Vím, že někteří lidé jsou na tom hůř, ale já do té doby znal jen běhání a tréninkovou dřinu, a neuměl jsem si představit, že budu bez toho. Ale vždycky jsem se nějak kousnul a řekl si, že to musím překonat. Moje heslo bylo dneska bolest, zítra síla.
Tak jste se povzbuzoval?
Jo. Sílu mi dodávala i moje žena Jiřinka, taky svými tyčkařskými úspěchy. V jednu chvíli už to ale došlo tak daleko, že jsem musel vyselektovat lidi z okolí, protože někteří se ke mě znali jen když jsem byl dobrý, a někteří mě už dávno odepsali. Ale i těm děkuju, to mi taky dodávalo energii. Naštěstí bylo mnohem víc těch, kteří mě podporovali.
Váš trenér byl po závodě nadšený - kdy jste jej naposledy viděl takhle šťastného?
Nejspíš před třemi roky v Paříži po té zlaté medaili. Teď byl před závodem strašně nervozní, protože celou tu dobu trpěl se mnou. Ale podporoval mě úžasně - pořád říkal, že Svoboďáci drží při sobě, a spolu jsme to zvládli.
Promiňte otázku - byl jste připravený i na chmurnější variantu?
To jsem musel být. Musel jsem být nachystaný i na možnost, že už to nikdy dobré nebude. Ale nepřipouštěl jsem si to, protože v tréninku mi to relativně šlo. A hlavně jsem pořád věřil.
