130 let

Dana Zátopková | foto: Michal Sváček, MAFRA

Doporučujeme

Usměvavá paní Dana. Sportovní svět v roce 2020 opustila vedle Zátopkové řada legend

Sport
  •   5:00
PRAHA - Mohli jste být o hlavu vyšší, když jste vedle Dany Zátopkové stáli, cítili jste její pozitivní energii, a když poté začala vyprávět, jen jste seděli a hltali její příběhy. Slavná oštěpařka zemřela 13. března 2020 ve věku 97 let. Patří tak ke sportovním legendám, které loni odešly.

I krátce po 95. narozeninách tento elán v sobě měla. Nezeslábl ani při vyprávění o milovaném manželovi „Ťopkovi“ – Emilu Zátopkovi –, který se narodil ve stejný den jako ona, ale zemřel už před dlouhými dvaceti lety.

Jeden příklad za všechny. „Hodně naše stará garda, kterou jsme měli s Ťopkem, za poslední roky řídne. Možná mi pomáhá, že si sem tam dám slivovici. Ale musím opatrně. U nás v Rožnově je zvyk, že nás vítají štamprlí. No a když mi bylo devadesát, zjistila jsem, že už mi to hlava tak lehko nesnáší. Dříve jsem utáhla tři čtyři. Tentokrát jsem udělala jednu a přišla si nametená,“ rozesmála se v onom rozhovoru pro LN z roku 2017. A v očích jí svítili pověstní čertíci.

Dana Zátopková před nedávnem oslavila své 95. narozeniny.
Argentinská fotbalová legenda Diego Maradona na fotografii z roku 2010

Skoro se nabízí, že receptem na dlouhověkost byla právě ona životní radost. Tu rozdávala společně s mužem, legendárním vytrvalcem, po hrstech svými výkony.

Společně – 24. července 1952 – vyhráli v Helsinkách olympijské zlato. Zatímco Emil Zátopek tehdy ve finské metropoli zapsal unikátní hattrick, když vyhrál vedle maratonu také běhy na pět a deset kilometrů, aby krátce po dalších hrách ukončil kariéru, jeho paní vybojovala v téměř osmatřiceti letech stříbro na olympiádě v Římě (1960).

A ještě v padesáti dokázala hodit oštěpem za 44 metrů. „S jedním redaktorem, Otou Maškem, jsme se vsadili o čtyři flašky šampusu, že až budu mít čtyřicet, hodím padesát metrů, a až budu mít padesát, hodím čtyřicet. A vyšlo to mně,“ vyprávěla.

Právě toto období považovala za nejkrásnější. S milovaným Ťopkem chodili běhat jen tak pro radost. Jak sama přiznává, dělali si, co chtěli, a užívali si nabyté fyzické kondice díky sportovní kariéře. Přitom Zátopková přišla k oštěpu vlastně náhodou.

Rodačka z Fryštátu pocházela z vojenské rodiny, otec Antonín Ingr působil za první světové války ve francouzských legiích, aby se mu nakonec tato činnost stala prací na plný úvazek.

„Paní Dana“, jak o Zátopkové s úctou mluvili nejbližší i novináři, začala s atletikou na gymnáziu v Uherském Hradišti poté, co se stala kapitánkou školního házenkářského ženského výběru. Při následném studiu tělocviku v Brně spala na letním kurzu ve srubu se Soňou Burianovou, tehdejší nejlepší československou oštěpařkou.

Martha Issová v roli legendární oštěpařky Dany Zátopkové, která zemřela v roce 2020 ve věku 97 let.

Režisér David Ondříček, Václav Neužil - Emil Zátopek, Martha Issová - Dana Zátopková.

Když ta potřebovala pro zápočet z oštěpu soupeřku, Zátopková se přihlásila. A vyhrála. „Měla jsem vytrénovanou ruku z házené. Všichni koukali, když jsem hodila za 34 metrů.“

O dvacet let později vytvořila světový rekord, jehož hodnota byla 55,73 metru.

Tehdy už coby paní Zátopková. Svého prince si vzala 24. října 1948 v Uherském Hradišti, přestože ani to se neobešlo bez problémů. Zátopek coby důstojník napoprvé – před olympiádou v Londýně – povolení ke sňatku nedostal. Až s prvním zlatem zpod pěti kruhů komunistické orgány povolily.

Jejich lásku by stejně úředníci nezničili. Oba svorně vyprávěli, že se do sebe zamilovali na první pohled. „Jako když vedle vás teče prima potůček a vy do něj skočíte,“ vzpomínala už dlouho po smrti manžela na první setkání ve zlínském atletickém klubu.

Dvě sportovní legendy: Věra Čáslavská (vlevo) a Dana Zátopková v roce 2010.

Milovaného Ťopka přežila o téměř dvacet let. Zdravotním problémům i zlomené kyčli po devadesátých narozeninách navzdory.

„Stále se snažím každý den cvičit. Když je venku ošklivo, chodím aspoň po bytě, na televizi koukám až po osmé večer, stále mě baví vařit,“ vyprávěla už po 95. narozeninách.

„Ráda bych se ještě bezstarostně proběhla po louce,“ vyslovila tehdy své velké přání.

Nyní si ho již jistě plní s manželem na nebeských loukách...

DALŠÍ VELKÉ SPORTOVNÍ ODCHODY

  • Hana Ezrová (26. 3. 1927 – 19. 1. 2020)

Jedna z nejúspěšnějších českých (československých) basketbalistek. Manželka Josefa Ezra, taktéž úspěšného hráče pod vysokými koši, má doma bronz z MS 1957 a čtyři medaile z ME (dvě stříbra a dva bronzy). V nejvyšší domácí soutěži hrála za Slavii i za Spartu, ve které byl 38 let předsedou její manžel. Oba jsou uvedeni také v domácí Síni slávy (Josef Ezr od roku 2004, jeho choť od roku 2005).

  • Kobe Bryant (23. 8. 1978 - 26. 1. 2020)

Celý sportovní svět se zastavil a strnul, když legendární basketbalista Kobe Bryant zahynul při pádu vrtulníku v Kalifornii. Bylo mu pouhých jednačtyřicet let, spolu s ním přišla o život i jeho dcera Gianna. Bryant strávil celou kariéru v NBA v dresu LA Lakers, přestože ho draftovali v roce 1996 Charlotte Hornets, pětkrát vyhrál ligu, dvakrát se stal hráčem finále, jednou hráčem roku, 18krát si zahrál All Star-Game, čtyřikrát se stal jeho nejlepším hráčem a dvakrát nejlepším střelcem roku. Za kariéru nasázel 33 643 bodů, což z něj dělá čtvrtého nejlepšího střelce historie ligy. Navrch má doma i dvě olympijská zlata.

  • Roger Mayweather (24. 4. 1961 – 17. 3. 2020)

Dlouho platil za nejúspěšnějšího z rodu Mayweatherů. V kariéře potkal Vinnyho Pazienzu (vyhrál), Julia Cesara Chaveze Sr., Rafaela Pinedu či Kostyu Tszyua (vše prohrál). Po jejím konci se dal na dráhu trenéra, věnoval se hlavně milovanému synovci Floydu Jr., se kterým prošel skoro celou jeho kariéru. V posledních letech se ale potýkal se zdravotními problémy (měl cukrovku), které se postupně zhoršovaly.

  • Vladimír Zábrodský (7. 3. 1923 – 20. 3. 2020)

Během jednoho týdne přišel český sport o dvě velké osobnosti. Po Daně Zátopkové odešel také kapitán prvních čs. mistrů světa v hokeji, šestinásobný domácí šampion a také autor 158 reprezentačních tref. „Šéf“, jak se mu říkalo, měl především parádní bekhendovou střelu. Kvůli vykonstruovanému soudnímu procesu v roce 1950 byl některými označen za zrádce, o 15 let později emigroval do Švédska, kde také zemřel.

  • Abdulmanap Nurmagomedov (10. 12. 1962 – 3. 7. 2020)

Že není na místě podceňovat onemocnění jakéhokoliv rázu potvrzuje příběh kouče a otce hvězdy UFC Chabiba Nurmagomedova. Abdulmanap platí v Rusku za legendu bojových sportů, nezdolného muže, který nechával trénovat svého syna s medvědy. Na jaře musel být náhle v Machačkale hospitalizován. Spekulovalo se o koronaviru, on sám to popíral, nechtěl být testován ani netoužil po velké péči. Ve chvíli, kdy se jeho stav začal zlepšovat a vypadalo to, že brzo bude zpět v přípravě svého syna na další obhajobu pásu šampiona v lehké váze, dostal těžký zápal plic, přidaly se další komplikace a život mu už nezachránil ani rychlý transport do špičkově vybavené moskevské nemocnice.

  • Miloš Říha (6. 12. 1958 – 31. 8. 2020)

Platil za bouřliváka, kterého vlastní hráči a fanoušci milovali, soupeři nenáviděli. Zatímco coby hráč slavil v roce 1981 domácí titul, coby trenérovi mu tento vavřín v Česku unikal. Po tvrdém reprezentačním konci – dle něj předčasném – toužil ještě zkusit dobýt vedle slovenského titulu (dvakrát se Slovanem) i ten tuzemský. Zdraví ale bylo proti, v létě byla veřejnost informována, že je hospitalizován v pražském IKEMu, nejtvrdší souboj života 31. srpna prohrál.

  • Diego Maradona (30. 10. 1960 – 25. 11. 2020)

Platil za fenoména na hřišti a také za nezkrotný živel mimo něj. Jeho levačka vykouzlila nejkrásnější branku světových šampionátů, když v roce 1986 ve čtvrtfinále udělal kužele z¬ anglických soupeřů. Tedy poté, co je ochromil „Boží rukou“. Maradona též dovedl Neapol k dosud jediným dvěma italským titulům, během tohoto působení se ale zapletl s místní mafií. Zemřel na selhání orgánů.

  • Paolo Rossi (23. 9. 1956 – 9. 12. 2020)

Šest týdnů po nečekaném úmrtí Maradony odešel do sportovního nebe i jeho soupeř z mezinárodních zápasů a italské ligy. Paulo Rossi byl podobně jako Gerd Müller kanonýrem od Pána Boha, za 251 ligových zápasů nasázel 103 branek, v reprezentaci přidal ve 48 startech dalších 20 gólů. Devět (včetně hattricku proti Brazílii) z nich na dvou světových šampionátech, z toho druhého v roce 1982 si domů přivezl zlato. Na konci roku pak i díky tomuto počinu získal Zlatý míč.

  • Gérard Houllier (3. 9. 1947 – 14. 12. 2020)

Závěr roku byl smutný především pro milovníky fotbalu. Svět v krátké době po sobě opustili Maradona, Rossi a také Houllier, známý to francouzský stratég, který dovedl svůj národní tým do 19 let k titulům mistrů Evropy v roce 1996. Tedy ve stejném roce, kdy slavili stříbro na dospělém Euru Vladimír Šmicer a Patrik Berger, které následně vedl coby kouč Liverpoolu (později se přidal i Milan Baroš, potkali se ještě v roce 2007 v Lyonu). S „Reds“ britský titul nevyhrál (tým vybojoval ale slavně triumf v Poháru vítězů pohárů), povedlo se mu to ale právě s Lyonem a předtím jako prvnímu kouči také s PSG (1986). Od roku 2012 působil v různých funkcích coby poradce koncernu Red Bull.

Autor: Antonín Vavrda